Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!
Ilustrační foto: Freepik

Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!

18. 6. 2024

Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky strany.

No jen uvažte; například nástup do školy. Měla jsem jasnou a přesně nalajnovanou cestu. Žádný výběr mezi školou klasickou, jazykovou, waldorfskou či jakoukoliv jinou. Pravda, mohla jsem se ocitnout ještě ve škole zvláštní, ale pro tu jsem neměla patřičné předpoklady.

Nastoupila jsem do první třídy tam, kam jsem spádově patřila, a to byla škola u nemocnice. V nemocnici jsem bydlela, takže to bylo, co by kamenem dohodil.

Před nástupem jsme s maminkou šly zakoupit aktovku, penál a bačkory. Taky to bylo velmi snadné. Mohla jsem si vybrat aktovku hnědou nebo červenou. Hladká kůže, nebo taková ta mačkaná. Žádnej stres! Vybrala jsem si snadno a rychle. Penál byl buď světle hnědý nebo tmavě hnědý z vikslajvantu, nebo dřevěný retro. Taky snadná volba. Dřevěný měl sice namalovanou růži, ale byl těžký a blbě se otvíral.

Bačkory, to byl už výběr komplikovanější. Přezkáče jsem zavrhla rovnou, jarmilky jen na tělocvik, a tak jsem mohla váhat mezi modrými, červenými a šedivými, s bambulí, nebo bez. Líbily se mi červené s bambulí, ale neměli moji velikost. Takže šedivé bez bambule, jediné v mojí velikosti. Jarmilky jsme si tehdy neodnesly, protože moje velikost byla vyprodaná. Tak zase až za měsíc, cvičit budu bosá, však ono mě neubude.

Z první třídy si toho moc nepamatuju. Byla jsem totiž obětí šikany. Stala jsem se terčem dětí z kasáren, jejichž otcové byli vojáky z povolání. Tihle parchanti mě půl roku mučili, než si toho všimla paní učitelka Kovářová, a zasáhla. Dodnes nechápu, proč jsem to tehdy doma neřekla.

Paní učitelka Kovářová byla laskavá a moudrá, ovšem dodržovala dané předpisy. Mezi ně patřilo i to, že žádné dítko nesmí psát levou rukou. Takže z první třídy si pamatuju jen tu šikanu a to, že mi paní učitelka soustavně přendávala tužku a posléze pero z levé ruky do pravé. Já, stoprocentní levák, jsem se tedy mučila s psaním rukou pravou. Všechno ostatní jsem ale zarputile dělala to mou nešťastnou levačkou, což paní učitelku velmi trápilo. Až na radu mého tatínka, ať se na mě nekouká, ji to přestalo trápit.

To psaní pravačkou mi dělalo takové potíže, že ostatní byla proti tomu sranda.

Ve třídě nás bylo přes třicet. Já jsem důvěrně znala jen těch pět hajzlíků, co mi ztrpčovali život, a pak ještě Jindřicha Hrnka. Ten se totiž do mě zamiloval a já do něj. Chodili jsme spolu ze školy a on mi vždycky galantně pomáhal nasadit aktovku na záda. Takže si vlastně pamatuju na svou druhou dětskou lásku. Ještě před Hrnkem a před nástupem do školy jsem totiž milovala Turka. Aleše Turka. Jenže ten se mi odstěhoval.

Jednou večer jsem zaslechla tatínka, jak říká mamince: „Nejdřív Turek, teď zas Hrnek. Ovečko, to jsem zvědavej, kam tohle povede.“ Tatínek se nedožil Zajíce…

Někdy uprostřed první třídy k nám přišla zrzavá slečna s červeným šátkem kolem krku a všem nám oznámila, že jsme jiskry. Prostě celá třída a basta. Netušila jsem, co to znamená být jiskrou, a když jsem doma předložila k podpisu a vyplnění lejstro, co jsme od zrzavé slečny vyfasovali, tatínek bouchl do stolu a pronesl něco v tom smyslu, jako že už to zase začíná, a šel se projít. Maminka vzdychla, vyplnila lejstro a podotkla, že se holt nedá nic dělat.

Jak se projevilo, že jsem se stala jiskrou, namouduši nevím. Asi jsem málo hořela.

