Každou chvíli jsem viděla někde něco zrzavého, slyšela klapat psí dvířka. A dokonce se kolem mne ozývaly i divné zvuky. Ne, štěkání to nebylo, ale…
To si tak v poklidu něco kutím na zahradě, a najednou slyším mňoukání. Takové nešťastné, volající o pomoc. Rozhlédnu se, zavolám čiči, okamžitě přiběhly všechny tři naše murinky a koukaly, co jim dám. Nic nedostaly, jen jsem je pohladila a uklidnila se, že si mi to jen zdálo. Za pár dní to slyším zase. Obešla jsem dvůr, ale kočky byly tentokrát někde v čudu, na zavolání nepřišla žádná. Zkontrolovala jsem garáž, abych se ujistila, že jsme tam některou nezavřeli. Naše micky totiž považují za ohromnou legraci vlítnout dovnitř a schovat se někam, kam za nimi nemůžeme. Vyloženě si užívají naše hubování, a povzneseně ignorují všechny tituly, kterými je v té chvíli častujeme. Naštěstí po té, co jsme je v té garáži na chvíli párkrát výchovně zavřeli (a občas na ně k jejich smůle zapomněli), si to teď většinou rozmyslí. Škodolibě chvíli naslouchají našim hlasitým výrokům na jejich adresu a pak milostivě dobrovolně vyklízejí pole.
No, takže tentokrát žádná kočka v garáži zapomenutá nebyla a já to divné mňoukání pustila z hlavy. Ovšem jen do druhého dne. Znovu se ozvalo nešťastné kočičí volání. Opět jsem vykřikla to obligátní “čiči, čiči”, kočky se seběhly – a klid. Asi deset minut. Pak se mňoukání ozvalo znovu.
“Do háje, copak jsem cvok? Co to zase je? To se nám snad okotila nějaká kočka na půdičce nad garáží, jinak to není možné,” rozhodla jsem se dopáleně a vyslala tam průzkumníka. Jindřichovi se tedy moc nechtělo, protestoval, ale neubránil se. Půdičku jsme prolezli nakonec oba – po kočce ani památky.
“Tak mám asi slyšiny,” kroutila jsem omluvně hlavou. “Nebo tady straší. Víš co, já se pro jistotu podívám ještě na půdu v domě!”
Výsledek stejný, po žádné kočce ani památky. Tedy na půdě, protože Jindra poté, co z oné půdní prohlídky zpětně udělal prohlídku komentovanou, si šel do komory pro pivo. A v ní objevil naštvanou kočku Miu. Rozzlobeně na něj mňoukla, zvedla ocásek a hrdě odešla středem.
“Tady máš to strašidlo,” rýpnul si Jindřich. Usadili jsme se oba na terase a probírali situaci. Jindra se mi samozřejmě pořád smál. Napřed prý zavřu kočku do komory a pak slyším volání, já se bránila, že jsem ten den v komoře ještě nebyla. Nevypátrali jsme, jak se tam dostala. Asi teleportem.
Tak si tak užíváme pohody, navzájem se špičkujeme, já mu ochutnávám pivo, jestli ho má dostatečně vychlazené, a do toho nám opět něco mňouklo. Tentokrát jsme oba viděli, kdo to je. Na zděné zídce vedle garáže stojí naše nejstarší kočka Bětka. Upřeně na nás zírá a hlasitě mňouká.
“Co je, Bětuško? Čiči, pojď sem,” lákám ji k sobě, ale Bětka se nehýbe z místa. Trochu zneklidněná, co se děje, jsem se zvedla a šla k ní. Bětka na mne opět zavolala, pak se otočila a udělala pár kroků za garáž. Tam se zastavila, ohlédla a zamňoukala. Co to šlo, jsem povylezla na zídku a koukala za ní. Kočka postup několikrát zopakovala (popošla, otočila se a mňoukla), pak seskočila na sousedovic zahradu – a mně to konečně docvaklo.
