Jen jako… (Povídka)

(Já vím, že to bude dlouhé. Ale to jsou reklamy taky. Tak vydržte a neodbíhejte čůrat.)

Po seniorském období vzdoru jsem se konečně rozhodl, že budu poslouchat obchodníky na slovo a dělat, co si přejí. Vždyť si přejí mé dobro. Doma jsem se tajně vyzbrojil tisícikorunou (dřevo na zimu počká, je teprve sedm pod nulou) a vyrazil do obchodu.

Ó, to byla jízda!

Nejdřív si jdu koupit čaj. Černý. Na odpolední posezení s křížovkou. Přijdu k regálům, čajů hodně, ale já si chci vybrat opravdu dobrou značku. Už vím, že mám kupovat podle značek, že to je samozřejmě záruka kvality. Volím tedy Pickwick. Ale co to? Jediný černý čaj se jmenují Ranní čaj. Běda, to přece nechci! Ráno si vařím kávu, a kdybych si dal ještě černý čaj, budu pořád běhat na záchod. Takže nějaký Odpolední není? Bohužel. Jen Ranní.

Zklamaně odcházím a přesunuji se k regálu s mléčnými výrobky. Já mám rád sýry, třeba Královský, Goudu a podobně. Tentokrát hledám něco extra, začínám přece nový život s reklamou. Eidam, Boryna, to všechno už znám. A hle! Docela uprostřed se na mě usmívá svůdná slečna s pořádnými vemeny krávy v pozadí (snad jsem to formuloval přesně). Ale přebíjí to barevný název: „Tavený plátkový ham a mám tě.“ Tak to je název, jak se sluší. Taky po něm hned chňapnu a zálibně přičichnu. Vedle stojící paní pohrdavě utrousí: „Snad nečekáte, že vám bude vonět, když mlíko ani neviděl.“ „Prosím vás, jak právě tohle můžete vědět?“ ptám se neméně pohrdavě a vítězoslavně ukazuji na vemena se slečnou. „Pchá,“ dí paní, „To je jen obrázek. Zrovna tak, jako je náhražka tam uvnitř. Je to analog.“ „Cože? Analog? To je výraz odněkud z matematické logiky…“ „Chytrej,“ pokyvuje dáma. „Analog znamená taky imitaci, napodobeninu skutečnýho mlíčnýho výrobku. Tenhle váš Tavený Ham neviděl ani kapku mlíka. Všechno to tam obstarávají rostlinné tuky, éčka a soli“. Sice si svou kořist nechávám v košíku, ale doma s velkou lupou u očí zjišťuju, že to je skutečně tak. Může to vypadat jako sýr, může to mít obal jako sýr, ale je to jen nápodoba.

Z posledních sil se plazím k masu. Český výrobek, česká vlaječka, jen vyrobeno v Polsku. Já vím, že jsme s Poláky bratři, ale co je na tom českého? Ptám se prodavačky. Prý – „v Česku to zabalili, proto to je český výrobek. Musíte číst obaly.“ Aha. „No ještě že nesháním třeba lososa, to bych asi český výrobek těžko našel.“ „Ale to víte, že jo,“ říká paní. „Někde v Norsku ho stáhnou z kůže, seberou cenný tuk (slavnou Omegu-3 mastné kyseliny, ty vám prodají zvlášť a draze) a zbytek pošlou do Česka. Tady vám to naporcují. Co na tom není českého?“ Aha. Haha.

K dovršení všeho ty ceny: Cestou jsem se stavil v jednom z pekařských krámků, že si koupím domů nějaký zvláštní rohlík. Jo, měli – už nevím, jak se to jmenovalo, bylo to dobré… a stálo to 5,90. Kolik? 5,90 opakuje prodavačka. Aha, tak tady máte šest korun a nezapomeňte mi prosím vrátit. Co vrátit? No přece ten desetník. Milý pane, přece desetníky už dávno neexistují. Tak proč mi účtujete 5,90? Atd. Asi tušíte, jak to dopadlo: rozčilením jsem snědl ten rohlík dřív, než zaplatil.

Ale oni to používají dokonce už i u aut. 259 990 Kč. Ale mě moc devítek v ceně vždycky vyděsí. Tolik peněz! Onehdá jsem kupoval jakési neomezené volání v ČR za 299 Kč. Cože, tolik? Ale pozor, vždyť to jsou jen tři stovky! Tak sláva, to koupím.

Zato s vínem mě vytrestali. Pochopitelně chodím nakupovat proto, abych ušetřil, to dá rozum. 

