Bláznivý nápad ve vlnách Atlantiku
Hornaté vnitrozemí ostrova Gough. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly

Bláznivý nápad ve vlnách Atlantiku

26. 4. 2024

V naší komplikované moderní historii se často objevovaly úvahy o odchodu do klidnějších lokalit a založení nové „Bohemie“ daleko od české kotliny, sužované politickými otřesy a národnostními třenicemi.

Mnozí se ostatně již v 19. století vypravili směrem do USA, Kanady, Ruského impéria či Brazílie, aby v širých pláních a úrodných nížinách vybudovali čistě české osady. Vynechme samozřejmě šílené úva­hy nacistických plánovačů, kteří chtě­li obyvatelstvo vypudit z germánského životního prostoru na „klidnou“ Sibiř.

Ke starým konceptům českých myslitelů se v letech druhé světové války zčásti vrátil Jan Anto­nín Baťa, když právě v Brazílii začal díky firem­nímu kapitálu realizovat rozsáhlé budovatelské projekty. V sousedství Baťova jihoamerického pan­ství, v uruguayském městečku Colo­nia Valdense, vzdáleném tři hodiny jízdy od metropole Montevideo, po­býval Čech Klazar, vlastním jmé­nem František Jaromír Bílek (1907–1977), syn slavného sochaře a grafika Fran­tiška Bílka. Bílek mladší rovněž nebyl v umělec­kém světě neznámou postavou. Před rokem 1948 působil jako ředitel městského divadla v Českých Budě­jovicích a Pošumavského oblastního divadla v Klatovech. Jako zapřisáhlý odpůrce komunistů byl hned po únorovém převratu zbaven vedoucích funkcí a další pobyt v počínajícím totalitním režimu nevěstil nic dobrého. Koncem červ­na 1948 se mu podařilo i s celou rodinou uprchnout na Západ. Po několikaměsíčním pobytu v Německu se Bílkovi ocitli v uprchlickém táboře Bagnoli u Neapole, kde obdrželi povolení vycestovat do Uruguaye. Otec přijal jméno Pedro Klazar (dle některých pramenů Lazar), živil se jako publicista, překladatel ze španělštiny, pastor, divadelní herec a režisér, osvětový pracovník.

Léta plynula a Klazar nepřestal pozorně sledovat mezinárodní vývoj. Se zlostí a smutkem zá­roveň četl zprávy, že v nuzných pod­mínkách uprchlických táborů dosud musí pobývat mnoho Čechoslováků, jimž bylo z různých důvodů zatím odepřeno přemístit se dál za svobodného světa. V chatrných dřevěných barácích či bývalých kasárnách se tísnily celé rodiny, sužované zimou, nedostatkem jídla a léků. Klazar se jim proto rozhodl pomoci. Věděl, že největ­ší potíže vymanit se ze začarované­ho kruhu táborů mají lidé, označe­ní coby osoby bez domova (displaced persons). Jako takoví dle mezinárod­ního práva dočasně podléhali zákonům země, v níž se nacházel jejich tá­bor. Než se našla hostitelská země, která byla ochotna uprchlíkům vydat vízum a přijmout je, mohly uběhnout celé měsíce. Klazar chtěl z Čechů a Slováků odejmout cejch ne­chtěných vyděděnců a dát jim vlast­ní území, kde by mohli založit „Svo­bodné Československo“ jako dočasnou proti­váhu staré vlasti, zahalené železnou oponou. Přišel proto se zajímavým, byť těžko uskutečnitelným nápadem.

nehostinné skalnaté pobřeží[69] (kopie).jpeg
Nehostinné skalnaté pobřeží ostrova Gough. FOTO: Z archivu Martina Nekoly

výprava do nitra ostrova.jpg
Výprava do nitra ostrova Gough. FOTO: Z archivu Martina Nekoly

 

Vulkanické souostroví Tristan de Cunha zřejmě většině z nás nic ne­řekne. Nachází se v chladných vodách upro­střed Atlantického oceánu, 3200 kilometrů od ji­hoamerických břehů a 2700 kilomet­rů od těch afrických. Zaoceánské lodě směřující z Buenos Aires do Kapské­ho města jej mají na dohled. Sestává se ze sedmi ostrovů, největší z nich o rozloze 98 kilometrů čtverečních. Správu ostrovů zajišťuje administra­tiva na 300 kilometrů vzdáleném os­trově svaté Heleny, patřícím Britské­mu impériu. Souostroví bylo poprvé zaznamenáno po­čátkem šestnáctého století Portugal­ci. V roce 1732 sem připlul britský mořeplavec Charles Gough, který se však domníval, že druhý největší ost­rov dosud nebyl zakreslen v mapách, a on je tudíž jeho objevitelem. Po­jmenoval nehostinné skalnaté území, kde po většinu roku fouká silný vítr a teplota zřídka vyšplhá nad 20˚C, po sobě a v závěti stanovil, že ostrov Gough je svobodný, nezávislý a ma­jitelem se smí stát jen ten, kdo jej tr­vale osídlí. O dvě století později se prá­vě k tomuto bodu závěti upnula pozor­nost Pedra Klazara. Rozhodl se použít Gough pro potřeby československé exilové veřejnosti. Hluboce se do projektu po­nořil a začal prostřednictvím četných článků v exilových tiskovinách šířit svůj pře­hnaný entusiasmus.

