Návrat z bramborové brigády po závěrečném večírku aneb Hříchy mládí
Ilustrační foto: Freepik

Návrat z bramborové brigády po závěrečném večírku aneb Hříchy mládí

16. 11. 2024

Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito. Tuto noc Ruda opět skoro nespal, Jan podle jeho naprosté ztrhanosti předpokládal, že to s Janou nedopadlo.

„Nic neříkej, Rudlo, já to shrnu. Vypadáš jak koktejl umixovaný ze všech tragických postav Shakespeara. Jsi otrávený jak Romeo, Julie se může jít taky klidně bodnout, hrdlo máš sevřenější než Desdemona, ale Hamletovi je to jedno, ten si tu pořád dokola řeší jen bytovou otázkou, byt či nebyt.“ Ruda to ocenil, i když se nezasmál.

„Jak to, člověče, děláš? Musíš mě tohle žonglování s myšlenkami a slovy naučit.“

„Žádná kouzla, když nemám co dělat, vymýšlím si takové kejkle pro chvíle, kdy se budou hodit.“

„Aha, a mimochodem, jsem jen nevyspalý, byla to nejkrásnější noc mého životááá.“ Konec už Ruda řval. 

„Fajn, a kde je Drahoš?“

„Nevím, když jsem ho viděl naposled, dával umělé dýchání Lence.“

 

Pátek, osm nula nula:

Dan si prohlížel svoje zlaté ručičky, koho to jen v noci tak šíleně líbal, voněla po tik taku a skořici. Zvedl se mu žaludek. Julie myslela na Adama, musí mu všechno vynahradit, už se nemůže dočkat, složila si košilku s broučky a rozklepala se jí brada, to nic, Adam přece čeká. Jana zapila třetí kinedryl a zasténala, že tu cestu nepřežije. Val měla v hlavě termitiště a v žaludku sulc, kam jen dala tu igelitovou tašku, snad nebude sama? Lea ještě spí. Konečně dorazily rozvaliny Drahoše. Z tranzistoráku někdo vyzýval lidi, aby byli bdělí, socialisticky pracovali a socialisticky žili. Drahoš polohlasně dodal a socialisticky se posrali. Ale ty v rádiu to neodradilo a pokračovali, že si prý nenecháme imperialistickými přisluhovači rozvracet lidově demokratické zřízení. Bachařským hlasem pak ještě vyplivli, že zavřeli dalšího z Charty 77. Kde jen sehnat nějaký její opis, po fakultě asi kolovat nebude.

„Ty Rudo, nevíš, kde by se dala sehnat?“

„Nevím, taky bych si početl.“

„Co v ní může být proboha tak hrozného?“ A Ruda lakonicky odpoví: „jenom pravda, ta jim vadí nejvíc.“

 

Osm dvacet jedna:

Přijely autobusy a studenti nastupují.

Osm dvacet dva:

Lea otevřela oči a vydechla, jsem o den a noc blíže smrti. Sto lidí na ni čeká v dusnu a smradu. Polovina v ruce žužlá igelitky a proklíná Drahoše, cos tam do toho namíchal, DDT? Věděli, že je čeká pomalá a bolestivá smrt. Kde je ta koza Lea?

Osm třicet sedm:

