Sraz naší miniparty je v 21.30 na nádraží v Pardubicích. Hodina do odjezdu nabízí posezení v nové nádražní restauraci. Tak jdeme na pivko. Hospoda je trošku dražší, obyčejná desítka je za 30 Kč. Tak jedno pivko a potom ještě posedíme. Povídáme a povídáme. V hospodě nikdo už není. Bodejť by byl. Přichází totiž pan šéf a říká, že už je po závěrečné. No jo, paní už umývá podlahu. Ani jsme si nevšimli. Tak tedy bereme batůžky a odcházíme. Ale ouha. Ono už je zamčeno. Nevadí, pan šéf odemyká, my děkujeme a jdeme si ještě na chvíli sednout do haly.
Blíží se pomalu čas odjezdu. Na tabuli se objevuje náš vláček kolejáček. Rychlík směr Krakov přijíždí téměř na čas. Honem si hledáme prázdné kupé a chystáme se k spánku. Ale ten nějak nepřichází, a tak povídáme dál. Zatažené záclonky na okně i světlo zhasnuté. Dveře ještě na kličku. Najednou mezerou problikne světlo. Ale z baterky. A sakra. Teď je po spánku úplně. Přesto dál zaujímáme polohu ležícího střelce. Najednou se potichu otevírají dveře a dovnitř pod záclonkou vklouzává jakýsi chlapík. Když zjistí, že nespíme, koktá něco o revizi a couvá. Parchant. Do vedlejšího kupé leze další blbeček. Ale nikdo tam není, a tak po chvíli klepe u nás. Trhni si nohou, otrapo. Neotevíráme a on odchází.
Je tu Ostrava a dál je klid. Banditi vystoupili. Za chvíli jsme v Bohumíně. Jenže tady stojíme dvě hodiny. Sjíždějí se tu mezinárodní noční rychlíky a začíná velké vzájemné šibování. Sestavují se tu vlastně úplně nové soupravy. Jeden vlak je od Prahy, druhý od Vídně a třetí z Budapešti. A samozřejmě i odjezdové směry jsou různé. Minimálně Varšava a Krakov. Po odjezdu otevíráme na počest konečného odjezdu Bechýrka, panáček a klapky padají. Teplo a alkohol nás uspal.
Je tu ráno a vítá nás staré, bývalé polské královské město Krakov. Neprší, a přesto jsou perony mokré. Asi je umyli. Do města procházíme kouzelnou halou, která nás naprosto uchvátila. Venku na ulici je pošmourno, zamračeno, ale teplo. První fotky jsou ještě z haly, další už na cestě k hlavnímu rynku. I po cestě je pár klapnutí foťáku. Po chvíli jsme na hlavním rynku. Uprostřed je nádherná radnice. Procházíme halou uvnitř budovy. Na place před radnicí se ptám na cestu k hradu. Ale místní nás šokují. Nejprve jedna mladá slečna, potom dáma středního věku. Ani jedna neví nic o hradu. Až ta třetí sudička, starší dáma, nám vysvětluje, jak se dostaneme k Wawelu. Tak se totiž jmenuje bývalé sídlo polských králů.
Cesta asi kilometr a půl, stoupáme pomalu po přístupové cestě do hradu. Fotíme a hlavně se díváme. Je na co. Je tu jedna ze vstupních bran a hned za ní velký kostel. My však nejprve se věnujeme velkému prostranství uvnitř hradu. Ne, tohle není klasické nádvoří. Uprostřed jsou jakési zbytky stavby. Asi bývalý kostel podle tvarů. V koutku prostranství je vstup do samotného zámeckého nádvoří. Zámek vypadá velice majestátně. Je ale brzy ráno, a tak zaměstnanci se teprve scházejí. Pro nás to znamená pár obrázků v poklidu. Ještě tedy prohlídka kostela, pohled na tekoucí Vislu pod hradem a už pomalu scházíme dolů do města.
Parkem směrem k nádraží. To, co jsme považovali za halu nádraží, je vlastně obchodní centrum. Carrefour. Samotné nádraží je po generálce a je moc hezké. Je tam pěkná restaurace a není moc drahá. Tady se zastavíme, až večer budeme čekat na vlak. Rozhodnuto. Zatím ale vyhledáváme vlak do Zakopaného. Poláci nás nezklamali. Je to rozvrzaná herka. Nejmíň 50 let stará. Bohužel s touhle rachotinou pojedeme skoro 4 hodiny. Je to jakýsi spěšňák nebo co. Vybírat si nemůžeme, a tak se kodrcáme k horám. Krajina za okny pěkně ubíhá. Vytahujeme svačinku a posilujeme se lokem Bechýrka. Musíme se udržovat v dobrém zdravotním stavu. Je nám fajn. Kousek za Krakovem měníme směr jízdy. Jedeme tedy úvratí. Jak se blížíme k horám, úvrať se ještě dvakrát mění. V dáli jsou už kopce, no hory. Jenže se začíná objevovat sníh. Proboha, já mám polobotky. Po třetí změně směru jsme v Zakopaném.
