Pane Darwine, toto byste měl vidět!
FOTO: autorka

Pane Darwine, toto byste měl vidět!

6. 10. 2019

Jsem dosud zaměstnaná, tudíž pětkrát v týdnu vstávám téměř za kuropění. Potíže mi to nedělá. Naštěstí. Ani s brzkým dojížděním problém nemám. Nejprve se příjemně projdu vylidněnými ulicemi. Pak přijde na řadu MHD.

Ve vagonu metra si obvykle zaberu místo v růžku u dveří, kde jsem oddělena průhlednou deskou od polospících lidí, a s ostýchavou pomalostí skenuji vagónové klima. Bdím, nebo sním?  Kde to jsem? Mám pocit, že jsem v zoo. 

Naproti mně seděl megaobézní pán, rozvalený na dvojsedadle, a vypadal jako hroch. Jeho holá lesklá čelopleš přecházela do dvou nadočnicových oblouků, které se propadaly blíže k nosu do jamek, z nichž jako na špejli napíchané oční koule tupě zíraly do prázdna. Nemrkal. Dlouze nemrkal. Už-už jsem sebe přesvědčovala, že to tak asi má, když se mu přes oči zpomaleně stáhla víčková roleta. Při tom si zívl, ukázal své noty na buben a slizce mlaskl. Ještě se zarochnil do plstnatého vytahaného svetru s chybějícími kostěnými knoflíky a pokračoval ve své ranní letargii.

Nedaleko hrocha mne zaujala zrzatá žena. Tmavou konturou měla své plné rty obkresleny obdobně, jak to nosí japonské gejši. Stále ty rty špulila do důležitého óčka. Ofinu ohnivých vlasů si naducávala do tvaru, který můžeme vidět na hlavě pudla královského, s rozdílem, že ona místo bloncavých uší měla zapletené copany. Ty jí rázovitě létaly před obličejem, protože zbrkle otáčela hlavou ze strany na stranu a kývala při tom nervózně tělem. Na nohou měla modré matné punčocháče přizdobené plošnou dírou, která pokračovala v potůčku utíkajících oček do červených kotníkových škrpálů. Věřte, paní pudlice se nedala přehlídnout.

Za hrochem a pudlem úplně v zádi vozu, na trojce, seděl mladík v hnědé kapuci, přes kterou měl velká sluchátka a vypadal jako ropucha. Ruce měl založené před sebou, nikdo z přítomných určitě nepochyboval o jeho odmítavém gestu. Snad proto si k němu nikdo nepřisedl. V obličeji měl grimasu, kterou vám zaručí odér zralých syrečků – vražedně přivřené oči v úšklebku do podkovy. Tu a tam vycenil zuby, jakoby cvičil anglické "the", a se zvukem plácajících se jater v průvanu nafoukl bublinu snad z celého balíčku žvýkaček, kterou pak s prcavým ozvučením do sebe vcucnul.

Během mé ranní dvacetiminutové jízdy metrem jsem ještě  identifikovala medvěda, který neměl problém při dřímotu zvučně zachrápat, slepice, které od svého nasednutí po své vysednutí kvokaly „toto je ták, a toto zase tááák“. Z ptačí říše jsem pozorovala dominantní pávice, které než se uvelebily a natřikrát seskládaly suknice vyšívané drahou nití, zaměstnávaly okolo sebe spolucestující přiškrcenými hlasy „pardondalabychsemkabelku“, „oóóch“, „ááách“, „tooknokdybystezavřel, táhnetu“, „hošíkuuhniseano?“. Objevila jsem i žirafu. Předvedla, jak klidně v krku ohne hlavu a téměř celou ji provleče pevným stropním madlem, aniž by si uštědřila bouli. Mezi cestujícími byly surikaty soustředěně koukající k místu světelné tabule, opice, jež se houpaly jednoruč na visacích madlech, nebo spící berani, podmanění vynucenou jízdou ke stádní poslušnosti.

Skutečně, jako bych byla v zoo. Je až neuvěřitelná některá ta zvířecí podobnost. Pane Darwine, toto byste měl vidět!  

Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Mesarčová
...jen verim, že je náš většina, kterým neni jedno, jak se v nasem okolí kdo chová, ...ja některé jedince popsala s nafsazkou a s ohledem...o tech, co moči do calounenych sedadel jsem radeji nepsala a vyraz by pro ne byl jednoznacny. A myslim, ze ne vsechny zvířecí podoby maji hanlivy podtext, tedy... lidská vztahovačnost a mužské ego zauradovalo...stojim si za svym, je to nekdy jako v zoo a neni to o bohatych a chudych, chytrych a hloupych, je to o lidech
Jindra Hubačová
Musím se smát, pěkný článek, hezky napsaný. Děkuji.
Jana Šenbergerová
Evo, dík. Napsala jsi to i za mě. Jen bych ještě dodala svou zkušenost: Kdo není vztahovačný a cimprlich, toho se to těžko může dotknout, protože v textu nehledá nic, čeho by sám nebyl schopen. Trefné popisy osob v klasické literatuře patří k velmi oceňovaným. Hodně využívám veřejnou dopravu, a je mi úplně putna, jestli si mě nějaký "chudáček" zařadí k sockám. I když také vidím a vnímám, s kým cestuji, tak trefně bych to nikdy nedovedla napsat. Možná i proto, že raději koukám z okna.
Eva Mužíková
Já jsem článek přijala jako nápadité popsání pohledu na cestující v metru, nic víc. Žadné zesměšňovaní jsem z něj nepocítila a moc se mi líbí. Docela mne mrzí, že se mi nic podobného dosud napsat nepovedlo. Tak se musím zamyslet, jinak ztvrdnu jen u těch svých rýmovaček. / ale ty tvořím pro vás ráda / Bertice
Alžběta Kusá
Přečetla jsem článek, pak diskusi a souhlasím plně s paní Jitkou Caklovou! Podle mne by článek byl zábavný a veselý, pokud by se autorka ihned podepsala např. šedá myš se žlutými zuby...
Jitka Caklová
Mě osobně je jedno, jak se kdo chová ve veřejném prostoru, protože co nechci vidět, to vidět nemusím, nemám tu potřebu. Je to přece každého věc a co já vím, třeba se na těch o kterých Jana napsala, také "podepsali rodiče". Všechno souvisí se vším. Píši o sobě, svých pocitech a musím počítat s tím, že se to "každému nebude líbit a odsoudí mě" a což teprve, kdybych psala o druhých, do kterých, a jejich chování mi nic není, ale tu potřebu opravdu nemám. Každý jsme originál a tak nechme každému, co jeho jest.
Zuzana Pivcová
Také jsem to brala jako kritiku projevu, tedy chování lidí v městské dopravě. Tady nehraje roli, zda je někdo "inteligent", spíš, jak je slušný a ohleduplný k druhým. Někdy jedeme se sestrou metrem, kde je u vchodu vodorovná tyč na držení. Občas, když mě bolí záda, natáhnu obě paže a na té tyči se na chviličku protáhnu. Marcela káravě řekne: Nehoupej se tady, nejsi šimpanz! Pak se tomu smějeme. Mám být dotčená. jak mě zhodnotila? Byla to nadsázka a já si myslím, že Jana se k lidem chovat umí. Svědčí o tom i její články, jak se pořádá běh na počest její maminky na Moravě. Myslím, že si to pamatuji dobře.
Jitka Caklová
Bylo by to na článek, ale dám jen úryvek z knížky, kterou právě čtu a je jedno, jak se jmenuje, hlavně že si rozumíme. O myšlence "snažit se zavděčit všem". "Tuto myšlenku máme v sobě všichni, proto nejednáme svobodně, jak bychom chtěli. Také jsem si mnohokrát nebyla jistá svými názory a přáními, neboť byla v dětství potlačena má samostatnost a schopnost být sama sebou (moje pozn. i když naši rodiče až zas tak striktní nebyli). Dlouhou dobu jsem se snažila dělat vše, aby mě ostatní ocenili, abych byla pro ně dost dobrá. Přebírala jsem jejich názory a snažila se jim vycházet