Klazar si představoval, že v počá­teční vlně by k osídlení ostrova stačilo pět set rodin, které by na Goughu založily první osady. Již tehdy ve Skandinávii a Kanadě působily firmy, vyrábějící dřevěné sruby, které bylo možné po­skládat za pár hodin. Na základě neú­plných informací z encyklopedií Kla­zar básnil o řekách na ostrově, oplý­vajících rybami a raky, o pobřežních skaliskách, kam teplé mořské proudy lákají početné kolonie tuleňů a lvou­nů, o kopcích, v nichž hnízdí hejna vzácných ptáků, jejichž trus by se dal využít jako hnojivo či topivo. Tvůrce projektu pracoval také s do­mněnkou, že v nitru ostrova je kva­litní orná půda a že na závětrné stra­ně se rozléhají háje kvalitních a žá­daných ebenových stromů. Z uruguayského bydliště posílal desítky do­pisů na všechny světové strany a sbí­ral podporu pro Svobodné Českoslo­vensko na Goughu. Sháněl dokonce expertní tým, který měl pracovat ve složení lékař, veterinář, agronom, sta­vební inženýr, meteorolog a expert na leteckou a námořní dopravu, kte­rý by provedl několikatýdenní expe­dici. Takové dobrodružství by spolklo mnoho peněz, Klazar proto hledal štědré mecenáše a kupodivu hned pět bohatých Čechů v Kanadě vyjádřilo ochotu vážit dalekou cestu do Uru­guaye a posléze doprostřed rozbou­řených vln Atlantiku, aby zvážili svou investici.

Petr Klazar.jpg
Petr Klazar. FOTO: Z archivu Martina Nekoly

 

Klazar vedl rovněž čilou ko­respondenci s diplomatem Jánem Pa­pánkem, někdejším československým delegátem při OSN. Chtěl využít Pa­pánkových známostí na nejvyšších místech a zjistit možnosti případné mezinárodní podpory kolo­nizace Goughu. Není příliš překvapivé, že z ex­pediční cesty „sponzorů“ i ze zášti­ty světových státníků nakonec sešlo. Klazar totiž z nepochopitelného dů­vodu kalkuloval s údajem, že se ost­rov Gough pyšní rozlohou 4000 ki­lometrů čtverečních a s oblibou do­dával, že se jedná o více, než má An­dorra, Lichtenštejnsko, Monako, Va­tikán a San Marino dohromady. Tedy dostatek místa pro potencionální ti­sícovky nových kolonistů. Realita se pohybovala v poněkud skromněj­ších rovinách. Gough se rozkládal na pouhých 91 kilometrech čtverečních. Těžko říci, co za tak fatálním omy­lem stálo, nicméně jakmile se zvěs­ti o skutečné velikosti Svobodného Československa a životních podmín­kách na něm rozkřikly, Klazarův sen se rozplynul. Neobývaný ostrov v At­lantiku se nikdy nestal zemí oplýva­jící medem a strdím, kde by svobod­ní Čechoslováci nalezli útočiště a žili by zde, dokud ve staré vlasti nepadne rudá diktatura.

V době, kdy Klazar, hrdý na svůj původ a cítící se spoluobča­ny v exilu, pracoval na projek­tu Gough, řada států naštěs­tí začala otevírat náruč osobám bez domova. Internační tábory se postupně vylidňovaly.

S odstupem může­me na celou absurdní kauzu ostrovní­ho Svobodného Československa nahlížet s úsměvem. Je ovšem třeba smeknout před odhodláním Petra Klazara. To­lik chtěl spoluobčanům dopřát možnost žít ve svobodné zemi, že sám ztratil soudnost a ne­uvědomoval si, jak malou naději na úspěch má jeho snažení. Naděje je však to poslední, co člověku v zou­falé situaci zbývá. Naděje, že v Československu padne totalita, dr­žela exulanty při životě a dodávala jim sílu čtyři desetiletí. Petr Klazar se pádu železné opony nedočkal. Zemřel 15. srpna 1977 v Co­lonia Valdense. Díky němu víme, že i někde uprostřed oceá­nu může ležet sen o svobodě.

 

 

Osudy Čechů ve světě
Autor: Martin Nekola
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
To je zajímavý článek, nikde jsem nic o panu Klazarovi a jeho úmyslu nečetla.
Martina Růžičková
Děkuji za velice zajímavý článek.
Jaroslav E. Sýkora
Inspirativní.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA