V třicátých letech dvacátého století byla velmi populární kreslená postavička Pepek námořník. Pepek řádil ve filmu a měl, jak by se řeklo nyní, superschopnost. Když snědl špenát, narostly mu gigantické svaly a přepral každého lumpa. No který kluk by nechtěl být jako on? A tak se do módy dostal špenát. Děti ho jedly. Maminky jim ho s radostí připravovaly, a říkaly: „Papej, budeš silný a zdravý.“
Realita? Vědci, kteří už koncem devatenáctého století zkoumali účinky zeleniny na lidský organismus, se v případě špenátu spletli. Došli k závěru, že má víc železa než jiná listová zelenina, ale omylem posunuli v publikované práci desetinnou čárku, takže z ní vyplynulo, že má železa desetkrát víc. Skutečnost je taková, že ho má plus mínus stejně jako třeba salát. Takže jíst špenát je fajn stejně jako je fajn jíst jakoukoli zeleninu, ale je nesmysl si myslet, že tím do sebe dostaneme enormní dávku železa a budou z nás zdraví siláci.
Podobných mýtů se kolem potravin drží mnoho. Některým lidé věří od dětství, s jinými se setkávají během života. Některým uvěří na krátkou dobu a pak dojdou k závěru, že se nechali napálit, o jiných tvrdí ještě v devadesáti, že je to pravda pravdoucí, i kdyby je deset vědců přesvědčovalo, že není.
Stejně jako starší lidé věřili v zázračný špenát, současné mladé ženy velmi často věří ve škodlivost takzvaných éček. Pečlivě zkoumají, co dávají sobě, svým dětem, svým mužům a jakmile na obalu objeví písmeno E, zachvátí je panika. Jenže není éčko jako éčko. „Ano, éčka jsou složky, které se do potravin přidávají kvůli lepší barvě, chuti a trvanlivosti. Ale řadíme mezi ně i vitamíny nebo rostlinná barviva jako je beta karoten a ta zdraví neškodí. Naopak, mohou mu prospívat. Takže slepě tvrdit, že vše, v čem je éčko, je špatné, není na místě,“ uvedl výživový odborník Pavel Suchánek.
Víra lidí ve schopnosti některých potravin je občas k smíchu, občas k rozčilení. Pětaosmdesátiletý Pavel před časem téměř přišel o zrak a proto začal žít v domově seniorů. „Jsem tady poměrně spokojen, jen šílím ze sousedek, které mi neustále dávají rady, že bych měl jíst mrkev, že se mi tím zrak vylepší,“ říká. „Zpočátku jsem se choval slušně, protože to myslely dobře. Jenže já byl u dvou specialistů, mám jasnou diagnózu, že časem přijdu o zrak úplně, nic se s tím nedá dělat. Takže poslouchat, že to spraví mrkev, mě začalo dost štvát. Jednou jsem chytil nervy a normálně jsem ty báby seřval. To když mi jedna přinesla mističku s mrkvovým salátem od oběda a řekla, že ji nejedla kvůli mně, že ji pro mě uchovala, aby se mi zlepšily, cituji, očička,“ vypráví.
Jedním z častých mýtů je, že vše, co je takzvaně přírodní, je zdravé.
V jedné rodině mladá žena vyrábí džemy a zásobuje jimi všechny příbuzné. Její máma začala mít zdravotní potíže, přišlo se na to, že jejich příčinou je bakterie. Ukázalo se, že na džemech je plíseň, ale dotyčná ji vždy jen seškrábla. Tvrdila, že je to přírodní záležitost. Naopak, u džemů u obchodů pečlivě zkoumá etikety a kontroluje jejich složení.
„Poměrně často se setkávám s názorem, že co je přírodní, je zdravé. Ale já bych byla velmi opatrná při konzumaci extraktu z nějaké rostliny, který se nijak netestoval. Přírodní látky také bývají toxické. Takže syntetická látka je v řadě případů bezpečnější než nějaký přírodní extrakt,“ uvedla profesorka Jana Dostálová, která řadu let působila na Vysoké škole chemicko technologické a je jednou z největších odborníků na testování potravin.
Setkává se také s tím, že lidé odmítají mléko.
Dříve děti slýchávaly, že mléko je zdravé, že ho mají pít.
Nyní ho mnoha dětem maminky nedávají, protože tvrdí, že mléko zahleňuje.
A odmítají ho z toho důvodu i dospělí.
„Tvrzení, že mléko není vhodné, je nesmysl. Vždyť je zdrojem vápníku. A u zdravých lidí rozhodně není příčinou tvorby hlenu. Něco jiného je, pokud má někdo alergii,“ vysvětluje Jana Dostálová.
Mýty o potravinách způsobují v rodinách kuriózní situace.
Stačí když babička vítá vnoučata se sklenicemi mléka a snacha volá: „Ne, mléko jim nedávej, my ho nepijeme.“
Nebo když dědeček s radostí vaří špenát a vysvětluje vnukům, že když ho snědí, budou vypadat jako Pepek námořník.
„Fůj, špenát. A dědo, kdo to je Pepek námořník?“
A podobně zabrat dostává i starší generace od mladých.
„Dědo, jak si můžeš kupovat tyhle párky?“
„Proč bych si je nekupoval? Tyhle mi chutnají.“
„A četl jsi etiketu?“
„Proč bych měl číst etiketu? Když chci párky, tak si koupím párky. Když si chci číst, koupím si knížku.“
