Něco na tom je

Něco na tom je

4. 11. 2015

Ke svým padesátým narozeninám jsme si spolu se stejně starou sestřenicí nadělily zvláštní dárek. Uspořádaly jsme setkání svých rodičů s příbuznými, které jsme znaly pouze z vyprávění a fotografií z alba mé babičky, a jejich rodin. Na akci se sešlo 27 lidí, z toho 5 seniorů, z nichž někteří se viděli opět po 50 letech.

O tom, jak dojemné to bylo setkání, by se dal napsat další článek, mě však velmi zasáhla skutečnost, že do dvou měsíců po tom setkání dva z našich seniorů odešli z tohoto světa.

Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že snad přece jenom existuje něco, nějaká vyšší moc, která určuje naše osudy, že bylo nějakým způsobem určeno a dáno, aby se určití lidé ještě jednou v životě setkali.

Začala jsem se o tuto problematiku blíže zajímat. Prostudovala jsem literaturu pojednávající o minulých životech, dozvěděla jsem se podrobnosti o mimosmyslovém vnímání, seznámila jsem se s pojmy jako aura, senzibil a podobně. Občas jsem dle návodu zkoušela otestovat si své mimosmyslové schopnosti.

Když jsem však procházela s proutkem v ruce loukou u naší chalupy ve snaze najít pramen, proutek se ani nehnul, i když spodní voda se tu vyskytovala v takovém množství, až to bylo místním občanům až nepříjemné. Zkusila jsem tedy rozpoznat auru členů mé rodiny. Zase nic. Na bílé stěně, před kterou jsem je postavila a upřeně sledovala, kdy se objeví barevný opar kolem jejich těla, se neobjevilo nic, a když mi oči málem po zhruba desetiminutovém zírání začaly slzet, zanechala jsem marného snažení.

"Potřebuji odborné vedení," rozhodla jsem se a sjednala jsem si schůzku s místním léčitelem, kterého mi  doporučila kamarádka.

Sešli jsme se tam čtyři adepti duchovna a se zájmem jsme poslouchali přednášku o fungování vesmíru, jak se oprostit od všeho pozemského a vstoupit do jakéhosi okruhu gama a jeho pomocí cestovat v čase, setkávat se s minulými civilizacemi, poznávat smysl života. Potom proběhla samotná seance.

Pološero, voňavé tyčinky, ezoterická hudba, zvuky moře navodily u mne pocit tepla a klidu. Trochu mi vadil hlas lektora - tenký, skřípavý, znělo to jako dveře od kozího chlívku. Ale ochotně jsem zapojila svou představivost podle jeho pokynů. Poslušně jsem se ocitla ve světlém bílém domě uprostřed ohromné zelené zahrady.

Svlékla jsem černou kůži svého těla pověsila ji na věšák. Svlékla jsem další svoji kůži, červenou, a pověsila ji na věšák. Na věšáku se ocitla i moje třetí kůže - žlutá, a já v čisté bílé kůži jsem se měla rozběhnout, otevřít domovní dveře a vznést se do zahrady plné květů. Rozběhla jsem se a v okamžiku, kdy jsem se měla dotknou kliky u dveří mi blesklo hlavou: kam se ty dveře otvírají? Dovnitř, nebo ven?

Nechtěla jsem nic pokazit. Klid, to asi musí nějak vyplynout samo, zkusím to znovu. Moje představivost mě vrátila zpátky na začátek představou kamery se zpětným chodem. A teď znovu - věšák, jedna kůže, druhá, třetí, dveře, klika - nic nevyplynulo, pořád nevím, jestli otevřít dovnitř, nebo ven. Při představě dalšího zpětného chodu kamery a toho, jak tady šaškuju, jsem se v duchu začala smát. Soustředění bylo pryč, takže jsem jen v klidu vyčkala ukončení seance, abych nerušila ostatní.

Při závěrečném povídání všichni ostatní popisovali své zážitky. Jiný svět, jiné životy, tajemná světla... Do jaké míry bylo jejich vyprávění pravdivé, či do jaké míry bylo přání otcem myšlenky, jsem si netroufala vyhodnotit. Styděla jsem se za svoji nedokonalost a byla jsem vděčná za to, že vyprávění nebylo povinné. Nerada bych lhala.

Přesto pořád věřím, že existuje nějaká síla, která určuje běh našich životů. Jenom já patrně nepatřím mezi ty vyvolené, kteří mají možnost to tajemství poznat. 

