Na silnici
ilustrační foto: pixabay.com

Na silnici

10. 8. 2019

 "Proč zpomaluješ, Oktávko -  aha - najíždíš si doleva, asi budeš odbočovat, taky bys mohla alespoň bliknout!"

Takhle podobně konverzuji s ostatními účastníky silničního provozu během svého pohybu po silnicích. Má to jeden háček - oni mě neslyší. A to je dobře, protože ne vždy je ten dialog takhle slušný.

Postupem času jsem přišla na to, že zanadávat si od plic uvolňuje nahromaděný stres a pomáhá další koncentraci, takže se koncentruji v hojné míře. I když mě pokaždé, když odněkud přijedu, vítá syn slovy:"Tak jaká byla cesta, maminko, kolik jsi dnes potkala blbců a idiotů? A jestlipak se vyskytl taky nějaký kretén?“ 

Já vím - dáma se chová úplně jinak, ale jak už jsem řekla - oni mě neslyší. A já jsem si jistá, že stejná či podobná označení dostávám já od ostatních řidičů za nějaké své prohřešky, ať už skutečné nebo zdánlivé. Takže s přibouchnutými dvířky od auta nechávám své dobré vychování za nimi, a stává se ze mne osoba ordinérní, soupeřící svým slovníkem s příslovečným dlaždičem. Ale co - hlavně, že si uchovávám pevné nervy a předcházím tím infarktu.

Během třiceti let se provoz na silnicích velmi změnil. Když jsem ve svém stařičkém Trabantu před třiceti lety brázdila naše silnice, bylo sto kilometrů v hodině maximum, které jsem z něj dostala, a bylo to spojeno s takovým řevem a rachotem, že to chvílemi vypadalo, že se Trabík rozskočí do všech světových stran. Kdybych dnes jela stovkou po dálnici, riskuji, že budu považována za starou vyděšenou babku. To sice možná jsem, ale nemusí to každý vědět, tak na to honem šlápnu, ať mám na tachometru alespoň stotřicet.

V té souvislosti jsem si vzpomněla na manžela své kolegyně, který nás kdysi vezl ze školení. Přijel si tehdy pro manželku, aby se nemusela trmácet autobusem, a protože Liduška byla kamarádka, nabídla místo v autě i mně a další kolegyni. Vděčně jsme přijaly a těšily se, že se dostaneme domů dříve a pohodlněji.

„Lojzíku, a ne abys zase divočil!“ Napomenula Liduška manžela, a vyjeli jsme závratnou rychlostí 60 km/h. Nejdříve mi to nedocházelo, myslela jsem, že se jen tak dlouho rozjíždíme, ale když se kolem oken začaly mihat přejíždějící vozy a motocykly, občas někdo zatroubil a ťukal si na čelo, pochopila jsem, že to Liduška myslí vážně. Poznamenala jsem, že mi rychlá jízda vůbec nevadí, ale Lojzík mi s úsměvem odpověděl:

„Ale jen je nechte troubit, když se chtějí zabít, ať jedou! " Nevím, jestli si uvědomoval, že v ohrožení života je hlavně on, pokud nějakému řidiči prudší nátury rupnou nervy. Když jsme před domem vystupovaly z auta, slušně jsme ještě jednou poděkovaly, oběma milým lidem jsme zamávaly,  a když auto zahnulo za roh, podívaly jsme se s kolegyní na sebe a vyslovily nahlas otázku, která nám celou tu dobu ležela v hlavě.

 Jak to asi vypadá, když Lojzík divočí?

A pozor, malý problém. Provoz vyžaduje, aby se na této odbočce auta zipovala. Je tam i dopravní značka zipování, ale divili byste se, kolik řidičů ji nezná. A trvají na svém právu přednosti v jízdě. Jako tento polský kamion. Troubením mě upozorňuje, že je na hlavní, a tudíž jede on. Blbeček. Ale přetlačujte se s kamionem – nemáte šanci. Naštěstí další řidič dopravní značku znal a ochotně přibrzdil, abych mohla projet. Pokynula jsem mu na znamení díků a on na odpověď zablikal. My čeští řidiči jsme povětšinou k sobě zdvořilí. Znám dokonce jednoho kamioňáka, který pouští řidiče z vedlejší silnice, pokud to zjednoduší provoz, i když mu to žádná dopravní značka nenařizuje. A pokud je za volantem osoba ženského rodu, posílá jí vzdušný polibek. To poslední ale může být i životu nebezpečné, ženy takovéto počínání obvykle neočekávají, a údivem zapomínají řídit.

„Jauvajs“  to bylo o fous !"

Frajírek v nadupaném vozu využil většího rozestupu od vozu jedoucího přede mnou, který si s oblibou z důvodu opatrnosti tvořím, nebezpečnou myškou se dostal přede mne, a než jsem se vzpamatovala z leknutí, vjel do odbočovacího pruhu na pravé straně a tím sjezdem mi zmizel z očí. Brzdila jsem snad i ušima. Nevím, co chtějí komu tihle frajírci dokazovat .

Možná ho iritovala ženská za volantem. Víte, že ještě dnes existují chlapi, kteří považují  řízení vozu za výsostně mužskou záležitost? A pokud se vetře za volant žena, dávají jí vehementně najevo, co si o tom myslí. Vzpomínám si na farmáře, kamaráda mého syna, který si potřeboval zajet do jiné vesnice omrknout býka, kterého se chystal spářit se svojí kravkou. Syn v té záležitosti figuroval jako odborný poradce a slíbil též, že zajistí odvoz. Ten odvoz jsem byla já, protože v inkriminovanou dobu měl syn své auto v servisu.