Tři muzeální autobusy vyjely z brány borců JZD Rudá záře - Končiny. Slepice hledaly na hnoji snídani a sokol se ve výšce olizoval. Řidič byl na mrtvici, když viděl ty nebožtíky. Ne, že se mi tu zblijete, a aby dodal vážnost svým slovům, majestátně dodal, kurva! Pak poslal pytlíky, co mu zbyly odposledka, už to znal. Většina lidí s kocovinou se plně soustředila na udržení žaludku v klidu, to byl ovšem nadlidský úkol, a tak už se soustředili jenom na uhlídání kritického bodu vzlínání v hrtanu, kam každou chvíli dorazila vzedmutá přívalová vlna, která byla s přibývajícími zatáčkami stále vyšší. Lidi začali řvát hrůzou a řidič zpomalil, ale to už bylo pro většinu pozdě. Mumlání mantry, jen ne můj soused, jen ne můj soused, mělo jen nepatrný účinek, protože na konci dlouhého sjezdu byl železniční přejezd, před kterým musel autobus prudce přibrzdit, a nestabilní masy se daly do pohybu. Vítěz bojovky, kdo bude první, nebyl znám, šlo spíše o kolektivní sport. Jakmile první spustil padací most, následovala řetězová reakce rychlejší než štěpení atomu. Geometrickou řadou přibývalo zavytí a následných předklonů, připravené kapesníky to ovšem nemohly kapacitně zvládnout, takže na podlahu. A atomový mrak mrtvolných výparů rychle putoval k řidiči, který začal kurvovat, až se mu mlžilo sklo. Dále pak následovala katastrofa biblických parametrů. Platilo železné pravidlo, jestli to udělá soused, není ti pomoci. Péťa se na Jana podíval víc než zoufale, já sem dobrý, Péťo, neboj! Ale v následující vteřině, kdy Petr strčil hlavu do zauzlovaného rukávu teplákové bundy, Janovi došlo, že se Petr nebojí jeho, ale o něj. Do prdele, zasyčel a všechno se v něm vydalo ze základního tábora k vrcholu. Rozhodovaly milimetry. Prudce vstal a rozhlédl se, ve voze to vypadalo jak písty motoru. Zavytí, dolů, zážeh, nahoru, a ještě jednou a pravidelně, každý jinak a neulívat se tam vzadu, nejlépe písty šlapaly v zatáčkách, jen při brždění se v poloze dole trochu zasekly. A dáme si to ještě jednou zavytí, dolů, zážeh, nahoru ááá… Jan si uvědomil, že se asi poprvé a naposled ocitl v oku hurikánu. Julie na něj křičela očima, proboha udělej něco, a tak se ta síla přece jen hodila. Kluci už se pokoušeli dřív, ale se zatavenými okénky nikdo nepohnul. Ani Janovi to levačkou nešlo, ale pak se obrátil na druhou stranu, pravou zabral, až se celý třásl, a…povolilo. A pak ještě jedno, na víc už neměl. Frekvence čtyřtaktu se znatelně zpomalila, až skoro ustala. Raději omrzliny než chemické zbraně. Julie seděla nehybně jak vytesaná z bílého mramoru. Jan zašel k řidiči požádat, jestli by u pumpy nezastavil. Ten na něj vychrlil anatomický atlas míst, která mu může políbit, ale nakonec na dálnici zaparkoval, raději hodně daleko od ostatních aut. Holky a kluci se plížili k toaletám a neodvažovali se na sebe podívat. Pozůstalí měli na tvářích fleky jak po epidemii skvrnitého tyfu. Materiální škody nebyly velké, ale i ty morální se nakonec ukázaly jako nepodstatné, no a co, tak jsme se kolosálně opili. A bylo to. Nikdy se o tom nebude mluvit, tabu navždy, nikdy se to nestalo.

A jen na zdi v koupelně ubytovny po někom zůstalo:

Už brzy poletí husy na jih…
být malý Nils a sedět tak na nich.

 

 

 

 

Můj příběh Podzimní soutěž 2024 vzpomínky
Autor: Jan Podešva
Hodnocení:
(4 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Vargová
Přečetla jsem si i připravené články k uveřejnění, pocházejí z autorovy (zatím zřejmě) jediné knihy Jen záblesk. To už je jiný level. Knihu si určitě přečtu. Také proto, že máme společnou Alma Mater, tj. UP Olomouc :-).
ivana kosťunová
I když se mi ukázka líbila, nedopustila jsem se žádného hodnocení, protože profesionální práce byla na první pohled patrná a já se necítím být literárním kritikem. Ale Pana Podešvu jsem si vygooglila a určitě si nějakou z jeho knih přečtu
Dana Straková
Hmm, tak barvitě vylíčeno, že jsem taky měla chvíli žaludek až v krku... Já jsem sice pro každou legrací, ale pubertu už mám dávno za sebou a tohle je asi spíš pro ně, ne?
Dagmar Vargová
Tak vidím, že už jsou připravené další tři články v profilu pana spisovatele (jak jsem si ho "vygooglovala"). Zrovna tento článek raději nebudu komentovat. Snad ty další budou "stravitelnější". Tento typ humoru mě příliš neoslovil.
Věra Lišková
Někdy chci dát hodně hvězdiček a omylem dám jednu, Teď se m! to stálo obráceně.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.