Věřím, že existují lidé, kteří jsou obdařeni mimořádnou citlivostí k těmto jevům a trochu jim závidím. Možná mě takový člověk někdy přizve a pomůže mi alespoň nakouknout škvírečkou, jen na dva prstíčky...

Já mu za to potom třeba vyplním daňové přiznání.

Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Krausová
Ivanko, to jste mne tedy pobavila. Takže budu-li ta vyvolená pro šamanství, což je dlouhá cesta a nevím, zda ji dokončím, pozvu Vás a dovolím nakouknout i na dva prstíčky, ostatně kdoví, třeba jednou uvítám zase od Vás daňové přiznání. Hanko Š., dveře se nebojte otveřít, ono to není o tom, abyste zjistila, zda jste šťastná, možná Vám to spíš ukáže cestu, jak ke štěstí přijít a nebloudit životem, nežít v pocitu, že šťastná nejste. Štěstí se většinou skládá z malých střípků radosti a i proto jsem si dnes pro radost koupila gerbery, které miluji a jednu dala i mé sousedce, chůvičce mé Meginky, která mne vždy pobaví dovětkem, zda je MDŽ, či má svátek...
ivana kosťunová
Jsem ráda, že jsem zrovna tohle téma zpracovala, těší mě , že hodně lidí to cítí podobně ja o já a děkuji všem za moudrá a milá slova.
Hana Šimková
Paní Ivanko, určitě na tom něco je.Už dlouho se také na to snažím přijít,ale ještě jsem si nedokázala sundat ani kůži, ani dojít ke dveřím.Možná, že se je otevřít bojím, ale jednou to snad dokážu a všechno bude jasné a já si uvědomím, že jsem š´tastná.
Marie Magdalena Klosová
Milá paní Ivano,Váš text se mi po všech stránkách líbil.Máte smysl pro humor,nadhled a křehkou duši.Byť celoživotně obklopená čísly,která jsou až příliš reálná,hledáte něco,co překračuje naše smysly,a co by dalo smysl celému našemu lidskému počínání.Je v tom tajemství a kouzlo.A také rovnováha.V životě býváme svědkem mnoha zázraků.Myslím,že je důležité je umět vnímat,nikoliv pochopit,nebo dokonce je provádět.A věci "mezi nebem a zemí" JSOU.O tom nepochybuji.Zdravím.mm
Lidmila Nejedlá
Paní Ivano, jste člověk, který stojí nohama pevně na zemi a tak to má být. A co je mezi nebem a zemí nechť zůstane tajemstvím.
Hana Rypáčková
Myslím, že na konci cesty čekají příbuzní a přátelé na rozloučení a po setkání v klidu a míru umírají.Pak se narodí nový človíček, jakoby ta energie vpluje do nového života.Říkali jsme ""Dominik je za dědečka"A on jde v jeho šlépějích opravdu, miluje přírodu a práci se dřevem-jako děda, který se vyučil truhlářem a studoval průmyslovku ve Volyni. Vnuk studuje um. prům. a vyrábí krásné předměty ze dřeva.Děda by měl radost. Koloběh života- na to věřím.Všechno je jak má být.
Lubomír Müller
Velmi pěkně napsané, paní Ivano, s kapičkou skepse, s velkou dávkou humoru a ohromnou náručí nadhledu. Nevěřím však, že nevíte, jaký v životě máte "úkol", i když to slovo zní příliš pedanticky. Většinou se při hledání nějakého "vyššího" smyslu našeho života pídíme po něčem tajemném, neznámém a neuchopitelném, po něčem "vyšším", co by nás mělo přesahovat. Ale ono to bude asi mnohem jednodušší. Na základě svých zkušeností vím, že život má dva důvody - jeden je jaksi "vnější", je dán přírodním zákonem vývoje, obnovy, růstu, množení a pokračování života (kdyby kosmický, chcete-li božský zákon nebyl, nebyl by ani život na téhle planetě), druhý důvod je "vnitřní" - je to důvod jedinečný, možná v celém vesmíru platný jen na téhle planetě. Tím důvodem našeho "vnitřního" života je být šťastný, někdo to také pojmenovává být spokojený. Zdá se to hloupé? zdá se to málo? Kdepak, je to ten nejtěžší úkol, který před nás život klade. Být šťastný. Přeji vám, paní Ivano, ať se Vám tenhle úkol života, tenhle smysl, povede splnit a naplnit.
