Já si sice přes zimu vždy odpočinu, ale jarem ožívám. A tak vám trochu popíši můj seniorský den, který je jeden jako druhý.
V důchodu jsem už 14 let a celkem jsem se těšila, dospím vše, co jsem nestihla naspat, odpočnu si a budu si užívat. Ale člověk míní a život mění. Už po pár měsících se mi začalo stýskat - po práci, po lidech, po dětech a takové „obyčejné zábavě“. Důchod nic moc, a tak jsem se rozhodla. Celý život jsem pracovala mezi lidmi a dětmi a teď mi něco takového začalo chybět. Projížděla jsem různé nabídky na brigádu, až mi jednou padla do oka ta na prodej zmrzliny. A protože jsem zmrzlinová, bylo rozhodnuto. Teď jenom, aby to vyšlo. A ono to opravdu vyšlo. Říkala jsem si, že to bude přilepšení k důchodu, abych mohla za dcerou do Anglie, a že tak na rok, dva… Jednalo se vždy o sezónu od dubna do konce září. To je přece paráda!
Můj mozek je takovou zvláštní části mého těla. Když ví, že musí, nebo ho čeká něco pěkného, zajímavého a příjemného, jede na plné obrátky a nehledí na čas, na počasí, ale prostě zavelí tělu a těší se na každý den. Bylo to tak v práci, ale i když jsem nastoupila na brigádu prodávat zmrzlinu. Každý rok můj mozek od března začíná dávat signál, že se blíží to krásné období a já se začínám budit tak, jako bych už měla jít prodávat. A tak jsem se letos opravdu začala už od poloviny února těšit, asi jako příroda, která už v únoru vypadala, že je jaro. Nemusíte mi to věřit, ale dokonce se mi zdávalo o zmrzlině. Prostě jsem se nemohla dočkat zahájení. Většinu dětí znám jmény a hodně také od narození.
Dopoledne bývají děti ve škole, a tak se zastaví třeba maminky s malými dětmi. Ty jsou nejlepšími zákazníky. V mezičase budu koukat na kavky, které se bojí holubů, ale také straky, které to holubům vracejí. Dopravu, když známí projíždějí a zamávají, lidi, co chodí nakupovat do Kauflandu. Většinou se známe od vidění, tak se pozdravíme, prohodíme pár slov, a i zmrzlinu si koupí. A tak trochu bilancuji a říkám si, že to je to pravé, co mě těší, baví, a hlavně nabíjí energií. Nemyslím na nějaké zdravotní problémy a už vůbec si je nepřipouštím.
Odpoledne to u stánku začne „bzučet“, děti chodí ze školy, rodiče z práce i s dětmi ze školky. A to teprve ožiji. Děti jsou bezprostřední, nedokážou se přetvařovat. Je zajímavé, jak rodiče na děti tlačí a snaží se je přesvědčit, která je lepší: „Tak jakou si dáš? Banánovou, meruňkovou, vanilkovou nebo míchanou? Vanilka s meruňkou nebo vanilkovou s banánem? Banán máš přece rád. Tak honem, honem ať nezdržujeme.“ Popohánějí děti a ty jsou zmatené. V tu chvíli rodiče zastavím, že se s dětmi potom klidně domluvím a nejdříve vyřešíme velikost, kolik zmrzlin bude a vyúčtujeme to. Potom se klidně kouknu na dítě a povídám: Tak co, jakou máš rád, vanilku, meruňku nebo banán?“ „Meruňku.“ Zní odpověď, bez jakéhokoli zdržení. „A dáš si čistou meruňku nebo s vanilkou?“ „Čistou.“ Rodiče si někdy neuvědomí, že ten malý dětský mozeček nepobere tolik informací najednou, a že se musí na ně pomaleji. Ti, kteří chodí delší dobu už to znají, a tak to nechávají přímo na mě.
Děti za mnou chodí moc rádi, a to mě těší. „Ahoj,“ „Ahoj, já si nejdu koupit zmrzlinu, ale přišel jsem tě jenom pozdravit.“ Přiběhl za mnou Šimonek. Maminka s tatínkem a sestřičkou stojí u cesty a čekají až se Šimonek vypovídá a vrátí. Zjistí ještě jakou mám zmrzlinu, rozloučíme se a utíká zpět za rodiči, s kterými se na dálku pozdravíme. Aďa přiběhne a už zdálky volá: „Čus bus autobus!“ Je to hyperaktivní klučina, kterého znám od narození, teď mu bylo pět let. Vždy si připravil pozdrav opačný než já a měl z toho velikou radost, když jsem řekla ahoj odpověděl čau. Já řekla čau tak on ahoj. Jednou jsem mu řekla "čus bus autobus", a to se mu tak zalíbilo, že i po půlroční pauze si to pamatuje. Ten pozdrav milovaly i mé děti.
