WéCé a já
Ilustrace: Freepik

WéCé a já

26. 4. 2025

Chodime tak všichni. Někdy hloubám, proč se mi tam občas dějí záhady. Přijde mi, že ona mista mají jistou magii. Jak jinak si vysvětlit události, které se tam dějí?

Že pravidelně navštěvuji pánské toalety (nechtěně!) mě už nevyděsí. Poslední dobou naštěstí už ne s takovou frekvencí. Zdá se, že ubylo historických a avantgardních vyobrazení dam a pánů na dveřích. Taky se vám stává,  že drahnou chvíli zíráte a zoufale hledáte druhotné pohlavní znaky na obrázku? Upřímně řečeno, mě úplně stačí klasické samčí a samičí symboly, které si vytrvale pletu od osmé třídy základní školy.  Poměrně nedávno jsem zas nechápavě koukala na pánskou mušli. Na nádražním WC v Pardubicích. Spletly mne vstupní turnikety a otevřené dveře. Zamotala jsem se a už to bylo. Naštěstí tam nikdo nebyl, ale když jsem onu místnost opouštěla, šel tam nový adept. Dost jsem ho znejistila...

Sběratelkou rodinných záchodových historek jsem se stala už v dětství. Mívali jsme chatu na kopci, kde byla velká nouze o o vodu. Osada na skále. Jen pro upřesnění - teď vyprávím o počátcích šedesátých let minulého století. Tátovi kdosi řekl o proutkaření. Ač byl technik a opovrhoval čímkoliv esoterickým, děsně ho ro lákalo. Zkusil štěstí s dubovým(!) proutkem. A fungovalo to. Našel pramen. Ale přesně pod naším suchým záchodem. Proutek tam reagoval tak, že praskala i kůra, jak prudce se stáčel dolů. Největší problém byla ale sama kadibudka, vlastní to tátovo dílo. I srdíčko ve dveřích vyřezal vlastní rukou! Likvidace byla pro tátu nepřijatelná. A tak inspirovan profesorem Bechyně a stěhováním pražské Kaple sv. Máří Magdalény v roce 1956 v Praze u Vltavy, vymyslel něco nevídaného. S kamarádem vyrobili jakési máry, záchod opatrně podřízli a přenesli na improvizovaná nosítka. V ten den byl náš plol ověšen sousedy z blízkého i dalekého okolí, kteří sledovali novou historickou událost a řvali smíchy. Táta s kamarádem kráčeli, jakoby nesli japonského císaře. Ale povedlo se. Záchod byl přestěhován a na jeho místě jsme do roka - kutáním v břidlici - narazili na silný pramen.

Druhá historka se váže k našemu starému bytu na Vinohradech. Silné zdi, bytelné dveře, historické zámky. Dřevní doba bez mobilů. Ráno jsem se chystala do práce, ségra taktéž. Potřebovala jsem jí něco říct, ale seděla na záchodě a neslyšela mne. Tak si pootevřela dveře a já stojíc za nimi, jsem vše zopakovala. Pak jsem dveře přirazila a odešla jsem. Zhruba za dvě  hodiny v práci telefon. Hysterický hlas mé sestry mi oznámil: MOC TI MOC DĚKUJU, ZAMKLA JSI MÉ NA ZÁCHODĚ! (nevědomky a ze zvyku jsem po zabouchnutí otočila klíčem). Okamžitě jsem vcelku logicky zareagovala A ODKUD VOLÁŠ? To už na mne ječela, že tedy asi zvenku a že je ještě doma a že prošvihla důležitou tiskovku a že mě zabije. A já zas, jak se dostala ven? A ona, že vyrazila dveře. JAK? Prý se vždycky rozběhla (náš záchod měl cca 1,5 x 1,5 m) a ramenem šla proti dveřím. Předtím se ovšem skoro hodinu snažila rozmontovat zámek nářadím, které tam bylo uloženo v bedýnce. Při marných pokusech dveře vypáčit zlomila dva šroubováky. Pak je vyrazila i s částí futra. Copak za to může, že je tak silná?

I další příhoda je spojena se ségrou. Na chalupě jsme měli záchod v bývalém kozím chlívku naproti hlavnímu vchodu do baráku. Byla noc, sestra seděla v oné místnosti, hulila a četla Vlastu. Jak později vypověděla, domnívala se, že na naši samotu kdosi přijíždí na motocyklu. Vzápěti ale s hrůzou zjistila, že na záchod vletěl sršeň a doráží na lampu. Jelikož je alergik, byla strachy bez sebe. Já v tu chvíli stála ve dveřích chalupy a hleděla na hvězdy. Najednou slyším nějaké sípění a šourání. Ségra se pomalu šinula ze záchoda v podřepu, na hlavě měla Vlastu a kalhoty u kolen. Vypadala téměř jak Večerníček. Šeptem volala o pomoc. Dodnes lituji, že jsem neměla po ruce foťák. Sršeň nesršeň.

Závěrem má story. Před lety jsem pracovala ve velkém podniku, kde probíhala rekonstrukce. Dlouhá chodba, pánské a dámské záchody vedle sebe, jak to bývá. Vyšla jsem z kabinky a myla jsem si ruce. Jak to tak my ženské děláme, koukala jsem do zrcadla nad umyvadlem. A nevěřila jsem svým očím. To přece nejsem já... to je kolega Karásek..! Kdosi proboural zeď nad umyvadlem a neobtěžoval se díru zakrýt, takže bylo vidět vedle k pánům. Zmohli jsme se na pozdrav (oba v lehkém šoku) a já se vrátila do kanceláře. Tam jsem se smíchem povedenou historku vyprávěla svým spolupracovníkům. Jeden z nich se na mne pátravě zadíval a nechal si popsat, kde přesně máme umyvadlo. Poté zakroutil hlavou a povídá: KARÁSEK NESTÁL U UMYVADLA, U TÉ STĚNY MY MÁME NĚCO DOCELA JINÉHO.

A já pochopila proč jsem v očích kolegy Karáska viděla i záblesk hrůzy...

 

 

Můj příběh společnost životní styl
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Co vás nejvíce "nabíjí"?

Výlet do jarní přírody

20%

Setkání s přáteli

20%

Kontakt s rodinou

21%

Knihy

19%

Vitamíny

20%