Jedno víno stojí 99,90, druhé 199 rovných (chválabohu, slevili těch 0,90), třetí je sice jen za 119,90, ale zas to je jen půl litru a ne sedmička (na baňatost lahví nespoléhejte, musíte kouknout taky na tloušťku skla a na vypouklé, vlastně vpouklé dno!).

No a já kupodivu překonal svůj vrozený strach z devítek a s brýlemi na nose rychle překdákal tu jejich básničku o skvělé harmonii, snad až filharmonii chutí a údajně dobré textuře (stejně nevím, co to znamená), když mě zarazilo upozornění: „Vhodné ke grilované krkovici se švestkovou marinádou“. No páni, a já – na rozdíl od vás - zrovna nemám doma švestkovou marinádu. Takže jsem zas nemohl koupit!

V dalším obchodě (v Lajdlu) mě obloudil Marek Vašut, co ho platí moravský vinaři. Za jejich peníze mi sdělil – v brožurce s mnoha obrázky lahví - mnoho nepostradatelných informací. Tak třeba o Tramínu červeném, bílém, pozdním sběru, polosuchém, 2015, za (pouhých) 169 Kč: „Typické tramínové aroma s tóny exotického koření, medu, květu růží a tropického ovoce“. Tyvoe (to jsem si rozšířil slovní zásobu od svého vnuka), tyvoe, přesně na růže s medem mám teď chuť. Užuž jsem sahal po lahvi, když jsem nalistoval o kus dál… Tramín červený, bílý, pozdní sběr, polosuchý, 2015: „Aroma připomíná kandované ovoce, kompotované hrušky a vůni čerstvých lilií, s krásnou kořenitostí v závěru.“ No tohle?! Já se naladil na růže s medem, a tady jsou hrušky s liliemi. Nebo to má být to exotické koření? Obrátím list a tam: Tramín červený, bílý, výběr z hroznů, suchý, 2015 už za 199 Kč (on je to taky výběr a ne nějaký opožděný sběr, ten je asi ve slevě). A Vašut tam káže: „Se stopou lučního medu, růží, broskvového koláče (?), kompotovaných meruněk…“ U stejného vína (též výběr z hroznů, asi to byly ty, které před chvílí nevybrali) stojí: „Aroma s tóny pečených jablek se skořicí a hrozinkami“. Dál už číst nemůžu. To se ten Vašut na jižní Moravě pořádně ztřískal, když mu vycházejí taková aromata. A to tu nepíšu o chutích, to byste se teprve divili. Po pravdě řečeno, z posledních sil jsem se vypotácel z obchodu, žaludek mi bouřil tou směsicí vůní, alespoň jsem věděl, že moravská vína ne a když jo, tak bez Vašuta. A takový to byl dobrý herec…

Večer jsem dorazil do naší masny. Totiž správný název teď neznám, dřív to byla masna, to každý znal. Teď je to něco jako Moje dobré uzenářství (samochvála sice smrdí, ale proč by si podnikatel nemohl svou firmu nazvat Moje firma?). Ale tam jsem narazil, jakmile jsem přišel na řadu a nechal si doporučit nějakou uzeninu k ohřátí. 

„Nechcete třeba Proškovu uzenku?“ ptá se mile prodavačka.
„Ježišmarjá ne! Co by tomu řekl pan Prošek, že mi dáváte jeho uzenky?!“
„To on přece chce… On je vyrábí.“
„Jo tak, no tak to mi jednu dejte. Nyní je to konečně správně: je to Čepelkova uzenka od pana Proška.“

Už před řadou let mi dokonce volal ženský hlas: „Dobrý den, tady je vaše banka.“ Byl jsem zmaten. Moje banka? Já mám někde banku? Vůbec o tom nevím! Asi něco z restituce…

„Moje? A která?“ vykoktal jsem. Úplně jsem zapomněl, že bych někdy (snad omylem) nějakou koupil. „A je zisková, nebo prodělečná?“ Když mi řekla název, to už jsem byl duchem zpátky.

„Tak víte co? Tak mi pošlete na můj účet sto miliónů. Chci si udělat pěknou dovolenou.“

Paní se zavěsila. (A peníze dosud nepřišly!)