Malá Laura (3 roky) přišla a povídá: „Ahoj, jednu malou míchanou zmrzlinu a fotku prosím.“ Tatínek se na ni podíval a říká, že se vyfotí až se vrátí Teo od babičky. Laura se na něj podívala a smutně prohlásila, „Tak jo.“ Přišla Lucka, romská dívka s mladším bráškou. Lucka má 8 let „Můžeme se s vámi vyfotit? Denis má dnes narozeniny.“ Znám celou rodinu, nejstaršímu Igorovi je 15. A protože vloni maminka s focením souhlasila, tak jsem s tím neměla problém ani dnes. Fotografování se stalo zdejším hitem a mou nástěnku obdivují všichni zákazníci. Žádnému dítěti nedokáži focení odmítnout a každé dítě ode mě dostane také fotografii na památku. Fotit se chtějí i někteří dospělí a ani těm neodmítám. Někteří vloží fotografii s příspěvkem na mé Zmrzlinové FB stránky, „Zmrzlina u Dany“ kterou jsem vloni vytvořila, aby si mě lidé našli, když nás odstavili od hlavního vchodu Kauflandu až na konec parkoviště. Pomohlo to, a tak se vrací stálí zákazníci, a dokonce se hlásí i dospělí, kteří ke mně chodili třeba před 10 léty. Fotky s dospělými se během sezóny zamění s fotkami dětí. Nástěnka není obrovská, ale vejde se mi tam skoro 50 fotek. Jediný dospělý, který má právo být na nástěnce, je Honza Gavelčík z Radia Čas, kde nosím vždy na zahájení a zakončení sezóny zmrzlinu v termo boxech. Radim Bednář s Honzou si mě už párkrát odchytili a udělali se mnou rozhovor, což mi také pomohlo, že si mě lidé našli.
A co z toho plyne? Můj seniorský den je přesně půl roku skoro stejný rok co rok, jen ty děti nějak rostou a já si připadám užitečná. Ráno vstanu, zacvičím si, posnídám a už spěchám do stánku, kde jsem za 5 minut. Denně 9 až 11 hodin jsou pro mě opravdu neúnavné. Přesto, že je každý den stejný, tak přesto je pokaždé jiný. Je to způsobeno příjemnými lidmi a hlavně dětmi, kteří jsou pro mě příjemným zpestřením dne různými příběhy a historkami. Rádi si se mnou povídají, nosí mi pampelišky a mají radost, když přivoním a kýchnu. I malými dárečky mě překvapí. Díky Zmrzlinové stránce, kde mám už přes 560 členů, vyhlašuji soutěž pro děti i dospělé. A výhra? Tou je zmrzlina, kterou výherce dostane zdarma, ale zaplatím ji já. Také na stránce najdete příspěvky od lidí, jsou tam fotky, mám tam i video s rozhovorem v Radiu Čas. Jedu opravdu na plné obrátky a maximálně spokojená. A únava? Ta se dostaví přibližně v polovině sezóny, ale vždy až doma, když zavřu za sebou dveře.
Tvrdím, že na stánku jedu na 105%, ale jakmile přijdu domů, tak jsem na 5%. Ještě stihnu zajet 20 minut na rotopedu a potom u televize spokojeně usínám. Hodně známých se ptá, jak to celého půl roku zvládám, ale stačí být přítomen nějakým milým setkáním s dětmi a já odpovídám: “A to je to, co mě zde drží a nabíjí.“ Také mívám pro děti akce, kde ti menší dostanou zvířátko z balonku nebo starší bonbon. A vidět radost v očích dětí nebo i těch deváťáků, když dostanou obyčejný bonbon, je pocit, který se nedá popsat. Můj organismus je už tak nastavený a na konci sezóny 30. září si mozek řekne, „A teď je konec.“ Prospím skoro dva dny a teprve potom mohu opět fungovat.
Jsem ale denně mezi lidmi i dětmi, a to je můj seniorský den, který se všemi příběhy a historkami by vydal na úsměvnou knížku. Vám jsem jich popsala jen pár.
Brigáda, kterou jsem plánovala na 1-2 roky se změnila na 12 let. A doufám, že to letos ještě neskončí.
