Dost izolovaný plácek to je. Ve všední den, mimo hlavní silnici, nepotkáte auto ani člověka. Také si začnete uvědomovat, kolik neudržovaných domů, malých továren a objektů tady spadlo, samá zřícenina a další jsou před spadnutím. Počasí je tu vždycky trochu horší, než jinde. Ale není to kraj jenom spadlých domů a nepoužívaných cest. V městečkách je všechno, jak má být, i v odlehlých koutech tu narazíte na překrásné a udržované domy. Uvidíte množství secesních vil. Jsou tu krásné chalupy obrostlé břečťanem, s nádherně upravenými zahradami. Také pěkné udržované hřbitovy, kapličky, křížky. Charakteristické jsou historické továrničky podle vody, ještě z doby, kdy stroje poháněla transmise z vodního toku. V krajině je hodně solitérních stromů a remízků, příjemné jsou na pohled. Je to prostě výběžek, některé věci jsou tu jinak.
Dopřál jsem si několik dní toulání po klidném a prázdném kraji, něco jsem projezdil na kole, něco prochodil pěšky, i stopem jsem se kousek svezl. Hodně na mne zapůsobila krajina a nálada míst. Nezůstává mi to v paměti ani jako postupné putování, ale spíš jako kaleidoskop obrazů, které charakterizují tuhle malou část světa. Vyskakují na mne vzpomínky na situace, bez ohledu na chronologii…. Tady je jich několik za všechny.
V podvečer v malé hospůdce marně pátrám po něčem k jídlu, kromě pizzy z mikrovlnky. Hostinský, vida moje rozpaky a hlad, praví: „Dejte si kafe a rum.“ No, co se dalo dělat…
Na kole, v kopcích, za nepříjemné mlhy, kdy je vidět na pár metrů, slyším nějaké pravidelné štěrchání… tssc, tssc, tssc… Sakra, něco mi asi plantá v batohu, přestanu se vrtět, ale zvuk slyším stále. Že by to byla závada na kole? Přestanu šlapat a pořád to slyším. Nakonec zastavím, slezu, ani se nehnu a zvuk je tu furt a zesiluje. A pak se z mlhy za mnou, na silnici, vynoří holka na kolečkových lyžích. Trénuje na zimu na běžky a jede už kilometr za mnou. Chm…, prej mimozemšťani.
U hřbitovní zdi se snažím poskládat na malý kamenný patník, abych se nasvačil. Široko daleko jediné místo, kde se dá na něco sednout. Nepohodlné, všechno musím držet v ruce a padá mi to. K hřbitovní brance přicházejí muž se ženou, senioři, jako já. Pozdravím první, když jsem tu cizí. Oba odpoví a pán mi povídá: „To budete mít lepší tamhle za kapličkou“. Otáčím se a koukám na padesát metrů vzdálenou kapličku mezi dvěma lípami. Pán pokračuje: „Ono to odtud není vidět, vzadu je stůl a lavice“. Poděkuju a stěhuju se. Fakt, za kapličkou je bytelný stůl s lavicí, můžu se vybalit, rozložit a najíst jako člověk.
Stojím u zastávky autobusu, vyšel jsem z lesa a čtu si v jízdním řádu, že nic nejede a ani nepojede. Docela ztracená varta, nikde nikdo, asi budu muset ještě pár kilometrů neplánovaně odšlapat. Občas mě mine auto, žádný extra provoz, vždycky mávnu jen tak pro jistotu rukou, dneska už se stopařům nestaví. Nakonec jedno auto zastaví, jsem překvapen, řidič mne vezme pěkný kus. Pražák, je tady na výletě. Je to osud, táhne se sem takovou dálku, aby mne svezl….
V malé prodejničce koukám do malého pultu s uzeninami. Prodavačka bez okolků řekne: „Vás tipuju na Kojetickou klobásu…“, taky že jo.
Na parkovišti u Bobřího sudu do mě hučí paní, co vybírá parkovné, ať si zaplatím delší dobu, že vidí kolo, co mám v autě, a že tady jsou krásné cesty pro cyklisty, pohodlné a s vyhlídkami, že se mi tu bude líbit a určitě se zdržím. Tak jo, platím sazbu za celý den a popojedu pár metrů na parkovací místo. Vystoupím, přede mnou sedí na lavičce cyklista v dresu, celej nějak nakřivo. V žertu si připomenu, že takhle nakřivo jsem byl vloni, když jsem se rozsekal na kole v Bechyni a pochroumal si rameno. Vtom přichází paní od parkování a volá na cyklistu: „Sanitka tu bude hned, jestli je vám špatně, tak si máte lehnout a dát nohy nahoru“. Ani nevyndám kolo, udělám si jednu fotku Sudu a v pěti minutách odjíždím…
V Libverdě u kolonády ke mně přistoupí pán a povídá: „Podržte mi ho prosim vás“ a než se stačím nadechnout, vrazí mi do ruky vodítko a odkráčí. Držím na krátkém vodítku vlčáka bez košíku. Koukám na něj, on kouká na mě a oba asi přemýšlíme, co se tomu druhému honí hlavou….
Na mostě přes řeku se nahýbám přes zábradlí a pozoruju spoustu malých pstruhů, jak skáčou po hmyzu na hladině, někdy do sebe navzájem strkají, možná si vynucují lepší místo. Dalo by se na to koukat hodiny.
Tolik text.
S fotkami jsem se tentokrát také nepáral, žádné popisy, jen kaleidoskop. Komu je libo, může se podívat, jsou to jen obrázky míst, která je možné tady vidět. ( A komu to nestačí, ještě pár fotek odtud mám ve „Stovkařích“ na posledních dvou výletech).