Já mám dokonce i Vodafone, abyste věděli. Aspoň mi to tak píšou – můj Vodafone. (Ale vám z i60 dám slevu, napište si.) Tam je naštěstí tzv. samoobsluha, abych si mohl svobodně nastavit, co chci. Většinou musím volat operátorovi, ať mi to vyřeší. Pak kliknu a ono se to minutu načítá, načež se to celé ukončí. Ale naše samoobsluha na sídlišti taky občas zavře. Akorát, že to dělá jen jednou denně a já předem vím, kd y. 

Slevy na slevy

Já vlastně ani nevím, co chci a co potřebuju. To reklama ví, co chci a co potřebuju. Tak jsem ji přestal ignorov at.

„Nejlepší televize všech dob!“ vykřikli na mě okamžitě z novin. No to je pro mě docela problém. Já totiž ve svém věku vůbec nechci mít to nejlepší, já chci mít, jak bych to řekl, uspokojivý standard. Stává se mi to každý týden, když mi přistane nevyžádaný mail z eurojackpotu a oznamuje, že můžu vyhrát třeba miliardu korun. No páni, a co bych asi s miliardou dělal? Já mám přání vyhrát asi tak sto tisíc. No a kdybyste na mě tlačili, tak třeba 12x za sebou. Ale miliarda, tedy „to nejlepší“, to mě fakt nezajímá. Musím se asi ještě hodně polepšit, než se zařadím do 21. století!

Podobně jsem na tom s telefonem. Já samozřejmě nechci hloupý telefon, ale proč hned chytrý? Chtěl bych normální. Takový, který mi dovolí slyšet kamaráda na druhé straně Atlantiku, poslat mu esemesku, zjistit, kolik je právě hodin, a vyfotit krásně zbarvený strom. Jenže chytrý telefon mě dělá hloupým: neumím to a ono, tlačím vedle, o těch mrňavých písmenkách jsem si dlouho myslel, že se mi dovnitř vysypal mák. 

Ale na novou techniku, to jsem docela klaďas. Onehdy mi jeden leták prozradil, že existuje Xiaomi Mi Band 2. To dá rozum, hned jsem si ho zakoupil. Už mi je trapné připomínat vám, jak výhodné to bylo: zlevnili ho z 1599 na 1499. Jen kdybych ještě věděl, k čemu to je. Ale už ten pocit, že jdu, co jdu, že klušu s dobou, za to těch pár devítek přece stojí. . 

Musím taky přestat odmítat nakupovat o svátcích. Já nikdy neměl potřebu nakupovat právě na Nový rok nebo na státní svátek. Nikdy jsem nedostal hlad právě na upálení Mistra Jana Husa ani na 1. máje. Nevím, proč to tak je, ale prostě jsem do těch samoobsluh o svátcích nechodil. Teď to ale změním! Co kdyby tam měli něco, co opravdu nepotřebuju, ale ve slevě? No vidíte, musím být šikovnější a ono to štěstí už přijde.

Už se ale zlepšuju. Tak třeba ve středu jsem jel z Liberce až do Pardubic, protože jsem se dočetl, že tam mají v akci levnou paštiku. Jo, to musí být člověk chytrej a nesmí být línej, víte? 

Dřív jsem používal reklamní přestávky v televizi k tomu, abych si došel na záchod, uvařil kafe a podíval se do novin, co budou dávat zítra. Asi tak jako vy. Dokonce jsem se pak přestal na komerční stanice dívat. Možná taky jako vy. Ale teď jsem to změnil: na přestávky mezi reklamními bloky (obvykle to jsou kousky nějakého filmu!) teď vůbec nekoukám a lovím jen ty reklamy. Co já tam jen vidím! Ještě to sepíšu podrobněji.

Nejvíc mě ale nedávno vystrašili v prodejně Horizont v Liberci. Tam jsem s důvěrou přistoupil k pultu, že si něco koupím. Uzeniny, sýry, pomazánky nebo třeba nějaké rybičky. Ale nastojte – oni tam měli úplně u všech vaniček a hromádek, ale úplně u všech, cedulku „V akci“. No já byl tak bezradný, že jsem po půlhodině tu prodejnu bez nákupu zas opustil. Takhle silný to bylo!

Prostě běžte sem, běžte tam, sleva, akce, jen pro vás, dva za jednu, tři za dvě, deset za sedm. Dokonce, jak jsem už napsal, se pojmenovávají jako „moje banka“ (já mám fakt banku?) nebo Zde jsem člověkem (skoro urážlivé a oni to dokonce neustále opakují). Teď se to na nás valí ze všech stran: novinky, slevy, akce, reakce, erekce… Tak za tohle jsme v listopadu 89 zvonili klíči? Až tak, že jsme poztráceli soudnost a smysl pro humor? 

