Já jsem pracovala v n.p. MORAVAN v Otrokovcích, kde se vyráběla malá sportovní letadla. Naše organizace ROH pořádala každoročně pro zaměstance rekreaci v Maďarsku na Balatoně. Využila jsem nabídky volných míst, a přizvala svoje bývalé spolužačky, se kterými jsem byla stále v kontaktu. Tak jsme se Alena, Irena, Jarmila, Libuše a já začaly připravovat na náš první výjezd za hranice všedních dnů, za hranice našeho státu. Psal se srpen 1968.
U Balatonu se nám moc líbilo. Naše stanové městečko mělo krytou kuchyni a malou jídelnu. O nic jsme se nemusely starat, jen jsme občas pomohly při škrabání brambor. Dokonce organizátoři za autobusem v přívěsu přepravili i zásoby českého piva. V kempu byl stánek, kde nabízeli výborné langoše a zmrzlinu. Bylo tam i kadeřnictví, kam jsme se zašly zkrášlit, a uspořádaly jsme si módní přehlídku v oblečení, které jsme ani neužily, protože jsme celý den chodily v plavkách. Nedaleko od nás kempovali čtyři mladíci z NDR, takže jsme si mohly procvičit znalosti němčiny, nabyté při studiu. Večer bývalo v nedalekém městečku tancování při vínečku pod širým nebem a hroznovým vínem. Zkrátka idylka.
O to větší šok jsme zažiy jednou ráno u snídaně, kdy si ostatní rekreanti vzrušeně sdělovali, že nás v noci obsadila sovětská vojska ve spolupráci s ostatními státy Varšavské smlouvy. Hranice republiky se neprodyšně uzavřely, a my jsme nevěděli, kdy nás pustí zpět domů. Nebyly mobilní telefony, neměli jsme žádně zprávy o svých rodinách.
Za pár dnů nám bylo sděleno, že se máme rychle zabalit, dopít všechno pivo, a co nejdříve nastoupit do autobusu, že otevřou hranice a pustí nás domů. Splnili jsme rozkazy, a s obavami jsme očekávali příští hodiny a dny. Bylo nám řečeno, že se nikde nestaví, co kdyby hranice zase zavřeli. Jenže vypité pivo zapracovalo. Podařilo se nám za úplatu přesvědčit dvě děti aby začaly plakat, že se jim chce čůrat. Pan řidič zastavil u kukuřice, a celé osazenstvo pospíchalo ven, nebyly jsme samy.
Za hranicemi jsme viděli obrácené nebo vylámané ukazatele, počmárané silnice a domy s různými vzkazy. Vojáky jsme už nepotkávali, jen sem tam pod lesem jsme mohli zahlédnout jejich ležení. Doma byly, všude, kam se podíváš, usušené bochníky chleba. V rodičích ještě přetrvávaly vzpomínky z války.
Pomalu, plíživě začala nastupovat normalizace. V zaměstnání docházelo ke změnám na vedoucích místech, a rozjela se vlna emigrací. Do Kanady emigroval i náš mladý třídní profesor s celou rodinou. Na setkání po čtyřiceti letech po maturitě se za námi ale přiletěl podívat. Jednou jsem viděla v Objektivu na ČT1 reportáž, kde hovořil známý kanadský ochránce velryb. Říkal, že pochází z České republiky, a narodil se ve Zlíně. Podle jména jsem poznala, že se jedná o syna našeho profesora. Do Švédska emigrovala i jedna z kamarádek, která s námi byla na Balatoně. Po revoluci se bezdětná vrátila domů doopatrovat staré rodiče.
Ještě musím zmínit jeden příběh z mého života. Rok po osudném srpnu jsem na jedné taneční zábavě v Hulíně, protancovala celou noc s jedním neznámým tanečníkem. Krásně tančil. Doprovodil mě domů, a domluvili jsme si na druhý den výlet do Kroměříže. Byl z Holešova. I můj manžel je z Holešova, a taky hezky tancuje. Když druhý den zazvonil u našich dveří, řekl mi, že by to od něj nebylo fér, že se chystá emigrovat. A tak bylo po "lásce", která ještě ani nezačala.
Jednou, to už jsem byla v důchodu, prodávala jsem v Knize. Přišel starší pán a s cizím přízvukem se ptal, jestli máme nějakou publikaci o České republice. Nebyl mi neznámý, přemýšlela jsem, kam ho zařadit. Začal mi vyprávět, že žije v Kanadě, kam po roce 1968 emigroval. Že má továrnu na zpracování dřeva, a protože nemá žádné děti, přijel do Holešova založit se synovcem firmu na výrobu nábytku. Přidá mu kapitál a do názvu polovinu svého jména. Knihu jsem mu zabalila, a už jsem se chystala, že se zeptám na tu protančenou noc, když pro něho přišel jeho synovec. Už se nikdy nedoví, kdo mu tenkrát balil knihu. Jednou jsme na výroční schůzi zahrádkářů vyhráli moc hezké zahradní křeslo od firmy Bramaz, když v něm odpočívám, vždycky si vzpomenu.
Srpen 1968 změnil život tisícům rodin, které byli emigrací rozděleny, někteří byli k emigraci dokonce přinuceni, a vzdělaní lidé skončili často v podřadných zaměstnáních. Važme si toho, že se k nám znovu vrátila svoboda.