Žádné kroužky se nevedly, jen existovala takzvaná hudebka neboli liduška – Lidová škola umění. Tam jsem se taky ocitla. Chodila jsem do nauky a do klavíru. Učitelky se s námi nepáraly, žádná škola hrou, nebo tak něco. Větší opruz a nudu jsem od té doby nezažila. Zlepšilo se to až v páté třídě, kdy jsem bez vědomí rodičů vyměnila nauku a klavír za hodiny výtvarné výchovy. Tam jsem se teprve realizovala v rámci skromných možností, ale to už je jiná kapitola.

Přeju dnešním dětem dobrou volbu mezi aktovkami, penály, bačkorami a kroužky. Rodičům pak pevné nervy při výběru správné školy, a plné peněženky.

 

 

 

Můj příběh socialismus vzpomínky
Hodnocení:
(4.6 b. / 41 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Díky za čĺánek. Já na ta léta vzpomínám jen v dobrém a nebylo toho málo.
Jitka Caklová
První republiku jsem nezažila, ale z vyprávění rodičů vím, že i tehdy záleželo na schopnostech jednotlivce. Tatínek (1914) byl synek z chalupy a protože si vzal za ženu služku byl vyděděn. Maminka (1920) byla pátou dcerou rodičů, kteří bydleli v jedné místnosti u sedláka, u kterého sloužili. V roce 1923 se rodina rozrostla o dvojčátka holčičky. Po porodu všechny tři zemřely. I když "děda" s pěti holkama na krku zůstal sám, tak jsem od maminky o těžkostech života za 1.republiky nikdy neslyšela. Zřejmě jen proto, že to nebylo nic proti tomu, co jsme zažívali v padesátých a šedesátých letech pod tvrdou pěstí totalitního režimu. V roce 1945 rodiče začínali v propachtované chalupě, kde jim patřila jedna židle, stůl a postel. Za pět let společného hospodaření měli tři děti, zavedené hospodářství včetně traktoru a zemědělské mechanizace a to bez jakýchkoliv dotací, či půjček. Na Štědrý den 1949 naši rodinu ze zavedeného hospodářství vystěhovali do studené chalupy bez nahospodařeného majetku a ze dne na den z nás udělali žebráky. Přes všechnu bídu a utrpení, které jsme zažívali, jsem s odstupem dlouhé řady let komunistům vděčná, že mě nenechali studovat. K čemu by mi dnes bylo maturitní vysvědčení, či vysokoškolský diplom, na rozdíl od praktičnosti a rukodělné činnosti, ke které nás rodiče vedli. Startovací byty a později R.D. jsme si postavili sami, nikdo nám je nemusel dávat. Přesto nemáme jistotu, že nepřijdou "potřební", kteří nemají kde bydlet a vrátí se praktiky z roku 1948, viz. film Všichni dobří rodáci.
Irena Mertová
No, asi jste to dětství neměla lehké... Já mám vzpomínky lepší, jako dítě mi výběr aktovek a penálů nepřišel důležitý, kupovali to stejně rodiče. Doba byla jaká byla a lidé stále stejní. Někteří chytří, někteří méně, někteří laskaví a slušní, někteří méně. My jsme měli fajn učitele. Také jsem chodila do LŠU na kytaru, taky to tam bylo dobré. Ale vše je stále o lidech - nikdo je nevyměnil.. vždyť do vidíte i dnes. :-) Existují vždy nějaké okolnosti a je na nás, jak se v nich zachováme.
Hana Řezáčová
Paní Monino, nezlobte se, ale ironie je poznat už od začátku článku, a ufňukanosti tam není ani zbla - asi tam vidíte, co chcete vidět a více se nezamýšlíte ... Doba to byla jistě složitá, bylo po válce, pak se vše smýklo směrem, který se ze začátku zdál mnohým lepší, zvlášť pro obyčejné lidi ( pro ty ani První republika nebyla žádný med - stačí trochu pohlédnout do historie) - no, a postupně se děly věci, které byly zlo, ale také se nedá pominout, že se stavěly byty ( a nepište, že blbé - předtím byly ještě blbější :-)), lidé měli práci, budovaly se dálnice, metro, atomové elektrárny atd. ... Člověk by se měl umět podívat do historie různými úhly pohledu, vědět, že nic není jen černé nebo bílé ... A něco o mně: já jsem potomkem těch, co trpěli za války - několik členů naší rodiny zahynulo, protože se zapojili do odboje, v koncentračních táborech, zbytek rodiny přišlo o všechno - no, a po válce věřili, že bude líp ...
