Dopisy I - Mé dětské babičce
Fotka na naše město z vrchní části podbělové louky. Podběl rostl dole, kde jsou dnes již domy.

Dopisy I - Mé dětské babičce

6. 10. 2023

Listy papíru vložit do obálky, zalepit ji, vzít pero a napsat adresu. Babička Řezníková, Nebe tam nahoře a jak dál? Znáte někdo PSČ do nebe? A jakou známku mám koupit na takový dopis?

Milá Babičko, (Proč velké B? Protože pro mě si vždy byla Babička)

je to už 23 let, co jsem měl tu čest být v tvé blízkosti. Úvodem bych se ti chtěl omluvit, že jsem neměl dříve čas ti napsat. Jsem to ale nevděčný vnuk, ale znáš to sama, čas letí a až když člověk něco prožije, vrací se ve vzpomínkách. Asi by jsi byla překvapená, jak se naše ulice, kterou jsme spolu tolikrát prošli, změnila. Všichni naši staří přátelé, paní Svačinová, Bábíková a jiní tu už nejsou. Potkala si tam nahoře paní Čechovou? Nebo ji ještě můžu potkat tady dole já? Nevím to, odstěhoval jsem se a už jen občas navštívím místa, kde jsme spolu bývali.

Pamatuješ na to, jak jsi mě brávala na své výpravy na louku nad městem? Šli jsme pomalým krokem, já měl krátké nohy a ty zase hůlčičku. Šli jsme ulicí kolem domů, které tu stojí už desítky let, některé od války. Každou chvíli jsme prošli kolem zahrádky nějaké tvé, naší známé, s kterou jsme se zavykládali a já vždy něco dostal. Takové vycházky nám trvaly hodiny a když jsme se konečně dostali na louku, začala pravá zábava. Učila jsi mě, jak poznat podběl, petrklíč a jiné bylinky. Jak je správně nasušit, aby měly stále svou sílu. Jaký čaj je na co nejlepší a jak si jej namíchat a pak připravit. Od tebe vím, že se nesmí zalít vroucí vodou, že se musí louhovat přikrytý a že med je nejlepší od souseda včelaře. A věříš, že už jsem spoustu z toho, co jsi mě učila, zapomněl? Nemáš, prosím, obrázek podbělu? Víš, ta louka, kde jsme spolu trávili tolik času, už je plná domů a cest. Bylinky se odstěhovaly jinam a já je už nemohu najít.

Pamatuješ na to, jak za škaredého počasí jsi mě brávala k sobě domů? No domů, spíše do pokojíku, který ti tvá dcera nechala a kde jsi žila. Pamatuji si ho přesně. U okna starý gauč, na kterém jsi lehávala, stůl, 3 židle a na něm vždy upečený výborný lejanec z remosky, kterou jsi měla vedle dveří na dalším stolku. Na všech sekretářích a skříňkách byly květiny různých druhů. Jednu z nich si však měla v oblibě nejvíc. Říkávali jsme jí potos, měl světle zelené, žíhané listy a krásně se pnul z jednoho konce místností na druhý. Věříš, že ho mám taky moc rád? A víš, že to štěstí, které jsi mi kdysi dala, žije ještě dnes? Jen ten potos už nemám, pokud budeš mít možnost, pošli mi, prosím, výhonek. Vím, můžu si jej koupit v jednom z mnoha květinářství, které zde máme, ale přece jen, ten od tebe nebyl jen květinou, byl kouskem tvého srdce, byl kouskem tebe.

A proč ti to vlastně všechno píšu? Protože mi chybíš. Chybí mi tvá moudrost, tvůj klid, tvá láska a přítomnost. Ujala jsi se mě i přesto, že jsi už měla vysoký věk. Rodiče neměli moc času, táta hodně pil a já byl sám. Za těch pár let, které jsem s tebou mohl prožít, jsi mě naučila tolik věcí. Naučila jsi mě radovat se. Radovat se z maličkostí, ze slunce, z trávy. Z krásných vzrostlých stromů a z toho, že je další krásný den. Naučila jsi mě tomu, co je rozdělit se. I když jsi sama neměla skoro nic, vždy jsi mi půlku dala. Půlku koláče, půlku limonády, část peněz na sladkosti. Půlku sebe.
Naučila jsi mě žít. Žít naplno, žít skromně, s pokorou a optimismem. A naučila jsi mě to, co spousta lidí neumí. Naučila jsi mě milovat na 100%, milovat lidi, milovat svět a nedělat rozdíly v tom, kdo je náš a kdo cizí. Všichni jsme lidé, všichni jsme stejní a všichni si zasloužíme lásku.
Byla jsi mým strážným andělem při vstupu do života a vím, že jsi jím zůstala i nadále. Napiš mi, prosím, jak se máš. Napiš, jaké je to v nebi a pokud bych tě mohl poprosit, až se znovu za dlouho zim setkáme, upeč ten svůj lejanec, příjdu posedět.

S láskou tvůj skorovnuk Honza.

 

S Babičkou jsem se postupně přestal vídat když jsem začal chodit do první třídy. Hodně zestárla a já měl už více povinností. Když jsem byl asi ve čtvrté třídě, zasáhla mě zpráva, že zemřela. Její rodina ji pohřbila někde snad v Prostějově a já vlastně nevím pořádně kam bych jí položil květiny. Myslím si, že to je ale jedno. Hroby jsou paráda pro živé, vzpomínky na ty, kteří tu nejsou si nosíme v sobě a tím si neseme i jejich část napořád v srdci.

A proč jsem napsal svůj dopis do nebe a vás tady tím obtěžuji? Protože třeba taky někomu zrovna měníte život a možná o tom ani nevíte. Možná máte tu možnost někomu změnit život a jen jste ještě neotevřeli své srdce. A možná jste to už udělali a říkáte si, že na vás zapomněl nebo od vás utekl. Není to pravda. Když někomu otevřete své srdce a změníte mu tím život, ponese si kousek z vás s sebou až do konce života. Zasejete tím semínko naděje, lásky a štěstí, které dřív či později vyklíčí, vyroste v rostlinu a ta se bude pnout jako ten Babiččin potos světem i dlouho poté, co už na světě nezbude nikdo, kdo by si vás pamatoval. A ruku na srdce, kdo z nás by nechtěl žít věčně?

Závěrem jen přidám takové své motto, které říkám každému kdo se mě zeptá na některou z těchto nejhloupějších otázek co znám: Proč to děláš? Proč jsi hodný? Proč se pořád ohlížíš na ostatní, když oni na tebe ser**?

Víš proč? Protože pokud svým přístupem nebo chováním zlepším život jen jednomu jedinému člověku z těch, které jsem potkal, mělo to všechno smysl!

 

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.7 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.