Seznámila jsem se díky počítači, který jsem si také pořídila teprve před dvěmi roky - s mužem, který mi nabídl přátelství.
Bylo to ze začátku nesmělé, nedůvěřivé, myslím, že oboustranně. V prvé řadě nás rozdělovala národnost a třídní zařazení a trochu i věk. Dali jsme si schůzku v restauraci - na čajíček. Ale oba dva jsme zjistili, že sice možná hezké posezení u čaje, ale procházka by byla lepší. Příště jsme si vyšli do průhonického parku. Byl sice konec března, ale překrásná neděle. Ano, to bylo to pravé. Já, ač nejsem zvyklá chodit kilometry, šlapala jsem o sto šest.
Za čtrnáct dní - opětně krásná neděle, tak jsme se vydali na procházku opět. Zaznamenali jsme mnoho změn, jak se příroda probouzí. Slíbili jsme si, že v dubnu opětně park navštívíme. Ano, zase procházka. Dnes jdeme opětně na to samé místo, kde je stále co obdivovat, těšíme se, že uvidíme spoustu rostlin kvést a nemyslete si, že bych byla zklamaná, že stále chodíme na jedno místo, tolik krásy se nedá shlédnout za pár víkendů.
Myslím si, že v procházkách do (našeho) parku budeme pokračovat po celý rok. Krásné jaro-nemyslíte? A s mužem jsem (zatím) šťastná. Byla bych sama, i když mám velkou rodinu. Nyní mám někoho, na koho se těším, s kým mohu promluvit, poradit se a hlavně se zasmát a to přeci k jaru a k životu patří! Co více bych si mohla ve svých 64 letech přát!
