Dlouhá léta pracovala pro záchranu zapovězeného českého písemnictví. Spisovatelka, překladatelka, scenáristka a emigrantka Zdena Salivarová spolu s manželem, spisovatelem Josefem Škvoreckým v jejich torontském bytě a později v nakladatelství vydávala autory, kteří nemohli publikovat doma. Tedy v Československu. A sama přidala několik vlastních děl. Předtím doma zpívala a tančila na divadle a objevila se i v několika filmech. V pondělí oslaví 80. narozeniny. Blahopřejeme.
Nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž postupně vyšlo 227 titulů české a slovenské exilové a samizdatové literatury, vzniklo v roce 1971 a vedla je především ona. Jeho začátky nebyly snadné: „Důležitou roli sehrál fakt, že pro exulanty z roku 1968 byl Josef už známý spisovatel a na základě toho jsme si získali důvěru čtenářů. Vždyť ekonomika nakladatelství byla založena na tom, že si u nás čtenáři předpláceli knihy a my jsme z toho financovali jejich vydání,“ vzpomíná Zdena Salivarová
Při práci nad díly jiných jí na vlastní tvorbu moc času nezbývalo. Nejznámější z ní je román Honzlová, v němž představila typ nonkonformní, vnitřně silné a opravdové ženy, která se střetne s totalitním režimem (Toronto 1972, ČR 1990). Honzlovou napsala Salivarová už v exilu, kam odešla se Škvoreckým po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Během stipendijní cesty do USA se rozhodli zůstat v exilu v Kanadě.
Drsná padesátá a StB
Jejím literárním debutem je sbírka povídek Pánská jízda z roku 1968, kde humorně skeptickým tónem popisuje střet mužského a ženského vidění světa. V Torontu jí vyšla také novela Nebe, peklo, ráj a Samožerbuch, který napsala se svým mužem jako zprávu o vlastním nakladatelství.
Obraz několika generací českého exilu vyvstává v jejím románu s autobiografickými prvky Hnůj země z roku 1994. Vznikl krátce po její trpké zkušenosti s objevením jejího jména na divokých seznamech údajných spolupracovníků a agentů StB v rodné zemi. Nakonec před soudem své jméno obhájila a následně uspořádala sborník Osočení (1993) z příspěvků stejně postižených.
Drsné chvíle zažívala i v mladém věku v 50. letech (narozena 19. října 1933 v Praze), poznamenaném emigrací jejího otce, který též vydával knihy: „Tatínkovo nakladatelství po Únoru znárodnili, pak tatínka uvěznili, a když ho po dvou letech pustili, v tu ránu zmizel za kopečky. Dostal se do New Yorku a tam dělal správce u nějaké loďařské společnosti.“
Kvůli tomu její matka nemohla najít práci a bratra uvěznili na deset let. Zdena přesto vystudovala dívčí reálné gymnázium v Praze. Podařilo se jí dostat do Státního souboru písní a tanců, následoval jazzový Inkognito kvartet (zpívala v televizním filmu Revue pro Banjo z roku 1963), působila i v pražské Laterně Magice. Nakonec přišla nabídka do divadla Paravan. „Chtěla jsem se ale vzdělávat, což jsem dřív z kádrových důvodů nemohla, a proto jsem se přihlásila na FAMU. Studovala jsem tři roky dramaturgii a pak přišli Rusáci a byl amen.“
Láska na první pohled
V 60. letech se objevila i ve filmech, O slavnosti a hostech a Mučednících lásky Jana Němce a ve Farářově konci Evalda Schorma. Též překládala z francouzštiny, například Georgese Simenona a Léa Maleta.
S Josefem Škvoreckým ji prý svedla dohromady náhoda. „Byl natolik okouzlující, že jsme se za tři měsíce brali. Nebylo o čem přemýšlet,“ vzpomíná Zdena Salivarová bez bližších podrobností. Manžel, zesnulý vloni v lednu, byl pro ni celoživotní inspirací, společně psali detektivky. Mnoha povídkami a články přispívala též v 70. a 80. letech do exilových časopisů. Po roce 1989 publikovala v Lidových novinách, Literárních novinách a Respektu.
Manželé Škvorečtí byli roku 1990 společně poctěni státním Řádem bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě. Vyznamenání jim předával pan prezident Václav Havel.
