Jako rekvizitář, jsem navštívil mnoho rozmanitých míst z různých oborů lidské činnosti, o kterých mnoho lidí nemělo ani tušení, že existují. A to se tam vůbec nemuselo natáčet, jen jsem tam šel něco vypůjčit. Jednou jsem se dostal na místo, kde jsem měl zase udělat to druhé. Kde to bylo a co to bylo – to vám neřeknu, ono to není důležité. Hlavní věcí bylo, že jsem tam potkal jednu moc vtipnou a hlavně bystrou dívku asi v mém věku 21 let, která seděla na takové vysoké židli u dlouhého stolu vedle dalších mužů a žen, ale ti byli všichni většinou o generaci starší. Ona se mnou vtipkovala a já tam tedy byl déle, než se asi líbilo těm ostatním, ale to mi vůbec nevadilo.
Druhý den, když jsem tam už nic nepotřeboval, tak se mi po ní zastesklo, a tak jsem koupil takovou velkou oříškovou čokoládu a donesl si ji k ní – jen tak, že ji celou nesním a zda si ji nedá se mnou tedy napůl. Ona si tu půlku vzala u svého stolu, pak jsme se asi deset minut zase bavili a pak jsem ji zase navštívil za pár dní se zmrzlinou.:) Z toho byl už ale její šéf nervózní a poslal ji někam pro něco do skladu, ona dělala, že to přeslechla a pochutnávala si dál na zmrzlině, on tedy přišel až k ní a řekl jí to důrazně, a že si na to počká. Pak ona seskočila z té vysoké židle a já si teprve nyní všiml, že má jednu nohu kratší asi o 15 cm a že tedy silně kulhá. Ona se pak jen tak trochu sarkasticky pousmála, když se při té chůzi na mne otočila a viděla, jak jí koukám dolů na tu kratší nohu. Chtěl jsem to rychle napravit a podívat se jí s úsměvem do tváře, který jí měl říct ve stručnosti: „Neboj - já nejsem obyčejný kluk!“ To se ale nedalo stihnout, ona zmizela za dveřmi a já tam zůstal chvilku jen s pohledy těch jejích spolupracovníků přilepených na mém těle. Chtělo se mi vykřiknout, nemějte obavy, moje sestra zemřela na dětskou obrnu a bráška kvůli ní tahal dost dlouho nohu za sebou, mne toto neodradí, ale mlčel jsem. Pak se vrátila, dala o sobě vědět tak trochu vztekle kopnutím do dveří, ty se rozlítly a ona nesla velkou, ale asi jen lehkou krabici. Přesto jsem jí přiskočil na pomoc a krabici jsme spolu postavili před jejího šéfa na stůl. On ji otevřel a začali se spolu bavit o jejím obsahu, pochopil jsem to, rozloučil se s ní i všemi v místnosti a šel jsem k východu. Ona se na mne koukla s všeříkajícím pohledem, jako se loučíme s člověkem, kterého už neuvidíme.
Pak jsem odjel na tři týdny z Prahy, kdy jsme s motoristickou redakcí objížděli a testovali autokempy a tábořiště po Česku a já litoval, že jsem se jí o tom nezmínil. (Chvála dnešním mobilům) Byl čas dovolených, a když jsem za ní konečně zase zašel, tak prý byla i ona na dovolené a nikdo mi nechtěl říct, kdy přijde do práce, ale když jsem byl už na odchodu, tak jsme se srazili ve dveřích, ona si byla jen nakoupit svačinu, a tak jsme spolu snědli z jednoho talířku dvacet deka pochoutkového salátu a rohlík s hlavami tak velice blízko sebe, že jsem jí dal malinkou pusu na tvář a konečně jsme si pak na chodbě domluvili rande na sobotu. Ten den byl čtvrtek a já jí chtěl donést už druhý den - v pátek kytičku růžiček. Na chodbě jsem potkal jejího šéfa a ten mě procítěně poprosil, abych za ní už nechodil, že ona má delší dobu vážnou známost s nějakým starším mužem z jejich podniku, který je také mírně tělesně postižený a že bych jejich vztah zničil. Já jsem mu tedy poděkoval a opravdu se tam už neukázal.
Co si myslíte, udělal jsem dobře, nebo jsem se na to neměl ohlížet – vždyť já ji začal také mít rád a obráceně to taky vypadalo slibně?