To není Bětka! Nejsem cvok a nemáme tu strašidlo, jen nešťastnou opuštěnou kočičku! A ona teď chodí po okolí, naříká a volá o pomoc. Nabrala jsem do mističky trochu granulí a odnesla je na horní zahradu. Kočka na mne čekala. Bylo na ní vidět, jak moc se bojí, ale když jsem zahrkala granulemi v misce a následně ji položila na zem, hlad byl silnější než strach. Vrhla se k misce a hladově hltala. Tak rychle žrát jsem kočku ještě neviděla. Za to jsem si stačila všimnout spousty klíšťat a lysých míst v jejím kožíšku – a také, že se nejedná o kočku, ale dobře vybaveného kocourka. Začala jsem mu říkat Tuláček. Pomalu se přestával bát, po dvou dnech na sebe nechal sáhnout, třetí den se mi podařilo dát mu za krk kapičky na venkovní parazity. Dojalo mne, když na mne zase jednou zavolal, počkal, až se mu ozvu (zřejmě je dobře vychovaný, bez pozvání na návštěvy nechodil), vynořil se z vysoké trávy na sousední zahradě, ... a pak sebou plácl na záda do trávy a ukázal mi bříško. Znalci vědí, že tak kočičáci dávají najevo, že vám věří. Trochu jsme se pomazlili, a až pak se zvedl a šel ke své misce. Chytil mne za srdce, a tak jsem ho nechtěla jen tak zanechat osudu. Začala jsem hledat řešení a Tuláčeka pomalu zvykala na kočičí přepravku. Dostával do ní krmení, granulky a kuřecí masíčko. Smála jsem se, jak rychle si zvykl. Vždycky se napřed ohlásil, abych věděla, že už je tu. Pak přelezl plot, vlezl do bedýnky, nažral se - a plácl sebou na terase pod růžičky. Užíval si siestu.
Já zatím pátrala, jestli ho někdo nehledá, poté kontaktovala útulky. Po několika pokusech jsem uspěla v útulku Srdcem pro chlupáče ve Štítné nad Vláří.
Pak přišel onen den D. Tuláček přišel, pozdravil a nasáčkoval se do přenosky, jen ocásek mu trčel ven. Baštil, a netušil, že má v masíčku přidánu kočičí tabletku na zklidnění. Malinko jsem ho popostrčila a zavřela dvířka. Přes přenosku dostal přikrývku, aby se zbytečně nebál, a jeli jsme. Chvíli se mu to nelíbilo a pokřikoval. Spíše ale tázavě než vylekaně. Mluvila jsem na něj, on pokaždé zmlkl a naslouchal. Pak usnul a ve Štítné už spal jak mimino.
Docela mi na zahradě chyběl, rošťák jeden. A tak mi to nedalo, několikrát jsem se na něj v útulku u paní Mathonové vyptávala. Co dělá, jak se chová - je milý, mazlivý, kamarádí s ostatními kočkami a váží už skoro šest kil. Otesánek :-) Já u nás doma odhadovala, že má kila asi tak tři. Prostě potřeboval péči, kluk jeden.
Mrzí mne, že u nás zůstat nemůže, jsou různé okolnosti, které tomu brání.
V útulku zatím už prodělal veškeré nutné úkony a byl dán na adopční seznam.
Moc bych mu přála, aby se co nejdříve dostal tam, kde ho budou mít rádi, někam, kde to bude mít rád i on. Do domku se zahradou, aby se v ní mohl toulat a vyhřívat. Není to gaučový kocourek, je hodně mazlivý, přátelský, ale prostě Tuláček.
Lásku svých lidí jim bude vracet stonásobně.
................................................
Útulek Srdcem pro chlupáče byl sedm let jen dobrovolnická organizace, která se o zvířata starala jen z lásky k nim - a za své peníze. Až letos se stali spolkem Srdcem pro chlupáče z.s. Co o sobě sám spolek říká:
Za spolkem Srdcem pro chlupáče se skrývá tým lidí, kteří se starají o pejsky a kočičky. Snažíme se měnit osudy zvířat v nouzi a dát jim druhou šanci na šťastný život, protože každé zvíře si zaslouží lásku a péči, bez ohledu na svůj handicap. Ve spolku pomáháme zvířatům v přímém ohrožení života, poskytujeme jim lékařskou péči a nezbytnou pomoc. (Tímto děkuji MVDr. Klímovi veterina Brumov-Bylnice, za úžasnou spolupráci). Zároveň u nás nachází azyl starší zvířata, která u nás mohou dožít důstojně život.