ivana kosťunová
Děkuji za reakce, vaše komentáře mě vždycky nasměrují dál. Vyplnit daňové přiznání, k tomu nemusí být člověk nijak zvlášť obdařen, je to rutina, kterou získáte, když jich vyplníte mraky, jako paní Elena. Ale najít vodu... Také věřím tomu, že každý zde jsme z určitého důvodu a plníme tu svůj úkol. Ale jaký úkol, jak se to dozvědět ?Já jsem zvědavá a pod pokličku bych nahlížela ráda.
Zdenka Jírová
Moc zajímavý článek a vtipně napsaný. Já patřím asi k té většině věřím i nevěřím. Zažila jsem ale dvakrát rozloučení s mrtvým tatínkem a přítelkyní ve snu a tomu věřím. Na seanci jsem nikdy nebyla a ani mne to neláká. Obdivuji Vás, že jste se dostala dokonce opakovaně do "svého bílého domu". Na mně se o to pokoušela jedna psychoterapeutka, ale zcela bezvýsledně. Vodu bych asi také nenašla. Máte humor, pobavilo mne to.
Elena Valeriánová
A zapomněla jsem napsat, že máte krásný a vtipný sloh, článek jsem si přečetla ráda.
Elena Valeriánová
Daňových přiznání jsem vyplnila mraky. Na žádné seanci jsem nikdy nebyla a nejsem ničím vyjímečná. Nedovedu si představit, že něco existuje "potom". Ale kdo ví?
Alena Várošová
Paní Ivano se zaujetím a zatajeným dechem jsem si přečetla Váš článek.Jsou to někdy zajímavé věci,mezi nebem a zemí.Ano, člověk by měl dělat to co umí a co jej baví.Ale zkusila jse,co jste chtěla a došla k názoru,že Vám toto odkrývání tajemna není souzeno.Každý by si měl zkusit i to co jej láká i když se rád vrátí ke své práci, kterou taky každý nemůže dělat.Buďte šťastná a zdravá.
Jana Šenbergerová
Váš článek se mi moc líbí. To, že si myslíte něco na tom je..., znamená, že tuto možnost připouštíte. To je první krůček k tomu časem zjistit, že je na tom víc, než jste si dovolila doufat. Netrapte se tím, co se k vám má dostat, to se k vám dostane, zatímco já nikdy nebudu schopna zvládnout daňové přiznání, protože by mě to zoufale nebavilo. Naštěstí to dělat nemusím. Souhlasím se Zuzkou, že "každý jsme asi na svém správném místě a máme tu nějaký úkol."
Zuzana Pivcová
Myslím, že ani tady nejde nic lámat přes koleno. Je to, jako když má někdo dar hrát na housle jako virtuos a jiný to má doslova "vydřené". Každý jsme asi na svém správném místě a máme tu nějaký úkol. Chtít se k něčemu donutit nebo chtít se mermomocí někomu podobat je zbytečné. Vážím si těch duchovně obdařených a vážím si i manuálně zručných, lidských, odborníků, hlavně lidí v tom nejlepším slova smyslu. Vašemu článku jsem se i trochu zasmála, protože něco podobného znám, sama i z někdejšího rodinného vyprávění.
Eva Balúchová
Při čtení článku jsem si vzpoměla jak zemřela maminka Švagr slavil 50. a v 16h jsme se měli všichni sejít.Maminka byla týden v komatu a zrovna ten den v 16h zemřela.Říkala jsem si,že nás chtěla všechny vidět. Článek máte napsaný vtipně,taky mě tahle věci zajímají a znát vás,určitě bych s vámi na seanci taky šla.
Naděžda Špásová
Vtipně napsané. Je fakt, že takové to tušení asi má v sobě každý. U někoho se asi projeví víc, ale myslím, že se asi nic neděje bez důvodu. Pro vás není podstatné, že jste neobjevila pramen, ale dělat daňová přiznání, to hned tak někdo neumí. A určitě jste v tom dobrá.
Soňa Prachfeldová
Moc jsem se pobavila při čtení paní Ivano, s takovým humorem - super. Mnoho napsáno, mnoho lidí si z těchto záležitostí udělalo kšeft , nemusíme vidět auru, ani proutek nemusí fungovat, přesto věřím, že to existuje a je opředeno tajemstvím. A to byl skvělý nápad, že jste sezvaly příbuzenstvo , většinou se sejdou na svatbách, či pohřbech., anebo ani to ne.