V bedně

Nejtěžší to se mnou měla právě televizní reklama. Já se jí vyhýbal pod různými záminkami, jako že se musím líčit, cvičit, močit, zatímco manželka ji pozorně sledovala. Pokud jsem něco sám nechtěně zahlédl, hned jsem si svědomitě zapisoval do seznamu: Hovězí konzervy XY – nebrat. Nábytek Elia nebrat! Půjčky Zvonky – nebrat!! BMW X4 již od (!) 1500000 – nebrat!!! (Leda kdyby se dostalo do slevy.) Manželka jen: „Co blbneš?“ „No to je přece jednoduchý,“ poučil jsem tu neinformovanou osobu. „Když budeme kupovat, co nám nabízejí v reklamě, tak získají další peníze na další reklamu a ta bude pořád delší a delší… a stejná!“ 

Když můj seznam obsáhl 157 stran, pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Když jsem pak prohlédl a pochopil, že reklama chce mé dobro, seznam se hodil už jen k vytření. K vytření slz nad ztraceným časem sledování bez nákupů. 

Nyní sedím 95 cm od bedny a napjatě čekám. Tužky mám připravené. Jakmile začnou, hned si dělám poznámky a výpisky. Poté okamžitě telefonuji, zatímco manželka se snaží zabavit se filmem, kterým si krátí čas do příští reklamní přestávky. (Teda ono je to s přestávkami ve skutečnosti jinak, ale to vám vysvětlím jinde, aby toho na vás nebylo moc.) 

Já už vytáčím číslo a hned slyším zdvořilého pána, jak promlouvá klidným hlasem: „Dobrý den, vítejte ve společnosti XY…“ Pak je něco anglicky, z čehož vyrozumím, že mě zve na jedno preso („if jů… přes uan“). Občas musím podle pokynů tohoto pána něco zmáčknout. Zatím jen na telefonu. To mě opravdu baví. Potom čekám už jen asi čtyřicet minut, načež se pokusím tento zajímavý rozhovor poněkud popostrčit. Ale jaké tlačítko mám volit? Hvězdičku, nebo křížek, vzhledem ke svému věku volím křížek.

Celý tento napínavý rozhovor končí tím, že mě manželka volá do postele. (Teda každý má svou – abyste si nemysleli, že tu šířím porno.)

A televize nás taky učí čísla. Když napíšou, že nějaký film začne ve 20:00, tak už víme, že začne asi tak ve 20:10. když ve 20:20, tak víme, že nejdřív ve 20:25. Prostě známe to z minulého režimu – všechno je JEN JAKO.

Oni nás tam taky docela šetří, abychom se nepřehltili zážitky. Takže když už nemají placenou reklamu, tak vysílají, co budou brzy vysílat. Tak ať už začnou, říkáme si s manželkou, ale to oni ne, klidně hodí další reklamní blok a po něm dva jiné filmy. Či vlastně šest reklamních bloků v mezi nimi jako výplň kousky filmů. Oni si sice myslí, že vysílají skvělé upoutávka na budoucí filmy, ale ve skutečnosti je to zmatená směs jednovteřinových obrazů, které nemají hlavu ani patu, protože se tak rychle střídají. Mě aspoň spolehlivě odradí, protože abych čekal třeba do deseti večer a pak dostával kulometné dávky vteřinových sekvencí, to teda ne. To bych riskoval epileptický záchvat. Zato moje žena to někdy vydrží a pak tvrdí, že ta filmová výplň mezi reklamními bloky nebyla tak špatná, akorát že hercům vůbec nerozuměla, protože nesrozumitelně mumlají, brumlají, bručí a bučí, drmolí, šuškají, šeptají, polykají celé slabiny, slova a snad i věty a vůbec je na nich vidět, že by co nejraději pobrali honorář a zmizeli. Takže ona chudák ani pomalu neví, kdo na konci vyhrál a jestli se ti dva vzali, nebo zavraždili.

Já bych dal přednost rádiu, ale to máte taky těžký. Hlavně ty komerční! Tam mi vadí hned dvě věci. První, že nevydrží žádnou písničku dohrát do konce, a druhá, jak se pořád sebechvalně naparují. Jakmile se pořádně zaposlouchám (při řízení auta často zavřu oči, abych to náležitě prožil) a písnička graduje k závěru, hned ji přeruší a začnou hlásit, že jsou Evropa dvěééé, Evropa dvěééé. A taky Evropa dvěééé. A když přepnu na takovou Frekvenci 1, která nemá špatný pořady, tak je to to samé. Za každou písničkou (řádně přiříznutou) se ozve: Frekvence jedna. Frekvence jednáá. Frekvence 1áááá. To by se mělo trestat. Ne zrovna upálením, leč jen pomalým smažením na škvířícím se tuku velké teflonové pánve. To bych považoval za přiměřenou reakci posluchačů.

