Karla (64 let): Unavuje mě hlídat vnoučata mého partnera, on to nechápe

Ta paní to píše. Vlastní děti nemá. Myslím, že kdybychom spočítali, kolikrát měla na chatě na oslavách a na hlídání dětí svého partnera, který s nimi žádnou práci nemá a nikdy neměl, došli bychom klidně ke dvoumístnému číslu. Není to její povinnost, radost , hobby. Chce jenom vyjít vstříc. Aby byl klid, aby měla pocit, že udělala maximum pro dobré vztahy. Bylo to úplně zbytečné, jakoby nic pro ně neudělala. Protože jednou řekla, že dětí tam budou pouze s dědou, děda to odmítl a naštval se, takže je špatná, nevstřícná a neochotná...a je teď úplně bezpředmětné, kolikrát se jim věnovala, kolikrát je pozvala, kolikrát je hostila. Ano, život ve dvou chce jistou dávku spolupráce, je to do jisté míry o přizpůsobení se, ale pokud to má dělat jen jeden a být na tom bit, to se tedy nezlobte. Ona se bude starat o cizí děti na svůj úkor, namísto rodičů a dědy? A ještě za to nic nemá? Ještě si rodina myslí, že je hlídá málo často? Já bych to nedělala. Hlídala jsem vnoučka často, ráda, ale protože jsem hlídat chtěla. Jeden druhému jsme ten život obohatili. Ale znám plno babiček...vlastních... podotýkám...které nehlídají vůbec. Prostě nehlídají. Buď se neshodnou s mladými o pravidlech, nebo nemají zájem, nebo mají jiné aktivity, nebo si na hlídání přijdou příliš mladé, zaneprázdněné...zkrátka není to samozřejmost ty děti si brát. A tady se to chce po vlastně cizí paní. Není to vůči ní fér. Je to příliš jednostranné. Ona je zve, ona jim vaří, peče, kluky hlídá, co pro ni dělají oni? Myslí si, že je celá radostí bez sebe, že ji přišli do života a takhle pěkně ji to zpestřili? No pěkně děkuju...

Také hraje fakt, že hlavně ženy když jsou dlouho samy, tak se nerady přizpůsobují. Vidím to u své matky a tchyně a to mám sedmdesát. Neříkám, že je povinná se starat o cizí děti, ale trochu z toho fouká to, co jsem uvedl na začátku. Přizpůsobuji se celý život, nevadí mě to. Jen, ať nám to spolu vydrží, co nejdéle. Svoboda a soužití se někdy bije. proto je tolik singl. Jindra

Není to snadné, to chápu. Snad bych dala rodině , včetně přítele, přečíst to, co jste zde napsala, co vás zatěžuje a omezuje. S přítelem z člověk přijímá, či nepřijímá i jeho rodinu, dle situace a povah. Jedno je jisté, že je nutné mít svoji osobní svobodu.

Dobrý den, paní nikde nepíše, zda má svou rodinu, zda má také vnuky? nějak z toho cítím, že asi nikoliv. To je velmi důležité. Asi děti kolem sebe nepotřebuje. Stačí ji chlap se stejnými zájmy, který jí chatu udržuje a spolu si užívají. Muže je třeba brát i s vnoučaty. Jenže život bez dětí je podle mě prázdný. Velmi chudý. Děti nám kradou roky! Samozřejmě každý to má jinak. Někdo má rád pohodlí a klídek. Neodsuzuji, ale jsou ženy které se svých vnoučat nikdy nedočkají a pečují s láskou i o cizí. Já bych jim i uvařil. Jindra

Nadpis článku mluví totiž za vše. On to nechápe. Protože on to v životě nevyzkoušel. Vzít si oba vnuky uvařit jim, udělat jim program na celý den, vykoupat je, přečíst pohádku, večer hodit jejich ušpiněné věci do pračky a pověsit. Ať si to pán vyzkouší a pochopí to hned. Jestliže ,,na to není " a ještě má k paní připomínky, pak ať si jde bydlet zase do svého a nepřidělává jí práci.

Pane, řekla bych podle svého selského rozumu, že ten problém je sice rozebrán ze zajímavého pohledu /na vztah každopádně minulé zkušenosti působí, což jsem zažila i já/, nicméně pokud mi někdo opakovaně častými kontakty cpe práci navíc, je úplně fuk, jaké mám životní zkušenosti. Opravdu má paní ,,ve věku" zapotřebí, když už si, řeknu to velmi ošklivě, přidělala práci s cizím pánem, mít další práci i s jeho příbuznými? Jak tak koukám na ten sociologický průzkum tady, žádná z nás o to zvláštní zájem nejeví. A jsme tady různé. Vdané i rozvedené, bezdětné i maminky a nebo babičky. Vy jste ten problém posunul zcela na tu paní a pána. Ten problém ale mají mladí, kteří se zbavují dětí. Neumějí jim sami zorganizovat volný čas a myslím, že je jednoduše nezvládají. Proč by měl někdo suplovat za rodiče? Proč nedávají děti hlídat příbuzným mladé maminky? Ona je sirotek?

