Každý večer Matýsek přei usínání v posteli čekal, kdy k němu zase přijde černý kocourek. Přece to slíbil! Jenže kocourek se nehlásil. Dny ale rychle ubíhaly a byly tu Vánoce.
Matýsek na radu babičky poslal Ježíškovi dopis. Nakreslil mu všechno to, co by chtěl pod stromeček. Stavebnici Merkur a Lego, hokejku, puzzle s dinosaury, kolo... Co nakreslit neuměl, s tím mu pomohla babička. A pak mu vysvětila, že mu ale Ježíšek všechna přání splnit nemůže. Všechno neunese, přináší dárky přece i ostatním dětem. Když šla do zásuvky pro obálku, Matýsek si uvědomil, že na jeden dárek zapomněl. Soustředěně, s jazýčkem mezi zuby, nakreslil ještě jeden obrázek. Pak babička dala lístek do obálky, otevřela okno a položila ji na parapet. Z ničeho nic foukl vítr, obálka se na parapetu zachvěla, vznesla a odletěla.
"Ježíšek si ji vzal," usmála se babička na vnoučka.
Dnes večer už konečně bude vědět, která přání mu Ježíšek splní. A tak od rána netrpělivě poskakoval a pletl se mamince i babičce pod nohama, tatínkovi pomáhal zdobit stromeček a z rukou mu padaly ozdoby.
"Tak pojď, ty malý nedočkavče. Půjdeme teď do lesa nazdobit stromeček i zvířátkům, aby na Vánoce měla k večeři něco dobrého," řekl tatínek. Pomohl Matýskovi se teple obléci, pak vzal do jedné ruky plný košík a druhou uchopil ruku Matýska. Šli pomalu úvozem vzhůru k lesu, pak kousek do stráně, a pořád si spolu povídali. Konečně našli stromeček, který se jim líbil. Smrček tak akorát veliký, aby Mates dosáhl na jeho špičku, s větvičkami trčícími na všechny strany. Takový malý baculáček to byl. Na stromek pak pověsili jablíčka, mrkev, ořechy, klasy kukuřice, kousky špeku pro sýkorky, prostě to, co zvířátkům a ptáčkům v lese chutná. Když bylo hotovo, Matýsek od stromečku poodstoupil a chtěl radostně zatleskat. Místo toho ale se zadíval na jedno místo a zmlkl. Celý vyděšený popadl tátu za ruku a zašeptal.
"Čert, tatínku! Támhle je čert!"
Tatínek se otočil. Ozdobený smrček rostl ve svahu, vrchol kopce byl jen o kousek výše. Mezi kmeny vysokých stromů tam už probleskovala šedivá zimní obloha. A právě tam, na rozmezí svahu a oblohy, byla viditelná velká černá hlava. Ostře kontrastní proti světlému nebi, se dvěma obrovskými, dozadu zatočenými rohy. A bez hnutí zírala jejich směrem. Tatínek vzal kloučka do náruče a pak zadupal. Chvíli se nedělo nic. Pak se ozval šramot. Napřed slabší, pak stále sílil a změnil se na dupání. Něco po svahu utíkalo pryč. Když dupot zeslábl, pohnula se i hlava. Otočila se, a jak se pomalu vzdalovala, objevilo se i celé její tělo.
"To je muflon, Matýsku. Neboj se, chlapečku můj, to je jen muflon, taková divoká ovce!"
Táta položil kluka na zem a vyzval ho.
"Až řeknu tři, oba pořádně zatleskáme. Raz, dva , tři!"
Páne jo. Jakmile se lesem rozlehlo tleskání, muflon se rozběhl. A to tedy byl teprve rachot!.
"Strach má velké oči," usmál se tatínek na synka. "Ono se tu jen krmilo stádo muflonů. Možná byli jen zvědaví, co jsme jim přinesli. A vůdce stáda, ten s těmi největšími rohy, byl na stráži. Stál nejvýše, aby měl přehled o okolí. Proto jsme proti svahu viděli jen hlavu, jeho tělo i celé stádo nám splynulo s hnědým popadaným listím, víš?"
Už šli dolů po pěšině a pořád si o muflonech povídali. Jenže najednou se oba zase zastavili a naslouchali. Matýsek pro jistotu tatínka opět chytil za ruku.
"Tatínku, a co je tohle? To někdo pláče?"
"Vypadá to tak," souhlasil tatínek a trochu se zamračil. "Ale co by tady v lese dělalo...! Počkej tady, já se jdu podívat!"
Nechal Matýska stát na pěšině a přeskočil strouhu. Podivné naříkání utichlo. Tatínek popošel, zavrtěl hlavou a vrátil se.
"Zdálo se mi, že slyším naříkat... ," ani nedořekl. Tichounký nešťastný pláč se ozval znovu. Tentokrát šli hledat oba, tatínek i Matýsek. A v příkopu našli malé kotě. Špinavé, hladové a promrzlé.
"Co tu děláš, tvorečku?" zeptal se s údivem táta. Vzal kotě do náruče, z kapsy vytáhl rukavici a kotě do ní zastrčil. "Tak pojď, přece tě tu nenecháme!"
Matýsek zářil. On věděl, kdo to kotě je. Bylo celé černé, pod nánosem bláta mu nejasně prosvítala bílá náprsenka ve tvaru srdíčka a bílá ponožka na jedné tlapce. A také si všiml, jak na něj kotě mrklo, když ho tatínek schovával do rukavice.
"Přišel, říkal, že se ozve. Opravdu přišel! Ježíšek mi to splnil! Já mám zvířátko!"
Měl pravdu. Malého, promrzlého a hladového kotěte se zželelo celé rodině. Kocourek už u nich zůstal a stal se z něho nejlepší Matýskův kamarád. A taky dostal jméno. Jaké?
No, shodla se na něm celá rodina.
Začali mu říkat Čert.
Matýsek se pak čertů už nikdy nebál. Proč taky, když už měl jednoho doma?