Ještěže si můžu platit koncesi na Český rozhlas – to je úplná oáza, relaxační masáž, pohoda. Jenže zas mají spoustu politických témat a já rádio většinou poslouchám sám, a tak nemám před kým nadávat, případně dávit, divit se a dávat najevo, co odpudivého se kolem děje.

Nejstrašnější by bylo, kdyby komerční televize v přestávkách seriálu vysílala – jiný seriál! A ono se to vlastně už děje. V průběhu přestávky najednou bez upozornění začnou běžet vteřinové sekvence z jiného filmu. Každý záběr trvá maximálně jednu vteřinu a divoce se tam střídají postavy, prostředí, akce… až si člověk myslí, že v televizi vypukl převrat a bojuje se o kameru.

No nekupte to

Minulý týden mi jedna lékárna (že by Dr. Min?), ve které jsem nikdy nebyl, poslala letáček (přilepený k dennímu tisku!), že mi děkuje za moji věrnost a posílá mi kupón na slevu. Tak jsem jí s dojetím odepsal, že já také děkuji za věrnost, a poslal jsem jim svůj vlastní kupón na slevu na sledování slev (pěkně vytištěný na laserové tiskárně).

Dodatečně mě napadlo: za jakou věrnost mi děkují, když jsem u nich nikdy nebyl? A pak mi to došlo: děkují mi za to, že jsem byl tak dlouho věrný svý ženě. Když jsem si osušil oči, hned jsem tam běžel koupit si aspoň něco. Něco, na co dávají tu slevu. (Jojo, takhle se to musí umět! Být šikovný a nenechat se napálit.) 

Nabízeli Vibovit želé (pro blinkání, nebo proti?) a Prostenal na prostatu (a já vůl se kdysi nechal operovat a teď ho nepotřebuju).

Teď mě zaujaly garminy. Cože, vy je neznáte? To jste opravdu hodně pozadu. Jsou to, jak praví reklama, „kultovní, chytré, sportovní GPS hodinky“ JIŽ OD (tahle slůvka miluju!) 12.990 Kč. Sice nevím, proč jsou kultovní, ale když to píšou, tak v tom nějaký kult je, já si vzpomínám jen na Stalinův kult osobnosti. A že jsou chytré, to je taky dobrá vlastnost, pryč s hloupými hodinkami! GPS, to je zkrátka úžasné. Budete kdykoli vědět, kde se právě nacházíte (většinou mezi samoobsluhou a rodným panelákem). Ty hodinky prostě vědí, kde jsou! Když budou jinde než vy sami, tak vám to sice neřeknou, ale hlavně, že to budou vědět samy. No nekupte to.

Někteří prodejci jsou docela legrační. Tak třeba Kaufland neustále zveřejňuje v novinách celostránkové inzerce pod názvem Z lásky k Česku. Na stránce se u zboží nachází deset srdíček s národní trikolórou a nahoře se nabízejí banány z Kostariky a ředkvičky z Itálie. Ach jo.

Někdy jsou u všech položek nabídkového letáku vyšší ceny přeškrtnuté a větším písmem napsané ceny nižší. To už zpozorním i já. Buďto nabízejí neprodejné ležáky za snížení ceny (proč je asi lidí nekupují?), anebo tím chtějí vytvořit dojem, že to má vyšší hodnotu (proč to tedy neprodávají hned za skutečnou hodnotu?). Rozhodnutí: nebrat, zmačkat, zapomenout. S podvodníky neobchodujte. Ani s podvodnými prodejci zboží, ani s podvodnými prodejci myšlenek (to nejsou jen náboženští fanatici, jsou to i někteří politici).

Dnes mi na stole přistála zcela typická nabídka: Jedno balení stojí 185 korun. Kupte si tři, ale ne za 3x185=555 Korun, nýbrž za pouhých 499 korun. Ušetříte 56 korun! – Tak tohle mi hlava nebere. Přece nákupem tří balení jsem neušetřil nic, naopak, utratil jsem o 499-185=314 korun víc, než kdybych koupil jedno balení. Já neušetřil, já jsem naopak utratil. A teď jde jen o to, jestli opravdu potřebuji hned tři balení (no samozřejmě, že ne).  

