Jak děti vidí seniory? Špatně.
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak děti vidí seniory? Špatně.

14. 6. 2016

Toto není dobrá zpráva. Tři čtvrtiny dětí a mladých lidí v České republice si myslí, že starý člověk patří do domova pro seniory nebo do nějakého podobného ústavu. Vyplynulo to z dotazníku, který vyplňovaly čtyři tisíce dětí, přesněji žáci základních a středních škol.

Eva Stiborová, která pracuje v domově pro seniory Sokolnice na jihu Moravy, se rozhodla, že zkusí zjistit, co si mladí myslí o dříve narozených. Pěkně praktické věci ji zajímaly, například, jestli děti považují za přirozenou věc, že se má rodina o své nejstarší členy starat a tak. "Děti odpovídaly na otázky, jaký mají vztah k seniorům, co jim na nich vadí, proč je mají rády, proč je rády nemají," vysvětlila. Zjistila, že většina dětí si vůbec nedovede představit, že by se rodina nějakým způsobem měla o staré nemocné rodinné příslušníky starat.

Potvrzuje se to, co dávno víme. Česká společnost se za poslední desetiletí výrazně proměnila. Starý model, kdy lidé dožívali v rodinném kruhu, je výjimečný. Za běžnější je považováno, že poslední etapu života tráví každý, jak sám zvládá, a když nezvládá, uchýlí se do zařízení, kde se o něj postarají.

Autorka dotazníkové akce to nepovažuje za dobrou vizitku toho, jak jsou dnes děti vychovávány. "Mezi dětmi se absolutně vytrácí chuť a pomyšlení, že by se o staršího člověka starala rodina," říká. Přitom podobné dotazníky, které děti vyplňovaly před dvěma roky v různých zemích Evropské unie, tak zdrcující nebyly. V Německu takovou nechuť k pomoci seniorům vyjádřila například jen třetina mládeže. Výsledek průzkumu? Chystá se příručka pro učitele s tipy, jak dětem vysvětlovat, že jednou také budou staré a že stáří není nemoc.

"Je potřeba negativní vnímání otočit a zainteresovat děti už od nejútlejšího věku, aby se seniory počítaly. Například by se mohly v zeměpisu učit o tom, jak jednotlivé kultury přistupují ke starým lidem, v biologii by se mohly seznámit s tím, jaké problémy mohou mít, až zestárnou, a podobně," vysvětluje Eva Stiborová. Na projektu spolupracuje s vedením Jihomoravského kraje, takže metodická příručka na toto téma zřejmě brzy skutečně vznikne.

O výrazu ageismus, který vyjadřuje nedobré chování ke starým lidem, přesněji diskriminaci z důvodu věku, bylo v posledních letech napsáno a řečeno mnoho. Toto je ale jeho projev, který je mnohem smutnější než to, že si nějaký mladý manažer myslí, že kdo má padesát, je v jeho skvěle šlapajícím týmu, přítěží. Toto je totiž zpráva, která naznačuje, že naše budoucnost není moc valná.

"Nepočítám s tím, že se o mě rodina postará, naopak se do domova pro seniory těším," vysvětluje třiasedmdesátiletá Margita z Ostravska. Zatím ji všichni obdivují, jak je aktivní. I když ovdověla a trápí ji řada nemocí, žije sama v rodinném domku, stará se o velkou zahradu, hlídá mladým sousedům děti. "Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo běžné, že si člověka, který zestárnul a onemocněl, vzal někdo z potomků domů a staral se o něj. Jenže to byla jiná doba. Jedno moje dítě žije v Praze, druhé sice je nedaleko, ale myslím, že má co dělat samo se sebou. Ano, mluvím o nich jako o dětech, i když je jim kolem padesáti," směje se a dodává:

"S jejich rodinami si moc nerozumím, nedovedu si představit, že bych vnoučatům měla být přítěží a čekat, že si mě nastěhují domů nebo se
nastěhují ony ke mně. To bych nechtěla. Pokud jednou nebudu schopna zvládat svůj domek, raději chci žít sama v pokojíku někde v domově pro seniory a pěkně si péči zaplatím. Nebudu tak mít pocit, že pro mě dělá někdo něco jen proto, že se to tak má, ale nedělá to ze srdce, z lásky. Raději zaplatím pečovatelku, než abych se cítila být zavázaná snaše nebo vnučce," vysvětluje.

Řada starších lidí, kterých jsme se zeptali na názor na toto téma, s ní souhlasí. Zkrátka, model, že tu opravdu poslední fázi života nechce mít člověk spojenu s pocitem, že je někomu na obtíž, vyznává čím dál více lidí. A v tom je problém. Děti díky tomu mají pocit, že starý člověk takzvaně na obtíž je. Považují to za normální, stejně jako před sto lety děti považovaly na normální, že prababička či pradědeček žijí s nimi v jednom domě a všichni se jim snaží pomáhat.

