Křižovatky života
Všechny fotografie poskytnuty z archivu Jana Zelenky. Úvodní foto Polygrafia n. p. Obsluha ofsetové rotačky Roland.

Křižovatky života

31. 10. 2024

Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku francouzského spisovatele Marcela Prousta. Následující jeho otázku jsem si už kdysi položil, ale tehdy jsem si na ni neodpověděl.  Až nyní se o to pokusím.  

„Jaké je, nebo spíše bylo, tvé oblíbené zaměstnání?“

Jaké jsou ty naše křižovatky života? A kam nás vlastně až dovedly? Když se ohlédnu hodně zpět, až kamsi do doby před více než šedesáti lety, a zhodnotím postupně všechna svá zaměstnání, ani potom nejsem schopen určit nějaké pořadí, vyzvednout třeba jen to jediné a žádané zaměstnání oblíbené.

Deset let náročné fyzické práce jsem sice zvládal bez větších problémů, ale svou budoucnost jsem v ní nikdy neviděl. Stále jsem cítil ambice zamířit o něco výš. Práce výzkumníka v  polygrafickém ústavu byla sice zajímavá, tvůrčí, ve velmi příjemném kolektivu, ale špatně placená. A já se v té době ženil. Proto jsem zamířil opět o něco výš.

Řízení podnikové tiskárny jednoho velkého pražského stavebního podniku bylo dalším a velmi významným krokem. Mnohému jsem se tam naučil. Řídit zaměstnance, sledovat termíny tisku, ekonomické ukazatele a dokázat lidem i poradit. Zkrátka, být součástí vedení závodu. Řídit. Byla to dobrá škola. Pokud bych měl hodnotit případnou oblíbenost, tak tuto práci mohu zařadit hodně vysoko. Byla počátkem mé dlouholeté řídící činnosti ve velkých tiskárnách.

Ale pořád musím brát v úvahu, že člověk pracuje především proto, aby uživil nejen sebe, ale případně i svou rodinu a aby mu ta práce umožnila také přiměřený život. Ta oblíbenost, či neoblíbenost bývá, zpravidla, až na druhém místě.

Po čtyřech letech jsem zamířil opět výš. Tentokrát o hodně. Práce výrobně-technického náměstka v jedné velké severočeské tiskárně a kartonážce byla skutečně hodně náročná. Kromě ekonomického úseku to znamenalo vlastně řídit celý závod. Výrobu, údržbu i přípravná oddělení. Ale opět nemohu říci, že by to byla práce nejoblíbenější. Snažil jsem se pouze dělat to, co jsem dělat musel a co bylo potřebné pro řízení a kvalitní chod závodu, pro jeho výsledné produkty a pro příznivé ekonomické ukazatele.

Ale konec to zdaleka nebyl. Zdravotní problémy mne vrátily zpět do Prahy a do podobné funkce. Nebylo to sice řízení celého závodu, ale velkého provozu tisku. Bylo to nejnáročnější ze všeho, co jsem v životě kdy dělal. Tady uvedu, pro lepší pochopení, i název podniku. Byla to tiskárna Naše Vojsko. V pořadí oblíbenosti mohu tuto práci bez výčitek svědomí zařadit na úplně poslední místo, klidně až za svou desetiletou dělnickou práci. Tlak vojenského vedení, stres, nervy, ostré porady vedení, a to vše po dlouhá léta.

Po změně režimu jsem tuto práci raději zabalil a až do důchodu jsem se, i se svou ženou, věnoval obchodu. Byla to práce zcela jiná než ve fabrice, ale zajímavá, tvůrčí a také velmi dobře honorovaná.

Nerad dělám nějaké žebříčky oblíbenosti čehokoli. Ale ten obchod mohu dát klidně na první místo. Ať už to bylo provozování velkého bufetu v pražské poliklinice, můj velkoobchod s dámským prádlem, nebo později obchodní zastoupení dvou velkých potravinářských dovozních firem. Zde jsem mohl uplatnit své celoživotní zkušenosti, znalost lidí a jejich preference. A dařilo se. Velice.

Co se týče života v důchodu, každý to máme trochu jiné. Abych se zbytečně neopakoval, dovolím si na závěr uvést citaci ze svého fejetonu O různé chvále stáří z knihy, Kdo říká, že stáří je moudré?:

„To, že už nemusím zatěžovat ducha i tělo každodenní usilovnou prací, abych uživil sebe, svou rodinu, a hlavně celý byrokratický státní aparát, to je nespornou výhodou stáří. Tento fakt musím ve svém věku ocenit nejvíce. Umožní mi totiž realizovat myšlenku jednoho autora, a sice – běž a žij.

A tak se snažím žít. No, tedy podle možností. Někdy je to docela obtížné, ale vědomí určité svobody stáří mne vždy probudí k novému životu. Nemusím brzy ráno vstávat, abych byl na šestou v  zaměstnání, nemusím mít obavu z  žádného šéfa, spíš z našeho pejska, aby to neudělal vedle postele, protože potřebuje vyvenčit, mohu si dovolit ten luxus nedělat třeba vůbec nic, jen se dívat do stropu nebo ven z okna a naslouchat štěbetání ptáků nebo se docela potichu vracet do dob, kdy stáří bylo pro nás pojmem zcela neznámým. A hlavně být rád, že jsem pořád na světě.“

Stavoservis n. p. Závod služeb

Porada vedení závodu

Já byl v té době vedoucím podnikové tiskárny

vpravo ředitel závodu ing. Malý

Nebyla jen práce, ale i občasná zábava

 

* * *

 

 

 

 

Můj příběh Podzimní soutěž 2024 vzpomínky
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaroslava Handlová
Každému vyhovuje jiný druh i způsob práce. Důležité je, dopracovat se k dělání toho, co nás baví, je prospěšné pro nás i společnost. Jendo, Tobě se to povedlo a teď si můžeš spokojeně užívat důchodu. Přeji hodně zdraví a dobrou náladu.
Jana Šenbergerová
Při srovnání s vámi jsem vedla usedlý až nudný život, když jsem pracovala jen u jednoho zaměstnavatele pouze ve třech různých zařízeních. Nicméně každé mělo svá specifika a na nudu nebyl čas. Přeji vám pohodový čas aktivního odpočinku.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.