„Jsem ráda, že už mám mytí oken za sebou. Musím si trochu odpočinout,“ povzdechnu si. Přiznám se bez mučení, že bych uvítala aspoň malou pochvalu. Okna se přece nemyjí každý den, a v bytě jich máme pět. Ale slyším jen netrpělivé ťukání na obrazovku.
„Líbí se mi, když máme doma čisto a uklizeno. A ta okna byla po těch letních deštích opravdu hodně špinavá,“ zkouším znovu na svůj výkon upozornit. Konečně se dočkám nějaké reakce.
„Taky jsem rád, že jsi ta okna domyla. Aspoň tu už nebude ten průvan. Bolí mě z toho za krkem.“
Následuje hluboké povzdechnutí. Tedy o takovou odpověď jsem zrovna nestála.
„Mohl sis sednout s tím tabletem na chvíli jinam. Nebo jsi mohl ta okna umýt sám, přitom by ses pěkně zahřál,“ reaguji mírně podrážděně.
„Vždyť ty přece uklízíš ráda!“ vypadl z něj jeho oblíbený závěr našich dialogů o úklidu.
„Už jsem ti milionkrát řekla, že neuklízím ráda, jen mám ráda, když je doma pořádek. A to je velký rozdíl.“
Je marné něco vysvětlovat. Smířila jsem se s tím, že některé věci zůstanou v našem vztahu navždy nepochopeny.
Uklízení v jakékoliv podobě nemiluji, nevyhledávám ho ani si ho nevymýšlím. Raději svůj čas věnuji zajímavějším činnostem, jako je úprava fotografií, vylepšování zahrádky, procházky, výlety, ruční práce, sledování filmů nebo poslech zajímavých koncertů. Zkušenosti mi však ukázaly, že nepořádek na mě působí negativně. Už jen pohled na oblečení rozházené po židlích, gauči nebo po zemi ve mně vyvolává velmi nepříjemné pocity. Moje mysl se začne zabývat tím, že to někdo bude muset uklidit, a pravděpodobně to bude dělat nerada, možná pod nátlakem. Nebo to raději udělám sama, abych to měla v klidu a rychle? A budu naštvaná, že dělám zbytečnou práci? Přitom by stačilo oblečení rovnou uložit na správné místo.
Vytáčí mě i kuchyně, kde se hromadí špinavé nádobí na stole a kuchyňské lince. Je přece tak snadné ho hned dát do myčky! Mezi nádobím se povalují potraviny v různém stádiu použití, odpadkový koš přetéká a při otevření lednice vstoupí do místnosti zápach, který neomylně signalizuje, že se jejím obsahem už dlouho nikdo důkladně nezabýval. Už jen letmý pohled do takové kuchyně je pro mě stresující, když si představím, jak dlouho bude trvat, než se to dá do pořádku.
A co teprve garáž, půda či sklep plné věcí, které je škoda vyhodit, protože by se mohly ještě hodit? Většinou se ukáže, že když nějakou z těch věcí opravdu potřebujete, nemůžete ji najít. Stačí ale i menší nepořádek, který dokáže člověka pořádně vytočit. Třeba účtenky, faktury a další doklady napěchované bez ladu a skladu do krabice od bot. Když je potřeba něco reklamovat, správný doklad se většinou nepodaří najít.
S těmito pocity a životními zkušenostmi se snažím o dodržování rovnováhy mezi snesitelným chaosem a úsilím, které věnuji jeho odstraňování. Existují lidé, kteří to vidí jinak. Někomu nepořádek nevadí, někdo jen nemá sílu pořádek udržovat, a jinému může vyhovovat nebo dokonce inspirovat. Prý jen asi 3 % lidí trpí přehnanou pořádkumilovností, která se za určitých podmínek může zařadit i mezi poruchy osobnosti. Na druhé straně spektra jsou lidé, kteří ve dospělosti nebo na prahu stáří začnou hromadit věci a nejsou schopni se zbavit ničeho, co si přinesou domů. Tato psychická úchylka může představovat ohrožení pro okolí a často je důsledkem duševního traumatu.
Občas se ale uklidit musí. A lépe je to dělat pravidelně než jednou za uherský rok. Člověk u toho může vzdychat nebo nadávat, ale uklízení nemusí být nutně jen namáhavá a nudná činnost. Dnes existuje řada přístrojů, které to usnadňují. Třeba takový vysavač na okna! Je to vylepšená elektrická stěrka, která vysaje špinavou vodu a vyleští sklo. Čištění oken je mnohem rychlejší než klasické mytí a leštění novinami. Často si úklid zpříjemním posloucháním rádia nebo si pustím hudbu. V některých situacích mi uklízení pomáhá i od pocitu úzkosti a bezmoci. Vzpomínám si, že mi máma říkávala, abych šla umýt schody, když jsem se s něčím trápila. Prý se pak na své trápení budu dívat jinak. Tehdy jsem to nechápala, ale dnes to potvrzuji. Jednoduchá, třeba monotónní, ale smysluplná práce mi mnohokrát v životě pomohla zbavit se pociťované úzkosti. Dobrá organizace domácnosti i života může být dobrou prevencí před některými nepříjemnými situacemi.
Osobně se snažím, aby nepořádku kolem mě vznikalo co nejméně. Možná to mají na svědomí moji důslední rodiče, kteří mě trpělivě nutili uklízet si věci a dávat je na správné místo. Nádobí se umývalo hned po obědě, a to už v době, kdy jsem u dřezu musela stát na stoličce. Sobotního úklidu se účastnila celá rodina, žádné výmluvy nebo odkládání. Samozřejmě jsem to jako dítě nedělala s nadšením, ale poslechla jsem. Později jsem se nenápadně snažila tuto praxi implementovat i do vlastní rodiny. Stálo mě to úsilí, trpělivost i nervy. Něco se podařilo, něco ne.
Manžel je na jiném konci pořádkového spektra než já; je spíše zastáncem přiměřeného chaosu. Cítí se prý tak svobodněji. V praxi to znamená, že v našem životě vzniklo několik malých, na první pohled neviditelných chaotických útočišť, kterým se snažím při úklidu vyhýbat. Samozřejmě je to jeho pracovna, i když po přestěhování do menšího bytu už není ohraničená zdí. A pak garáž, plná krabic a různých věcí, které se možná někdy budou hodit. Naštěstí on zase respektuje pro mě přijatelný hygienický standard a občas se zapojí i do úklidu. Inu, život je kompromis.