Těžko říct, jestli zamýšlený školní projekt, snažící se dosáhnout změn v dětském nazírání na stáří, něco změní. Děti totiž nejvíce kopírují to, co vidí v rodinách. A pokud v té své vidí, že se za prababičkou nebo pradědečkem chodí do domova pro seniory jednou za půl roku nebo za rok, zřejmě se nezmění nic.

Co si o tom myslíte vy? Máte ve svém okolí nebo znáte z vlastní zkušenosti případy, kdy děti nepovažují pomoc seniorům za přirozenou? Nebo si naopak myslíte, že to s mladou generací není tak špatné, jak dotazník ve školách naznačil? Napište nám o svých zkušenostech...

rodina vnoučata
Hodnocení:
(3.5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Miloš Kopecký vjednom rozhovoru na otázku, jestli je rád mezi mladými lidmi odpověděl : " Samozřejmě, kdo by byl rád mezi lidmi, kde každou chvíli někdo zemře ? " :))
ivana kosťunová
Proč bychom se měli izolovat, protože jsme senioři ? Být senior je něco nepatřičného ? Váš způsob řešení se mi líbí.
Jarmila Komberec Jakubcová
Já myslím, že nejde o "izolaci" seniorů. Vím, že většina z nás si nejlépe rozumí s lidmi stejné generace, protože nás spojuje stejné poznání (hudba, škola, názory a sociální vazby).Proto se sdružujeme na íčku, scházíme se v klubech se svými vrstevníky. Já např. pracuji v kolektivu, kde jsou mladí, pak střední generace a pak já seniorka. A opravdu nemáme problémy generační ale řešíme ty pracovní. Rozhodně stáří není příprava na "konec". Je to jedna z etap našeho života. ne každý se jí dožije. Záleží přeci na každém z nás - nikdo to za nás neudělá.
Oldřich Čepelka
A ještě letmo, co píše J. Jakubcová. To je jasný, že seniorům je dobře v jejich bytečcích, klubovnch apod. , jen pro seniory. Ale neměli bychom mít odpovědnost za to, abychom se "šťastně neizolovali" od světa mladších , ale naopak aktivně pomáhali vytvářetn správnou představu dětí o stáří? Že to je rovnocenná část života, stejně jako např. dětství? Nebo si někdo ze seniorů myslí, že stáří je hlavně příprava na konec?
Oldřich Čepelka
Je to hrozně dlouhý text :-( Ale teda co s tím? Moje dílčí řešení: Dělat společně s dětmi. Např. literární soutěž, jak děti vidí stáří. Nebo přes školu zorganizovat, aby děti chodili se seniory (ne příbuznými) a hledali po městě zanedbaná zákoutí, zrezivěšlá zábradlí apod., a pěkně to zmapovali a odnesli na městský úřad. Mám podobných projektů několik. Chybí jen lidi, kteří by s tím pomohli. (Učit se o starých ve škole je dobrý, ale nejlepší jsou společné zážitky, společné cíle, společné aktivity. To je teba vymýšlet a uskutečňovat.)
ivana kosťunová
Myslím, že je to pojato příliš jednostranně. Jiný model je soužití mladých se starými v rodinném domku, kde má každý své soukromí a všichni si vzájemně pomáhají( staří s dětmi, mladí i jejich děti později, kdy už u seniorů ubývá sil) a jiné možnosti má rodina bydlící v 3+1 v paneláku. Znám mnoho rodin, kteří i tak denně navštěvují staré rodiče v bytech a pomáhají , starají se. Pokud však bydlí každý v jiném městě, je to obtížnější. Vše se dá ale vyřešit. Myslím, že děti na základní škole nejsou ještě dostatečně vyzrálé, aby nad těmito věcmi přemýšleli.
Helena Votíková
Pardon, příručku beru zpět. Ta se týká učitelů.
Jarmila Komberec Jakubcová
Čím bohatší země tím narůstá i mezigenerační odcizení. V Austrálii, kde jsem byla na návštěvě je zcela běžné, že senioři žijí štastně a spokojeně mezi svými vrstevníky v tzv. satelitních vesničkách.Malé domečky zasazené do zahrady, společné klubovny, bazény či tělocvičny. Tak chce žít většina seniorů se kterými jsem hovořila. Každý má svoje soukromí, ale může se scházet s ostatními na společných aktivitách. I mně by se líbilo takto dožít zbytek života.
Helena Votíková
Škoda, že neznáme ten dotazník. Nevím jak bych na základní škole odpovídala na otázky týkající se stáří já. Vzpomínám, že jsme v té době dostávali i od cizích starých lidí vynadáno za lumpárny. A aby se ke starým lidem mladí chovali podle příručky to mi nějak nejde pod nos.
Jarmila Fialová
Nevidím to tak špatně,alespoň co se mých dětí týká.Je to především ve výchově.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.