Říkalo se jim "božský vítr", podle tajfunu, který ve 13. století dvakrát zachránil Japonsko před mongolskou invazí. Porážce své země ve druhé světové válce však jednotky kamikaze, o jejichž vzniku bylo rozhodnuto před 70 lety, 19. října 1944, zabránit nedokázaly. Zoufalý pokus admirála Takidžiró Ónišiho zvrátit vývoj války sebevražednými nálety na spojenecké lodě, který naprosto šokoval znalce vojenských taktik, stál život téměř 4000 Japonců a 4900 spojeneckých vojáků.
Údaje o počtu zničených spojeneckých lodí se různí – podle amerických zdrojů jich bylo 34, japonské anály uvádějí 57. Totiž jen zhruba každý pátý pilot kamikaze, jimž se v japonštině říká též tokkótai (zkrácený název pro speciální útočnou jednotku), pronikl urputnou protivzdušnou obranou Spojenců a dosáhl cíle.
„Jste dva nebo tři metry od cíle. Zřetelně vidíte ústí nepřátelských kanónů. V tom okamžiku spatříte matčinu tvář. Uslyšíte zvuk tříštícího křišťálu. A pak už nejste,“ hlásal před 70 lety manuál pro piloty, kteří se rozhodli položit život za svou japonskou vlast. Většinou to byli mladí muži mezi 17 a 22 lety, svobodní, ale prý ne jedináčci.
Poslední šálek saké
Před sebevražednou misí podstupovali kamikaze speciální rituál, při němž mimo jiné vypili šálek japonské pálenky saké a za zvuku bubnů pak nastupovali do letounu, oblečeni v bílém, barvě symbolizující v tamním regionu smutek. Před misí si údajně pilot musel ostříhat nehty a v krabičce je odevzdat veliteli, aby bylo při obřadu hodném národního hrdiny co pohřbít.
Jako kamikaze nebyli cvičeni jen piloti, sebevražedné útoky s množstvím výbušnin byly prováděny i útočnými čluny, torpédy či speciálními miniponorkami. Objevili se i kamikaze – parašutisté ověšení výbušninou.
Se zoufalou taktikou, jak zvrátit průběh války v Tichomoří, v níž začínalo mít výrazně navrch americké námořnictvo, přišel už v červnu 1944 kapitán Motoharu Okamura. „V současné situaci jsou jedinou cestou střemhlavé útoky. Dejte mi 300 letadel a otočím válku v náš prospěch,“ nabídl Okamura, který později přirovnal množství zájemců o tento způsob boje k roji včel a dodal: „Včely také zemřou, když dají žihadlo.“
Podle některých zdrojů se už v září 1944 uskutečnilo několik akcí považovaných za první lety kamikaze. Za "otce" jednotek kamikaze bývá ale označován až japonský admirál Takidžiró Óniši, který 19. října 1944 oslovil důstojníky 201. letky: „Podle mě není jiná možnost, jak efektivně využít náš skrovný arsenál, než naložit do letounu 250 kg výbušniny a narazit s ním do nepřátelského křižníku... Co si o tom myslíte?“ A zfanatizovaní piloti jen prudce pokyvovali hlavami.
S nápadem přišla Němka
První organizované nasazení kamikaze se odehrálo 25. října 1944 během bitvy v Leytském zálivu u Filipín, kde sebevražední piloti sice zničili několik lodí, ale největší námořní bitvu druhé světové války v Tichomoří vyhráli Američané. Vrcholnou akcí kamikaze byla účast v bitvě o Okinawu, jedné z nejtěžších bitev v Pacifiku, do níž bylo od dubna do června 1945 nasazeno téměř 1500 sebevražedných pilotů. Úspěšných bylo ale jen několik, Američané vědomi si fatálních následků případného zásahu na ně zběsile pálili ze všech kanónů.
Ještě před kamikaze přišla s myšlenkou co nejpřesněji trefit a zničit cíl za cenu jisté smrti německá aviatička Hanna Reitschová, která svůj návrh v únoru 1944 prezentovala Adolfu Hitlerovi. Ten sice tehdy nepovažoval situaci za natolik vážnou, aby bylo nutné takto obětovat německé vojáky, ale souhlasil s výcvikem. Do "Leonidasovy eskadry", přezdívané podle spartského krále vzdorujícího mnohonásobné přesile v bitvě u Thermopyl, se přihlásilo asi 70 dobrovolníků. Nasazeni však byli asi jen jednou v dubnu 1945, kdy se "35 pilotů a letadel ukázalo jako příliš vysoká cena" za zničení několika pontonových mostů.
V dnešní době bývají někdy kamikaze přirovnáváni k islámským sebevražedným atentátníkům, což ale přeživší piloty kamikadze, kteří se nestihli dostat do ostré akce, uráží. „Dělali jsme to v zuřící válce, samurajové proti samurajům, ale co dělají oni, to jsou slepé útoky namířené proti nevinným,“ vysvětlil jeden z nich.