Místní nádraží jsou v podstatě dvě slepé koleje na kraji města. U jedné je dokonce peron. Sice nízký, ale v zimě tady asi napadá sníh a je to v pohodě. Jdeme před nádraží sehnat nějaké informace. Kde nic tu nic. Zato sněhu dostatek. Tady se asi sníh neuklízí, a tak jsou boty brzo promočené. Na těch rozčvachtaných chodnících jsou houfy lidí. Na obzoru jsou vidět vrcholky hor, tak jdeme trošku blíž, na kopec, aby se daly vyfotit. Jenže jak stoupáme, hory klesají a mezi domy to nejde fotit. Je tady namačkáno domů, hrůza, děs. Je to velká vesnice, s davem lidí a barákem vedle baráku. Tak tady bych na dovolené být nechtěl za žádnou cenu. Je to vyloženě ošklivé město, velká ubytovna. Není téměř co fotit. Přesto jsme se v těch uličkách nějak zamotali, a tak se ptáme na cestu k nádraží. Několik rad a jsme na nádraží. Na vlak nám to vyšlo. Ještě koláč na mlsání a jdeme si sednout do té herky. Zase se tlučeme 4 hodiny. Nám to však nevadí. Sváča z batůžku, Bechýrek a povídání. Večer jsme opět v Krakově.
Tady nám však bohužel hospůdku už zavřeli. Takže pivo nebude. Horší je, že mnou vytipovaný vlak do Košic jezdí jen v létě. Takže po bleskové poradě jdeme na vlak směr Praha. Když nevyjde nic, tak budeme ráno v Praze. Tam se uvidí. Zaléháme. V Bohumíně je velké šibování. Zase na dvě hodiny. Část jsme prospali, a když jsme se probrali, tak při pohledu na vedlejší kolej, kde stojí vlak do Budapešti, přesedáme do vozů směr Slovensko. Nevyspalost se projevuje a my spíme až do Nových Zámků. Budíček a odchod z vlaku. Vedle stojí lokálka do Nitry. Tam jsem nikdy nebyl, jedeme tedy poskakující 152. Vlastně dnes 810, zvanou Orchestrion.
V Nitře nejprve v bufítku u autobusáku ranní káva. Potom na 2 km vzdálený hrad. Starým městem okolo sochy Cyrila a Metoděje. Bráškové ze Soluně asi taky tady byli na pivu. Však na jednom rohu podpírá dům ten, po němž se místní pivo jmenuje, Corgoň. A jelikož tu měli to pivo dobré, tak tu staří Slované založili Velkomoravskou říši. A ty bráchy sem pozvali, aby poznali, jak chutná jejich pivo. Oni tady zjistili, že vrchní nepíše účtenky, jelikož nezná písmo, a tak písmo hned vymysleli, a jelikož okolo toho byl v šenku hlahol, pojmenovali písmo Hlaholice.
Nahoře na kopci je hrad. Nebo je to zámek? Je to jedno, bydlí tam stejně biskup se svým spolkem. Ale mají tu i pěkný kostel. Bohužel je zavřený. Jeden pan řemeslník nám radí, ať počkáme na kostelníka. Prý přijde v 9 hodin a pustí nás do kostela. Tu chvíli vydržíme. Skutečně pan kostelník na devátou přichází a ochotně nás pouští dovnitř. Kostel je ve veliké opravě. Prý to potrvá několik let. Přesto nás pan kostelník pouští do již opravené rotundy a dokonce dovolí fotit. Potom nás ještě provede zbytkem kostela a dodá něco z historie. Děkujeme a vracíme se dolů do města.
Opět je tu vláček motoráček. Tentokrát jedeme do Trnavy. Tady nás zlákal na protější koleji vlak do Kútů. Ještě jsme tuhle trať nejeli. Nasedáme, za chvilku je odjezd. V Kútech je na nádraží hospůdka a mají Zlatého Bažanta. A ten je náš. Chutná. Ozývá se hlášení, a tak dopíjíme a jedeme do Skalice. Odtamtud je plán na Moravu. Jenže ouha, ve Skalici je konečná. Dál už vlaky nejezdí, zrušený provoz. Tak jdeme projít vesnicí. A hele, za zahradami jsou vidět hradby, a tak k nim hned zahýbáme. Zase je co fotit. Památník na dobu zašlé slávy, jehož součástí je stařičká rotunda. Ptáme se randící mládeže, kudy nejblíže k vlaku, a mažeme na motorák. Samozřejmě zpět do Kútů.
A jsme opět ve známé hospůdce. Máme chuť na pozdní oběd. Jídlo podávají jen do 16 hodin. Servírka se ale prý zeptá. Přichází a že je tam ještě polední menu. Pozdní oběd, pozdní menu. Bylo to dobré. Bodlo to. Bažantík to jistí. Teď už jen EC Hašek, který nás veze domů. V Pardubicích rychlý rozchod, Becher už je stejně na dně. Asi se odpařil. Každý prchá do svého pelíšku.
Zas jeden výlet je za námi a samozřejmě byl úplně jinak, než bylo plánované. Jako vždy. Povedlo se.
