Psal se rok 1974 na malé vesničce a můj roční prvorozený syn se dostával ze závažné nemoci. Začínal se pohybovat po zemi, na které často líhala naše vlčice Zorka. Venku vždy střežila kočár a na zemi si to spolu moc užívali doma, i venku na trávníku. Syn se po ní válel a lezl, strkal ruce do očí a tlamy, až se dávila, ale neucukla nikdy. Poučovala jsem syna, že to nesmí a Zorka jen zdvihla oči, jako by mi říkala "jen ho nech". Moc si to spolu užívali a možná i díky ní se rychleji zotavoval a rozhýbal.
Odpolene jsme si vyráželi do přírody za vesnici. Zorka byla vždy poslušná a věděla, že nesmí za zajícem nebo srnčím. Odběhla na určitou vzdálenost a na zavolání se vracela. Až jednou....zazněla rána....padla v poli asi tak 150 metrů od nás. Ještě dnes to vidím před očima... Nejhorší bylo, že rána vyšla od myslivce ze sousední vesnice. Nikdo nechápal proč. Už bylo pozdě nadávat nebo řešit, proč se to stalo. Život by jí to nevrátilo. Jen zlost a bezmoc zůstala v srdcích všech v rodině.