Vyjadřují se zde jenom ženy a tak i pár postřehů muže. Beru to tak, že se asi jedná o příspěvek v „Bravíčku“ pro dospělé. Nechci odsuzovat nebo kritizovat. Myslím si, že to je typická situace „vztahu“ po 10 letech a vnoučata jenom vykrystalizovala to co v tomto tzv. vztahu bylo pod pokličkou. Po 10 letech vztahu se bojí si sednout a vše si vyřikat z očí do očí? A že to může skončit rozchodem? I to je život a je to lepší než se užírat. 1/ Normální chlap po rozvodu (pokud to nevěděl a nedělal dříve) velmi rychle pochopí, že pokud nechce žít jako čuník a chce mít čas na svoje zájmy i na nalezení nové partnerky, že byt nikdo neuklidí, prádlo (není prasátko a mění ho denně) sice pračka vypere, ale někdo to musí vyžehlit, nákup také nikdo neudělá a samozřejmě si musí také něco uvařit .. konzervy nebo hospoda to neřeší apod. Takže by se měl velmi rychle starat o sebe a jako hlavní kriterium hledání partnerky nemít uklízečka, kuchařka a pečovatelka. 2/ Oba se poznali ve věku jako hotové osobnosti se svými zvyky, názory a zájmy a to se už nezměnilo i do dneška. Partner nyní funguje jako fungoval v době seznámení a dotyčné to celou dobu vyhovovalo… myslím bez nějaké větší akčnosti partnera. Podle mého názoru se jednalo o klasický seznamkový vztah (nemám nic proti seznamce i když si myslím, že okolo 50 je dost příležitostí naživo), založeném na jediném „samota tíží, buďme raději spolu, zvykneme si na sebe….“. 3/ Dotyčná hovoří o společných zájmech. Já z toho pochopil chata, bydliště ,TV v obou místech a jednou za rok s CK někam do rezortu s povalováním na pláži. Partner byl a bude klasický muž (65+) bez koníčků, kamarádů apod. a bez schopnosti se sebrat a sám někam vyrazit. Ale takový musel být i dříve??? 4/ vidím v tom i dost běžnou věc …. okamžité sestěhování … vztah musí být na společném bydlení jinak to není vztah. A pak to takto dopadá, začnou si lézt na nervy. 4/ jako chlap řeknu kacířskou myšlenku .. nikdy bych si nevybral partnerku, která neměla děti i třeba ze zdravotních důvodů. Ta k žádným dětem nemá vztah. 5/ Partner zřejmě bude klasický „podpantoflák“ (i v předchozím manželství), který nechce nic řešit a bojí se svého syna mu něco říci. Ale takový určitě byl i v době seznámení a dotyčné osobě to muselo vyhovovat. 6/ Takže závěr …. vracím se k onomu „seznamkovému vztahu a kriteriím výběru“. Opět se na tomto příběhu ukazuje, že člověk ani po rozvodu není schopen se poučit a dělá možná stejné chyby a najde si k sobě takového partnera jako je on (ona) sám. A teď do mne a ukamenujte mne…..

Hezky popsaný příběh sympatické paní, která to má v hlavě srovnané. Ví, co od života chce a baví ji, co dělá. Chápu docela i tu situaci, v níž se ocitla. A to bohužel díky své vstřícnosti a empatii, kterou její okolí docela zneužilo. To, že mě někdo, kdo ani není můj přímý příbuzný, s dětmi pozve na chatu, neznamená, že se tam budu cpát, kdy mě napadne a už vůbec mi to nedává žádné právo nechávat tam své děti. Děti, které dají zabrat i vlastním rodičům. Není to vůbec slušné a rodina jí to ani nijak nevykompenzuje. Ta paní se stará o jejich tátu, tchána a dědu. On s ní tráví čas, ona mu určitě pere, vaří, uklízí. To, že on ji na chatě pomůže, je úplně samozřejmé, jako ty její domácí práce, které tím pádem on může úplně vypustit a nemusí se jimi zabývat. Paní z našeho příběhu nemá naprosto povinnost vycházet přítelovým ,,dětem" jakkoli vstříc. Má svůj čas vyplněn, má své překlady, svůj byt, svou chatu a svého přítele. Mladá rodina ať si svůj život zorganizuje taky jako samostatná jednotka a nezasahuje do života druhým. To, že paní vlastní děti nemá, je sice zmíněno, ale je vidět, že k nim i přesto vztah má. Mnohem lepší než vlastní děda, který se jim ,, neumí věnovat". Místo, aby mladí zapojili vlastního dědu, nestydí se nacpat kluky nakonec úplně cizí paní. Být dědečkem, zanechám uraženého mlčení a zamýšlím se sám nad sebou. Jestliže pro vlastní vnukyneumi hnout prstem, nemá je především rád on. Měl by se stydět, že přítelkyni přidělávají jeho mladí práci a sám zasáhnout, aby ji nepřetěžovali.

Ach jo, myslím, že správně by Váš partner měl být Váš spojenec... ale tady jste sama proti všem. To tedy správně není, ale třeba to partnerovi při tom mlčení u televize došlo. Další krok je to mu to jasně říct a pak už to by to měl vyřídit on. Tedy - tak se to jeví mně...

Je to jen na Vás, jak to bude dál. Ale neváhala bych a nastavila určitá pravidla, mantinely. Když pominu to, že nemáte klid na svou práci, Váš přítel i rodiče dětí počítají s tím, že Vy se postaráte a nic víc je nezajímá. Dají Vám prostě děti a starej se. Proč? Ale nejvíc bych se zamyslela nad tím, co kdyby se jim něco stalo, co když je neuhlídáte. Co potom, jak se rodiče zachovají? Budou rozumní a nebo Vám budou dávat vinu a ničit Vás výčitkami? Jak píšu, musíte nastavit pevná pravidla, musíte se bránit sama, když Vás partner nebrání.