Staňme se konečně sobci!

Staňme se konečně sobci!

29. 7. 2014

Vnoučata jsou sice bezvadná, ale vezmu je na výlet maximálně jednou do měsíce. Moje děti jsou také skvělé, ale peníze jim nedám – maximálně půjčím. A že bych měl po šedesátce pracovat na opravě jejich bytu nebo baráku? Tak to tedy ani náhodou!

Ano, zní to možná hrozně a budu dozajista kritizován slovy „vždyť naše rodiče nám také pomáhali“, ale přesto jdu s kůží na trh a dovolím si provokovat: je trochu jiná doba, mladí dnes mají na rozdíl od nás neomezené možnosti, tak ať uplatní své schopnosti. Pokud je mají, bude se jim dařit dobře. Jestli je nemají (a nejsou limitováni nějakou životní záludností – pak je samozřejmě vše jinak), bude to horší. Ale takový je holt život.

Ne, není mi jedno, jak na tom jsou nebo budou naši potomci, nicméně nehodlám je vodit za ručičku. Chci totiž být konečně ten strašlivý sobec, který má před sebou (pokud pánbu dá) nějakých deset možná patnáct či (ježíš) dvacet let života a plánuje si je pořádně užít.

Takže: svoje úspory nyní dám do nových keramických zubů (čeká mne hrůza operace), pak do plavidla na Slapech a na cestování. Trochu jsem jezdil, ale nikdy jsem nebyl třeba v New Yorku, Rio de Janeiru či Kapském městě. Ano, už to mám v diáři.

Je mi úplně fuk, co si o mě myslí snacha. Jak mne pomlouvá před jejími rodiči, jak jim říká cosi o strýčkovi Skrblíkovi.

Nedostane nic. Ona tedy stoprocentně ne, i když můj syn je její manžel. Už deset let panička nepracuje. Po mateřské dovolené si na tento komfort zvykla a nehodlá ho opouštět, ani když děti už dávno chodí do školy. Tedy nebude nic. Prostě smůla. Já makal až donedávna.

Anebo ta moje (dcera). Nechala se léta vyživovat od namyšleného prachatého aroganta, kterého jsem jí od začátku rozmlouval, nakonec se na ni samozřejmě vykašlal. Naštěstí bez dítka. Z vysokého krmítka, světa BMW a honosných rautů, pád na čumák. Taky smůla. A taky nic nebude.

Ale abych nebyl za despotu. Oběma dětem jsem už párkrát pomohl – mají třeba svoje bydlení, což považuji za základ existence. Jenže řekl jsem si dost. Tím to opravdu končí.

Takže: pořád trochu mám, ale nedám. Nanejvýš půjčím (bezúročně).

Začal jsem totiž konečně být ten strašlivý sobec. Doporučuji vám, přátelé, to samé!

 

P.S.: Pokud si myslíte, že si touto cestou vyřizuji rodinné účty, musím vás zklamat. Zmíněná fakta jsou fiktivní, ačkoli někdy vycházejí ze skutečných reálií. V každém případě si za závěry tohoto textu stojím. Moje přísná závěť je řádně uložena u notáře.

životní postoj
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Kozumplíková
Jéjda, to je slovo chlapa -:) , já se vnitřně upřímně chechtám. Mám to doma - příklad: hlídám tříleté dítě, protože s druhým jeli do blízkého města do nemocnice, uvařím mladé rodince oběd - kapra s chutnou bylinkovou omáčkou - snacha: "no? s kaprem já nekamarádím" - přesto vylízala talíř, atd.," to nejím, to smrdí..., to nechci..."! Vnoučata nevidíme, i když žijeme v jednom domě - nesmíme jim nic nabídnout, nic dát. Nerozumíme tomu. Tak jsme ve stálé pohotovosti, kdyby náhodou sem tam - někdy potřebovali pohlídat. Předpokládá se, že nikdy neřekneme Ne - máme něco jiného v programu - zoufalá situace. Ano, pane, tak asi bychom měli .....děkuju Vám za povzbuzení
Eva Balúchová
Jinak článek moc pěkně napsaný.Bravo!!!
Eva Balúchová
To my máme dětí a vnoučat plnou chalupu,ale na sponzorování nemáme a nikdo to od nás nečeká.Podaří-li se mě něco ušetřit,zajedu si někam na výlet.Manžel necestuje,tak ještě že mám kamarádky. Bohužel New York,Rio de Janeiro ani Kapské město(tam bych moc ráda)to nebude :-) ale mám radost i z výletů po Moravě.
Zuzana Pivcová
Jsem bohužel v situaci toho, kdo to "neumí posoudit", protože nemám děti a tedy ani vnuky. Vaše rozhodnutí Vám však plně schvaluji, a to nejen pro Vaše, ale především pro jejich dobro. Chápu, že za mimořádné situace, živelné pohromy, náročné léčby atd. by asi nikdo soudný s pomocí neváhal, ale za normálních okolností, proč? Znám ve svém okolí několik případů "péče" o dospělé potomky, nad kterými žasnu. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale někdy mi to připadá, že rodiče investují do dospělých dětí hlavně proto, že mají strach, že ty by je bez těch investic opustily a oni by se bez nich citově neobešli. Čili platí za své city a to je dost smutné. Ale třeba to opravdu v sobě nemám a nemůžu tomu rozumět. Tak jsem ráda, že jste to tu Vy, narozdíl ode mě rodič, napsal.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.