Jednoho dne, před nemnoha lety, jsem seděl večer ve svém doupěti, poslouchal Vivaldianno a probíral se svým životem. Tak nějak v souvislostech ne zcela jasných mi přišlo (ostatně ne poprvé) na mysl, že jsem dlouho sám a možná bych s tím měl něco udělat, o něco se pokusit. Začal jsem tím, že jsem si uvařil další kafe a zapnul počítač...
Projel jsem několik seznamek, prohlédl obsah a nakonec se na jedné zaregistroval. Poctivě jsem vyplnil svůj profil, přidal aktuální fotku a začal vyhledávat vhodné protějšky. Nebylo jich moc, ale některé jsem si i troufl oslovit. Druhý den jsem po příchodu z práce netrpělivě projel došlou poštu. Ač jsem to nečekal, ozvaly se všechny (tři) a dokonce nějaké navíc. Ze slušnosti jsem odpověděl všem. Jedna z nich reagovala okamžitě. Začali jsme si psát. Sympatická, a to i podle fotografie v profilu, shoda v zájmech. Nic, krom toho, že byla mimopražská, nebránilo seznámení. Psali jsme si asi měsíc skoro denně. Nakonec jsme se domluvili, že přijede do Prahy a opravdu se setkáme. To vypadalo nadějně.
První, co mě varovalo, že ne všechno asi vyjde, byl její návrh na místo setkání. Jedna z nejluxusnějších a tedy nejdražších kaváren v Praze. Nejenom, že jsem tam nikdy nebyl, ale ani mne to nikterak nelákalo. Nakonec jsme se dohodli, že na ni počkám na nádraží a pak se uvidí. Vlak přijel včas.....stál jsem tam, nervozní jako malý studentík, s květinou jak se sluší a čekal. Z ničeho nic mne oslovila jakási paní. Nejen, že neodpovídala fotografii, ale i jméno mi řekla jiné. Byl jsem tak trochu v šoku. Nějak jsem neměl chuť se hned vyptávat, a tak jsem to prozatím nechal být. Procházeli jsme se po náplavce, přes most až na Kampu a povídali o všem možném, ale nějak jsme se vyhýbali osobním otázkám. Pozval jsem ji na kávu do své oblíbené kavárny. Tam mi to nedalo a zeptal jsem se přímo, co to všechno má znamenat. Prý je rozvedená a její bývalý ji pořád pronásleduje, a tak na seznamce vystupuje jako někdo jiný a bla bla bla.... Přes všechnu mou otevřenost, jsem zjišťoval, že proti mně sedí žena, kterou vlastně vůbec neznám a nic o ní nevím. To bylo velké zklamání. Měl jsem chuť se sebrat a odejít. Jen mé vychování mi v tom zabránilo. Jenže ten pravý šok, ten měl teprve přijít. Dopila poslední doušek vína a dlouze se na mne zadívala. A pak pronesla : " Víš, já vlastně od začátku věděla, že z toho nemůže nic být, mám mnohem vyšší nároky a zájmy, co se chlapů týká, jen jsem chtěla poznat takového exota, jako jsi Ty." Než jsem se stačil vzpamatovat, byla pryč. Ještě ten večer jsem svůj profil smazal....
P.S. Tuto nepříjemnou vzpomínku ve mně vyvolala jen pár dní stará diskuse, jíž jsem byl účastníkem. Nikomu nechci sahat do svědomí ale......máme tohle zapotřebí? Na to si každý musí odpovědět sám.