Ve stanovenou hodinu jsme tedy stáli před farmářovým domkem. Farmář se dostavil v čistých montérkách vyžehlených do puků a podezřívavě se zahleděl na ženskou za volantem. I když nás syn představil, farmářovu důvěru jsem nevzbudila. Přešlapoval před autem, chvíli to vypadalo, že se obrátí a vrátí se do domu, ale potom se mě nesouhlasně zeptal „Manžel s vámi nejede?“Odpověděla jsem něco v tom smyslu, že je velmi zaneprázdněn, a skutečnost, že i v případě, že by manžel jel, seděla bych za volantem já, jsem si raději nechala pro sebe. Tušila jsem, že bych to tím příliš nevylepšila. Když situace začínala být trapná, rozhodla jsem se rázně to skoncovat.

„No, tak abychom už jeli, máme nejvyšší čas“ oslovila jsem rázně farmáře. „Snad byste se měl ještě jít domů rozloučit, a potom vyjedeme“ pokračovala jsem nekompromisně.

„Co je to za nesmysl, proč bych se měl jít loučit?“ rozčílil se. A na tuto otázku jsem čekala a měla na ni připravenou odpověď.

„ No aby vás ještě jednou viděli, jak vypadáte! Protože až vás pak přivezou - to nebude pěkný pohled „

Ať byl, jaký byl, smysl pro humor měl, takže nastoupil bez dalších cavyků do auta a vyjeli jsme. Vše co bylo třeba, jsme zařídili, farmář si neodpustil cestou několik rad, jak mám brzdit, jak mám vytáčet zatáčku, atd. Zpátky jsme se vrátili už celkem v pohodě, farmář uznal, že tak hrozná ta cesta taky nebyla, ale neodpustil si závěrečnou větu, že ženská za volant nepatří. Brala jsem to s humorem, zvláště když mi následující den poslal po synovi luxusní domácí kachničku. Asi mi tím chtěl naznačit, že ženská se má držet vařečky.

Tak mi ta cesta krásně utekla, za chvíli budu doma. Cesty jsou spravené, autíčko šlape jak hodinky …   Tak to mám ráda.

A vám přeji též, ať už jedete kamkoliv, hodně šťastných kilometrů bez nehod, a ať vám motůrek vrčí jako Josefu Bekovi v nesmrtelném filmu pro pamětníky Florenc 13:30.

 (mimochodem- věděli jste, že text k této písni napsal Josef Kainar?)

 https://youtu.be/gVwBvbCzxYA

 

 

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Děkuji všem za milé komentáře a další vtipné postřehy z cest.
ivana kosťunová
Blanko, díky, doufám, že sem taky brzy dáš něco ke zveřejnění, abych mohla kompliment vrátit.
ivana kosťunová
Zuzko a Marcelo- trabant je láska na celý život - ale to vy víte.
ivana kosťunová
Libore, moc děkuji-to je největší pochvala pro humoristu, když někoho opravdu pobaví. Já zase potřebuji spolujezdce, aby sledoval zadek při couvání. Tedy zadek vozu a prostor za ním. A aby mi hlásil, zda mám zprava volno. :))
Libor Farský
Ivanko, díky. Jsem Tvým humorem nadšený, moc jsem něco takového dnes potřeboval. Nejvíc jsem se zasmál této větě v závěru „Tak mi ta cesta krásně utekla, za chvíli budu doma“. Tedy napsat tak dlouhý článek za jízdy bych nedokázal! Vlastně ani krátkou SMS. Vzpomněl jsem si na manželku, dej jí pánbu nebe, jak jsem ji musel přemlouvat k řízení. Jen výjimečně, abych si třeba mohl dát přípitek při setkání s kamarády. Když řídila, tak mi každou chvilku řekla „Podívej se mi na tachometr, kolik jedu“. Bylo to roztomilé.
Alena Tollarová
Řidičák nemám a nátlaku rodinného příslušníka, abych si ho udělala, jsem odolala. Teď mě to sice docela mrzí, ale co už nadělám. K řízení auta jsem se zkrátka nenarodila. Ale jezdím ráda s kamarádkou a dělám jí navigátorku. Kupodivu nebo navzdory tomu jsme se vždycky do cíle dostaly.
Blanka Macháčková
Nějak nestíhám číst články, ale tvůj si ujít nenechám. Zase hezké počtení.
Marie Doušová
Jezdila jsem autem často a docela mě to bavilo. Nyní už od 66 let nejezdím /zhoržení zraku/ a pozoruji , že je stále více žen a dívek , kteří jsou vidět v autech a vozí svoje děti do školek apod. Zážitků bylo opravdu hodně a někdy bylo štěstí, že se nic horšího nestalo. Je hodně řidičů ,kteří nesnesou ,aby je žena za volantem předjela. Takovou zkušenost jsem zažila ,když jsem jela do Německa. Pro toho kdo mě stále předjížděl a pak vybržďoval to skončilo docela špatně . Policie ho pokutovala a já mohla v klidu odjet.
Eva Mužíková
On za to člověk ze volantem snad ani nemůže. Slovní reakce na konání druhých se alespoň mně, hrnou z úst automaticky. Hezký příspěvek Ivano.
Naděžda Špásová
Neřídím, ale nadávat umím. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.