Monika Monca
Par dni jsem se tu neobjevila. Nazory pana Zelenky jsou mi uprimne ukradene, jeho nebetycna arogance s jakou si dovoluje hodnotit, kdo ma co v hlave by byla usmevna, kdyby nebyla trapna. Zadna ironie v clanku neni poznat, je to psano jako klasicky ufnukany clanek, brecicci po dobe, kdy "vsichni meli vse". Jsem potomkem tech okradenych, nekteri dokonce dvakrat - poprve znarodnenim majetku, podruhe pri menove reforme. A lide s rudou prdeli, jako je pan Zelanka, me nechavaji klidnou. Protoze ja jsem v nasi dobe relativne spokojena, to oni se maji dle sveho nazoru "spatne". Autorce se timto omlouvam za svuj nedostatek citu pro ironii, byt neni vyjadrena jedinym slovem ;) Bohuzel jsem z generace, ktera se boji navratu techto hruz vice, nez vlastni smrti. Nesvobody, kastovani lidi dle toho, zda lezou spravnym kadrum do zadku...atd...
Tomáš Hájek
Beru to jako milé zavzpomínání na dětská léta. Mám to podobně i navzdory zrůdnosti totalitního režimu. Říká se, že vzpomínky na dětství bývají nejkrásnější a je to tak. Na druhé straně já osobně prožívám nejkrásnější období nyní. Podařilo se nám s manželkou vychovat 6 dětí a postavit je do života. Radujeme se ze 4 vnoučat, které i přes velký výběr škol a školních potřeb k nám vždy rádi jezdí. Větší naplnění smyslu našeho života si neumím představit a jsem nejen spokojený, ale i šťastný. Všimněte si, že to nemá mnoho společného například s politikou či konkrétní vládou. Podle mě mnoho lidí zásadně přeceňuje vliv politiky na jejich vlastní štěstí. Často je to proto, že nesnesou vlastní zodpovědnost za své vlastní životy a proto se snaží přenášet zodpovědnost na kohokoliv jiného. Líbí se mi citát : To, co lidé nazývají osudem nebo vinou jiných lidí, je pouze sled jejich vlastních špatných rozhodnutí.
Ludmila Černá
Díky, pobavila jste mě. U nás to bylo podobné. A na první třídu taky nevzpomínám ráda . A navíc, byla hned vedle záchodků, suchých. Kdo to zažil, ví.
Zuzana Zajícová
Netušila jsem, že můj článek vyvolá takovou odezvu a diskuzi. Název mého článku je samozřejmě ryze ironický a jak je vidět, název přitahuje. Moji rodiče mě vychovávali v době tvrdého režimu nadvlády jedné strany a naše rodina čelila dost velkým perzekucím. Přesto jsem měla hezké dětství, skvělé rodiče a bezva starší sestru. Když přišel Listopad 1989 všichni jsme se zhluboka nadechli. Není nad svobodu projevu, studia, cestování... jsem šťastná, že se toho moji rodiče dočkali, a že si aspoň pár let užívali svobody. Každá doba má svoje klady i zápory, nic není černé , nebo bílé, a jaké si to uděláme, takové to máme. Jsem vděčná, že máme demokracii, i když se dá tak snadno zneužít. Moje děti na rozdíl ode mě mohly vystudovat prestižní střední i vysoké školy, a to je pro mě velká satisfakce. Pokud se některý čtenář domnívá, že chválím socialismus s KSČ v čele, tak to opravdu nechápu.
Hana Řezáčová
ad 12:18 - na mlaďochy nejen socialismus, ještě lépe všechna období předtím, např. kolik asi bačkor, aktovek, penálů měly děti na výběr např. v období První republiky? Některé si neměly na cestu do školy ani co obout ... Pan prezident Masaryk vždy při každoroční návštěvě svého rodiště dovezl nejchudšímu dítěti dárek - boty ...
Libuše Křapová
Paní Š., reagovala jsem na váš komentář pod tímto článkem, ne na Ringu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.