Mě by stejně zajímalo, jak se tvoří ty devítkové ceny. Představuji si, že nějaký výrobek při řádné kalkulaci a přiměřeném zisku vychází na 1020 Kč. Ale pak přijde pan ředitel a řekne: „Ne ne, dáme cenu 999 Kč, těch 21 si musíme odtrhnout od huby. Jak by k tomu přišli naši zákazníci, kdybychom neukázali, jak se snažíme?“ Anebo možná právě naopak: „My bychom to prodávali za 943 Kč. Ale jak by to vypadalo? Frkněte tam cenovku 999, jen ať se to kupuje!“

Asi tak. Příšerná představa!

Ale copak číst, to stačíte zavřít oči. Ale uši tak rychle nezavřete. Když mi někdo v rozhlase nebo v televizi do ucha nastydlým hlasem chroptí „Schkoda. Das Auto“, tak aspoň vím, že to nemám kupovat, protože ve škodovce bych mohl chytit rýmu.

Pak je spousta ukrutně senzačních nabídek, například že mám svoji firmu nechat zapsat do celoevropského katalogu firem. To dělám vždycky rád. Zápis je totiž zdarma, opravdu. Na druhé straně šedým a úplně maličkým písmem je jen napsáno, že zdarma není členství v klubu těch, kteří to mají zdarma. Členský poplatek je například 872 eur (tedy 24 tisíc korun) a automaticky se obnovuje na další a další rok. Už jsem v pěti katalozích a čekám na exekučního kata.

NaturaMed a další, o tom ani nemusím psát, to znáte každý. Adrenalin je, když vám někdo přímo volá: „Čepelka,“ říkám, „dobrý den.“ „Dobrý den, mluvím s panem Čepelkou?“ ptá se hlas. To už vím, že nastává tvrdé utkání. „Ano, proč mi voláte?“ „Pane Čepelko, vy jste ředitelem firmy Tima Liberec?“ „No ano, jinak byste na mě nezískali kontakt. Ale hned vás zklamu, peníze nepotřebuju.“ „Ne, pane Čepelko…“ „Opravdu, nezlobte se, já už žádné zakázky nepřijímám. Obraťte se prosím na naši konkurenci…“ Krátká odmlka. „Húúúm, ne, pane Čepelko, já vám nic nechci nabízet. Totiž, mám tady pro vás několik důležitých obchodních informací.“ „Počkejte, vy mi chcete peníze dát, nebo vzít?“ Dlouhá odmlka. Atd. dokud se to nerozhodnu ukončit.

A co teprve, když mi mladík hrubým hlasem svou nabídku s námahou čte. Obvykle ho požádám o jeho nadřízeného, abych s ním mohl projednat jeho výpověď. Pak často sám zavěsí, nevím proč.

Několikrát jsem s úspěchem použil tohle: „Řekněte mi prosím vás celé jméno a příjmení majitele vašeho podniku, jeho rodné číslo a adresu trvalého bydliště.“ „Proč to chcete vědět?“ ptá se hlas vyjeveně. „No abych věděl, ke kterému oddělení Policie ČR je příslušný. Vy za to samozřejmě nemůžete,“ chlácholím ho ještě, „vy jste jen zaměstnanec. Ale on bude vyšetřován pro pokus o podvod.“ Dotyčný zpravidla rychle zavěsí.

Takových scénářů mám asi deset a obměňuji je dle nálady. Já je svým způsobem lituju, ale takhle se to zkrátka a dobře nedá dělat. Aspoň ne se mnou. Zato když mi volá banka, v níž mám účty, anebo jiný dodavatel, to okamžitě zpozorním. Nejvíc jsem ve střehu, když mi píše člověk z NIC. Protože to je správce všech webových adres, které mají koncovku CZ a to je náš tatínek, kterého musíme poslouchat. Pan Raška by mi dal za pravdu., Kdyby se NIC v nějakém záchvatu rozhodl znepřístupnit moji doménu (například www.malery.cz), tak už by ji nikdo nikdy nenašel. Proto jsou tak důležití. Zrovna tak by mohli smáznout seznam.cz, vlada.cz, i60.cz, prostě cokoliv. 

Název prodává

Málo platný – název prodává. Vidíme to pořád. Ani nemusím jmenovat příklady zboží či politických stran, všichni vědí, o co jde.