vstříc jen abych se necítila osamělá. Až se to všechno jednou ve mě vzbouřilo. Začala jsem dělat a říkat věci tak, jak cítím. To se samozřejmě ostatním nemohlo líbit. Inu, odsoudili mě. Ale já konečně věděla, že to je ta správná cesta, po které mám jít. Vždycky když uděláte změnu ve svém chování (a tu uděláte vždycky, když budete na sobě pracovat, protože si budete stále více uvědomovat co chcete), to se ostatním líbit nebude. Ale věřte, že časem si vás budou vážit, právě pro vaši osobitost." (moje pozn. nebuďte překvapení, nebude jich mnoho, ale o to to bude upřímnější ♥♥♥)
Jitka Caklová
Teď jsem se chtěla od srdce zasmát, ale je mi spíš smutno. Ono totiž nezáleží na tom, jak kdo vypadá, jak se chová, ale jak se s daným umíme vyrovnat každý sám osobně, zvláště, když se nás to netýká, kolik nám do toho je. Buď ho zesměšníme, tím že pár lidí pobavíme, nebo ho v duchu politujeme, protože nevíme v jakých poměrech vyrůstal a žije. Osobně bych takový článek nikdy nenapsala, protože vím, jak se ze dna těžko škrábe nahoru, mezi "inteligenty" a to jen proto, abych zjistila, že není o co stát. Než takto, raději zůstávám "sucharem".
Libuše Křapová
Jani M., přesně tak :-)
Jana Mesarčová
Jsem potěšena diskusí, která se odvíjí z mého příspěvku. Mrzí mne, že neslo jen o to, jak kdo z cestujicich pripominal jake zviratko, vizuálně, predevsim tim, jak se choval, to je k zamyšlení...zivat se da kultivovane, žvýkat se da kultivovane,....a jinak, lidičky, nebuďme suchari a umejme se zasmát
Jarmila Komberec Jakubcová
Článek se mi líbí - lidé jsou s určitým nadhledem přirovnáváni ke zvířatům. Asi jsem také aut jako paní Zdenka S. Proč být vztahovačný - já třeba říkám své malé vnučce "myška šmejdilka".
Zdenka Soukupová
Já jsem tenhle článek brala s nadhledem, jako takové ironické zamyšlení při cestě metrem. Podle některých reakcí jsem asi úplně out, když se mi článek líbil...
Jitka Caklová
Soňo, to neříkají jen mladí a i kdyby, kde to pochytili? Proč ty spousty lidí jezdí do zaměstnání auty? Vozí děti až přede dveře školy aby s těmi "sockami" nemuseli veřejnou dopravou. Vede to od samého začátku k rozdělování společnosti a často končí šikanou.
ivana kosťunová
A co takhle oslovení "broučku, myšičko, beruško, " když už jsme to začali takhle rozebírat. Končím diskusi, začíná to být o ničem
Soňa Prachfeldová
Ano lidé mají podobu se zvířaty, nebo ony s nami ? Jenže zvířata neumí být tak krutá. Víte co říká spousta mladých ? Že veřejnými prostředky jezdí socky. To jsou mi věci :-)
Jitka Caklová
Ano! Není nad sebevědomého, veselého a šťastného "paroháče", nejen ve smyslu nevěry, který/á neví a když se to dozví, tak už vidím, jak se v něm probouzí smysl pro humor :-) :-)
ivana kosťunová
Přeci se nebudeme urážet, protože nás někdo přirovnává ke zvířatům ? je to častější, než by se zdálo. Občas potkávám starou paní s bernardýnem, a vždy mě pobaví, jak jsou si ti dva podobní. Moje dcera ve svých osmi letech se zúčastnila literární soutěže s básničkami, kde naši rodinu přirovnávala ke zvířatům. Jedna básnička začínala " Tatínek je velký medvěd" , druhá "Maminka je malá myš", a třetí "Brácha je opičák zlomyslný. " Tu soutěž vyhrála, a to nás ta porota ani neviděla. Fakt to sedělo :))
Libuše Křapová
Lidičky, nebuďme vztahovační, probuďme smysl pro humor. Také jsem přemýšlela, jak bych v metru vypadala - nejspíš také surikata, pořád kontroluji světelnou tabuli, abych neřejela :-)
