Na Českomoravské vysočině, nedaleko Chotěboře, je přenádherné údolí, kterým protéká říčka Doubrava. Místní ji však neřeknou jinak než Doubravka.
Kdysi dávno jsem měl dobrého kamaráda, s kterým jsem si občas vyrazil po krásách naší vlasti. Jednou mě pozval na Českomoravskou vysočinu, že prý tam zná nádherné, kouzelné místo. Povídal, pojedeme na Doubravku.
Dlouho jsme se chystali, stále odkládali, až se stalo, že Láďa zemřel. A tak jsem na jeho počest a památku přece sedl na vlak a vyrazil do kopečků půvabných. Vystoupil jsem z vlaku na zastávce v Bílku a dle turistických značek vyrazil do údolí. Zprvu cesta vedla jen podle volně tekoucí řeky, potom přišla lávka přes říčku u hájenky a dál úzkou stezkou pod nádherným kamenným železničním mostem a podle bublající vody, které se začaly do cesty plést kameny.
Okolo šuměly větve stromů a ozýval se ptáčků zpěv. Lidí tu bylo poskrovnu, a tak se dalo vše vychutnat. Na protější skále několik horolezců trénovalo na svých lanech. Já se v tom tichu přírody zastavil a tiše pronesl slova, která patřila kamarádovi, který mě sem nasměroval: Láďo, jsem tady a s tebou. Chvíli jsem usednul na malém paloučku a vychutnával tuhle krásu přírody země české.
Pak jsem vyrazil dál tou pohádkou podle vody, která si vesele skákala po kamenech. Na chvilku se tok rozšířil, pak se změnil v soutěsku a voda padala uzoučkou průrvou. To už cestička vedla do prudké stráně po skalkách přírodní divočinou. Když se stezka vrátila k toku říčky, srovnala se na cestičku, na které jsem potkal jednu paní. Dali jsme se do řeči a ona prohlásila, že kdysi dávno tady byli s mužem na výletě a od té doby sem každoročně jezdí s dětmi i vnoučaty.
Potom se na paloučku objevila chatička. Taková ta slepovaná, stavěná na několikrát, v barvě zelené. A měla otevřené okno směrem k řece, co spíš jako potůček tu vypadala. Paní domu mi řekla podobně jako předcházející milovnice údolí, že jedna návštěva stačila a tomuto údolí zůstala věrná celá rodina. Poprosil jsem ji o pohled, který má ona po ránu, když otevře okno do přírody. Umožnila mi to a já uviděl pohled do pohádky. Bublající potůček, zpívající ptáčky a šumění lesa.
Cesta dál vedla mezi stromy až maličké osadě, ukryté před zraky nevítaných hostů. Za obloukem cesty okolo osady se zjevil malý slap na říčce a já dál šlapal po červené turistické značce. Cesta se opět změnila ve stezku, něco i po kamenech do stráně, kde řeka zmizela dole v údolí a stezka překonávala jeho svahy. Kamenitá cesta však končila u další lávky a turistické křižovatky. Nenechal jsem si však ujít možnost přejít přes lávku a po schodech vylézt na protější svah, kde mezi skalisky se krčily zbytky kdysi pevného hrádku Sokolohrady. Úzkou krkolomnou stezkou až do špice, na skalisko, odkud byl nádherný výhled do údolí.
Návrat dolů a dál směrem k Chotěboři již vedla jen pohodlná cesta až k bývalému mlýnu. Lesem se protahoval bývalý náhon mlýna. Stále klid a ticho, jen ten zpěv ptáčků a šum lesa. Za mlýnem jen jsem přeběhl přes asfaltku do kopečka, okolo bývalého dětského tábora, okolo několika romantických skal na okraji lesa až ke kapličce na okraji Chotěboře. Potom již jen náměstí s půvabným zachovaným domem na rohu. Z náměstí asi kilometr do kopce na nádraží.
V duchu jsem znovu poděkoval Láďovi za nabídnutou nádheru. Tohle údolí jsem od té doby navštívil ještě několikrát, ve všech ročních dobách. I v době ledové, kdy ledopády ze skal jak nádherné krápníky visely. Cesta údolím není dlouhá, zhruba 8 km, dá se projít i s dětmi, a tak jsem to zkusil i s vnukem Péťou. I ten byl nadšen z výletu do pohádky.