Pane Darwine, toto byste měl vidět!
FOTO: autorka

Pane Darwine, toto byste měl vidět!

6. 10. 2019

Jsem dosud zaměstnaná, tudíž pětkrát v týdnu vstávám téměř za kuropění. Potíže mi to nedělá. Naštěstí. Ani s brzkým dojížděním problém nemám. Nejprve se příjemně projdu vylidněnými ulicemi. Pak přijde na řadu MHD.

Ve vagonu metra si obvykle zaberu místo v růžku u dveří, kde jsem oddělena průhlednou deskou od polospících lidí, a s ostýchavou pomalostí skenuji vagónové klima. Bdím, nebo sním?  Kde to jsem? Mám pocit, že jsem v zoo. 

Naproti mně seděl megaobézní pán, rozvalený na dvojsedadle, a vypadal jako hroch. Jeho holá lesklá čelopleš přecházela do dvou nadočnicových oblouků, které se propadaly blíže k nosu do jamek, z nichž jako na špejli napíchané oční koule tupě zíraly do prázdna. Nemrkal. Dlouze nemrkal. Už-už jsem sebe přesvědčovala, že to tak asi má, když se mu přes oči zpomaleně stáhla víčková roleta. Při tom si zívl, ukázal své noty na buben a slizce mlaskl. Ještě se zarochnil do plstnatého vytahaného svetru s chybějícími kostěnými knoflíky a pokračoval ve své ranní letargii.

Nedaleko hrocha mne zaujala zrzatá žena. Tmavou konturou měla své plné rty obkresleny obdobně, jak to nosí japonské gejši. Stále ty rty špulila do důležitého óčka. Ofinu ohnivých vlasů si naducávala do tvaru, který můžeme vidět na hlavě pudla královského, s rozdílem, že ona místo bloncavých uší měla zapletené copany. Ty jí rázovitě létaly před obličejem, protože zbrkle otáčela hlavou ze strany na stranu a kývala při tom nervózně tělem. Na nohou měla modré matné punčocháče přizdobené plošnou dírou, která pokračovala v potůčku utíkajících oček do červených kotníkových škrpálů. Věřte, paní pudlice se nedala přehlídnout.

Za hrochem a pudlem úplně v zádi vozu, na trojce, seděl mladík v hnědé kapuci, přes kterou měl velká sluchátka a vypadal jako ropucha. Ruce měl založené před sebou, nikdo z přítomných určitě nepochyboval o jeho odmítavém gestu. Snad proto si k němu nikdo nepřisedl. V obličeji měl grimasu, kterou vám zaručí odér zralých syrečků – vražedně přivřené oči v úšklebku do podkovy. Tu a tam vycenil zuby, jakoby cvičil anglické "the", a se zvukem plácajících se jater v průvanu nafoukl bublinu snad z celého balíčku žvýkaček, kterou pak s prcavým ozvučením do sebe vcucnul.

Během mé ranní dvacetiminutové jízdy metrem jsem ještě  identifikovala medvěda, který neměl problém při dřímotu zvučně zachrápat, slepice, které od svého nasednutí po své vysednutí kvokaly „toto je ták, a toto zase tááák“. Z ptačí říše jsem pozorovala dominantní pávice, které než se uvelebily a natřikrát seskládaly suknice vyšívané drahou nití, zaměstnávaly okolo sebe spolucestující přiškrcenými hlasy „pardondalabychsemkabelku“, „oóóch“, „ááách“, „tooknokdybystezavřel, táhnetu“, „hošíkuuhniseano?“. Objevila jsem i žirafu. Předvedla, jak klidně v krku ohne hlavu a téměř celou ji provleče pevným stropním madlem, aniž by si uštědřila bouli. Mezi cestujícími byly surikaty soustředěně koukající k místu světelné tabule, opice, jež se houpaly jednoruč na visacích madlech, nebo spící berani, podmanění vynucenou jízdou ke stádní poslušnosti.

Skutečně, jako bych byla v zoo. Je až neuvěřitelná některá ta zvířecí podobnost. Pane Darwine, toto byste měl vidět!  

Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Mě to napadlo hned, a právě proto jsem dřív, jen po slovech chvály, našla odvahu. Kam se, se svými mezilidskými vztahy, hrabeme na zvířata.
Hana Rypáčková
Protože z fotky vím, že Jana není žádná šedá myška, dovolila si svou obrazotvornost pustit na špacír. Vás nenapadlo pomyslet na to, jak by pohlížela na nás? Mně to napadlo hned.
Jitka Caklová
Nenašla jsem odvahu do doby, než napsali muži, s myšlenkou, k jakému zvířeti by paní dokonalá přirovnala mě, když jsem jezdila třičtvrtě hodiny vlakem, z noční směny v pekárně. Tohle by "malá myška" nikomu neudělala. Ano, v tomto smyslu, znajíc svoje nedostatky, jsem opravdu vztahovačná. Nemám nic proti ženám, které se náramně pobavily. Každý jsme zkrátka nějaký.
Jana Mesarčová
Milý pane Číp, já v tom vagonu mám roli myšky, jsem nenápadná, tichá a plachá, jen s respektem pozoruji a to nepříjemné k vidění beru s nadhledem a úsměvně.
Věra Ježková
Děvčata prominou, nebo také ne, ale připojuji se k názoru obou pánů.
Jan Zelenka
Já z tohoto článku, na rozdíl od komentujících dam rozhodně nadšený nejsem. Na dálku z toho čiší pohrdání lidmi a ničím neopodstatněná dominance.
Danka Rotyková
Také jsem se ráda bavila ranním pozorováním. Metrem trvala cesta cca 40 minut, takže dost dlouho na to, abych něco viděla. Někdy by to vydalo na celé album.
Eva Mužíková
Dobré, zkusím se kolem sebe rozhlížet při častých jízdách vlakem... Nápadité paní Jano.
Dana Puchalská
Hroch a pudlice mně dostali.... Nejely jsme někdy náhodou stejnou trasu? Moje pudlice měla ještě červené berušky v copech, byl to výživný zážitek a zlý sen každého trochu soudného člověka..... :-) :-)
Hana Rypáčková
Přemýšlím, jakým zvířetem bych byla já, sedíc v tom metru. Asi tou surikatou, ve chvílích nicnedělání si procvičuji krční páteř.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.