Výživný krém se jmenuje Krásný muž. Opravdu. Krásný muž byl jednu chvíli za 99 Kč, ale teď zdražil na (pouhých) 563 Kč, klidně si to dohledejte. Havlíkův krém pro elastickou pleť Charismatický muž je za 398 Kč. Hned jsem dostal spoustu nápadů na další názvy. Například – Mužný muž. (Která byste to nekoupila?) Nebo dokonce – Nesmrtelný muž (no tak tady nevím, ono žít vedle něho, z toho by mi přišlo trochu úzko).

Sám jsem jednou hledal název projektu pro napojení osady na vodovod, který vedl v údolí. Investor navrhoval „Vybudování vodovodu III. řádu S/250 jako součást stavby 3d/2006/I“. To má být název, který zaujme výběrovou komisi mezi desítkami jiných projektů a získá dotaci z EU? Vzpomněl jsem si na pohádku o tom, jak slepička hledala vodu pro kohoutka, kterému zaskočilo, a že v té osadě čeká mnoho lidí s připravenými umyvadly. Tak jsem projekt nazval jednoduše – Dejte vodu kohoutkům!

Někdy si obchodník dá záležet na hlasitém pokřiku: Novinka! Novinka! Tomu rozumím – novinka, to je něco, co se dosud nepoužívalo. Bude to vůbec fungovat? Raději to, Oldo, nekupuj!

Podobně když se v 90. letech firmy nazývaly První ještědská stavební. První družstevní záložna  apod. Hned jsem si řekl: Tak to pozor! První – to je ten, který prošlapává cestu. Ten, který dělá chyby, tápe, učí se. Ale já nechci, aby se mnou jako se zákazníkem experimentovala a na mně se učila nějaká První stavební, První družstevní… A hledal jsem Druhou stavební, Třetí stavební … Ale jako na potvoru, takové se už nevyskytovaly. Škoda, hned bych jim svěřil zakázku.

Jiný naopak zdůrazňuje: TRADIČNÍ VÝROBEK! Již od roku 1873. To mě vždycky vyleká: Tak oni dělají pořád to samé jako v roce 1873?! Oni si vůbec nevšimli, že všechno je dávno jiné? Bezpečnější, užitečnější? Že jsou dávno nové suroviny, výrobní postupy, že se mezitím využilo tolika  moderních poznatků vědy… Prokristáčka, přece nebudu kupovat něco, co je tak zastaralý!

Jeden známý mi říkal, jak kupoval Himalájskou sůl. Na obalu psali, že vznikla hluboko pod zemí přírodními procesy před 250 milióny let. Ale taky tam bylo: „Spotřebujte do 03/2017.“ No ten má ale štěstí, co? Koupil to na poslední chvíli!

Kupujeme názvy a nálepky.

Ve sportu to je vůbec markantní. Na světových mistrovstvích v kopané, v atletice a nevím kde ještě startuje Turek, který byl ještě letos Somálcem nebo Keňanem. Ukázalo se, že skuteční Turci dopovali, tak si nakoupili Afričany a oni teď na stupních vítězů nevědí, kam se koukat, která je jejich vlajka. On občas i nějaký Američan si vzpomene, že je vlastně Čech (naposledy na letošní olympiádě), Běloruska se zas objeví v barvách USA, ale i u nás třeba českobudějovický půlmaratón vyhrál Keňan, jenže z Bahrajnu (kde dosud uměli běhat jen velbloudi). Tak tomu říkám trefa.

Sleduju zápas ve stolním tenise. Hraje Francouzka s Němkou, a obě jsou Číňanky. Za Turecko nastupují v běhu už jenom Keňané. Za Katar běhá Etiop, ale prý v té zemi ještě nikdy nebyl. Další Afričan se chtěl stát ruským občanem, ale když se dozvěděl o problémech Rusů s dopingem, tak se raději stal – tuším – Gruzíncem. Ze 160 žen startujících v olympijském maratónu bylo zhruba 20 otrokyň. Černých jak tma v pr a lese, které startovaly za různé exotické země. Totiž ne „za ty země“, ony přece již byly řádnými občankami, jejichž úkolem bylo porodit novým vlastím medaile. Proč třeba náš hokejový svaz už dávno nekoupil do branky nějakého Somálce? Přece taky potřebujeme konečně úspěch!