Jitka Caklová
Mě to napadlo hned, a právě proto jsem dřív, jen po slovech chvály, našla odvahu. Kam se, se svými mezilidskými vztahy, hrabeme na zvířata.
Hana Rypáčková
Protože z fotky vím, že Jana není žádná šedá myška, dovolila si svou obrazotvornost pustit na špacír. Vás nenapadlo pomyslet na to, jak by pohlížela na nás? Mně to napadlo hned.
Jitka Caklová
Nenašla jsem odvahu do doby, než napsali muži, s myšlenkou, k jakému zvířeti by paní dokonalá přirovnala mě, když jsem jezdila třičtvrtě hodiny vlakem, z noční směny v pekárně. Tohle by "malá myška" nikomu neudělala. Ano, v tomto smyslu, znajíc svoje nedostatky, jsem opravdu vztahovačná. Nemám nic proti ženám, které se náramně pobavily. Každý jsme zkrátka nějaký.
Jana Mesarčová
Milý pane Číp, já v tom vagonu mám roli myšky, jsem nenápadná, tichá a plachá, jen s respektem pozoruji a to nepříjemné k vidění beru s nadhledem a úsměvně.
Věra Ježková
Děvčata prominou, nebo také ne, ale připojuji se k názoru obou pánů.
Vladimír Číp
Vtipné, jenom ve článku postrádám informaci, do jakého zvířete se vtělila autorka. Napřed jsem tipnul,že do orangutanky, ale ty mají chápavý a laskavý pohled na svět.
Jan Zelenka
Já z tohoto článku, na rozdíl od komentujících dam rozhodně nadšený nejsem. Na dálku z toho čiší pohrdání lidmi a ničím neopodstatněná dominance.
Danka Rotyková
Také jsem se ráda bavila ranním pozorováním. Metrem trvala cesta cca 40 minut, takže dost dlouho na to, abych něco viděla. Někdy by to vydalo na celé album.
Eva Mužíková
Dobré, zkusím se kolem sebe rozhlížet při častých jízdách vlakem... Nápadité paní Jano.
Dana Puchalská
Hroch a pudlice mně dostali.... Nejely jsme někdy náhodou stejnou trasu? Moje pudlice měla ještě červené berušky v copech, byl to výživný zážitek a zlý sen každého trochu soudného člověka..... :-) :-)
Hana Rypáčková
Přemýšlím, jakým zvířetem bych byla já, sedíc v tom metru. Asi tou surikatou, ve chvílích nicnedělání si procvičuji krční páteř.
ivana kosťunová
Naopak - je to geniální- tleskám :))
Jana Mesarčová
Pro Ivanku pozn. Mé výrazivo je záměrné, jazykovědcům se s pokorou omlouvam.
Zdenka Soukupová
Až zase někdy pojedu metrem, zkusím se dívat Vašima očima, Jano. Ale takhle vtipně bych to asi neuměla popsat...
Hana Nováková
Popsala jste cestu velmi příhodně, vtipně a hlavně pravdivě. Zkrátka, každý člověk je originál...
Jana Kollinová
Pobavila jsem se. Díky!
Libuše Křapová
Jano! Hezké, vtipné - a bohužel - pravdivé :-)
Zuzana Pivcová
Takhle trefně bych cestující lidi ke zvířecím druhům přirovnat nedovedla. Plně však souhlasím s tím, že v MHD člověk potká celou škálu typů. K některým také nemám ani odvahu si sednout, jiní svým neomaleným projevem různého druhu otravují po celou dobu jízdy.
ivana kosťunová
Je to skvělé, i já si občas přirovnávám lidi ke zvířatům, podobnost je v mnohých případech dost nápadná. A co teprve pán a jeho pes- po delším soužití, mají jako v manželství stejný výraz. Také mě zaujal nový výraz v poslední větě pátého odstavce - i s tím zvýrazněným úvodním- který mě poránu velmi pobavil. Pokud to ale nebyl záměr, možná by se to mělo opravit. :))
Jarmila Fialová
Nádherný sloh!
Dana Puchalská
Paní Jano. Perfektní a s humorem popsaná cesta metrem. Za ty roky co jsem i já jezdila do práce metrem, jsem měla dost podobné pocity. Děkuju. Pěkně jsem se dnes po ránu pobavila a zasmála.