Olympiáda mě zaujala právě tím, že to dávno není soutěž národů, nýbrž státní podnik, který nakupuje těla z Afriky a na stupních vítězů je balí do katarské nebo turecké vlajky. Vítěz si tam sice brouká tu svou hymnu ze Senegalu, ale nad hlavou už má vlajku Kataru. No tak z toho jsem skoro dostal zánětlivý onemocnění sliznice, jak ono se to řekne jedním slovem na pět?

Je taky zajímavé, že mnoho závodníků, a to i „z“ Česka (samotné „z“ dávám do uvozovek poprvé v životě!), se ve své „vlasti“ nevyskytne, skoro jak je rok dlouhý. Přijedou za maminkou na vánoce, pak možná ještě na týden na chatu, ale zbytek roku žijí v USA, Monaku, Švédsku nebo kde všude, protože musí závodit po celém světě. Ani nevím, na co tu mám být pyšný. Letos si před olympiádou vzpomněl jeden Američan, že je českým gymnastou. Ale lidi správně berou všecko a když jim řeknete, že je někdo vlastně Čech, budou tleskat. A tak to asi má být. Lidé chtějí ty správné nálepky a názvy a devítkové ceny.

A co v politice? Jsem na ni a na tu „současnou situaci“ naštvaný stejně jako vy, protože a) nejsem zdravý, b) nejsem bohatý, c) nejsem mladý jako kdysi. Navíc mě všichni politici štvou, žádnýho neznám, ale mám to z televize. Proto hledám změnu, hledám naději. Tak kdopak se to letos narodil? Unie svobody tu byla dávno a už zas umřela, TOP09 je taky stará, Věci veřejné se vypařily, a sláva, je tu hnutí ANO, budu ho volit. A kdyby s nimi nepřišla ta změna (přinejmenším to zdraví, že?), tak aspoň aby přišla naděje. A kdyby ani ta ne, tak jsme se dobře pobavili, že jsme jim hodili hlasy. To jsme se pomstili těm partajím a přitom se nezesměšnili před známými – kdo by nechtěl kráčet s budoucím vítězem, to máme v Česku zvlášť rádi. A ať se pak všichni starají, jak chtějí, stejně je budeme pomlouvat. Aby si zas nikdo nemyslel, že snad patříme k nim.

Mám dokonce vlastní nápad!

Ale já nečerpám reklamu jen z televize, novin, letáků, prodejen, telefonu a mailů. Mně se o ní dokonce už i zdá. Už mám nabouráno v hlavě, takže sám sebe mohu přesvědčovat, co nevím, že potřebuji. Tuhle k ránu jsem za soumraku vyrazil z domu (teda zdálo se mi k ránu, jak jsem vyrazil za soumraku, abyste chápali). S manželkou jsme se drželi za ruce a za znění tklivé melodie odcházeli do zapadajícího slunce. Kolem poletovali vlídní andělé s půllitry piva a zpívali mou oblíbenou značku. Tak mě to rozhodilo, že jsem si musel dát k snídani kakao. (A manželka samozřejmě dělala, že si nepamatuje, jak se mnou do toho slunce kráčela!)

Dnes reklama není jen v televizi či v novinách, dneska se přesouvá i přímo na ulici. I vy už jste viděli chodící reklamy nebo u pultíků usměvavé studentky se vzorky drahých salámů. Hned u východu z metra mi jedna paní prodala šest barevných dětských dudlíků. Ale jak bych je mohl nekoupit, když byly ekologické, biofarmářské a k tomu aerodynamické?  

Ještě zpátky na ulici: Takhle bychom přece mohli udělat reklamu na naši i60.cz! Měla by formu guerilla marketingu (to vážně existuje). Někde na ulici, v parku či v obchodním domě se prostě něco jako semele, něco se tam uděje a až se to uuděje do konce, tak je z toho báječná reklama, o níž večer nadšeně vyprávíte svým milencům, při nejhorším manželům a manželkám. Jak by to mohlo probíhat? Jednoduše a profesionálně. Například studenti baletu se převlečou za seniory s vousy a hůlkami a budou se belhat ulicí. Když se dobelhají k panu Raškovi (který tam bude v životní velikosti, neboť bude živý) a když si od něho převezmou leták, aby se stali návštěvníky i60.cz, tak najednou všichni začnou vesele skotačit ulicemi domů, metat přitom kozelce a salta a juchat nadšenými hlásky. Budou pištět: „Íííí, íííí, ííí60.“ Tak to je reklama, kterou byste si určitě zapamatovali!

Oldřich Čepelka

(Poznámka k poznámce: A existuju vůbec já? Nejsem jen reklamním tahem pana Rašky?) &nbs p;