Náš první kocour Kryštof byl naštěstí podobných šoků ušetřen. S námi to bylo horší. Celkem osmnáct let se nám vytrvale staral o adrenalinovou "zábavu".
Kryštof přišel na tento svět 22. srpna 1968. Pocházel z rodiny veterináře, takže veškeré termíny byly víc než jasné. On i jeho dva sourozenci se narodili naprosto nečekaně v autě. Během strachuplné jízdy rodiny zmíněného zvěrolékaře (a budoucí matky) do Prahy. Jeli z chalupy. Řídit a rodit najednou nešlo, takže se muselo zastavit. Okupace neokupace. Od té doby se tradovalo, že k předčasnému porodu došlo ze šoku, když kočičí matka uviděla ruské tanky.
Kryštof měl štěstí, že byl kocour. Jako lidská bytost by strávil půl života v base. Byl zloděj recidivista. Odmalička byl za své čórky trestán, ale bylo mu to úplně jedno. Stal se naprostým virtuozem. Uměl se zneviditelnit a zneslyšitelnit. Když jsem jednou naklepávala řízky a zhruba tak na 10 vteřin se otočila od stolu, po návratu něco nesedělo. Jeden kus masa byl fuč. Zareagovala jsem bleskurychle. Okamžitě jsem se vrhla pod postel, kde mne přivítaly rozšířené oči šelmy kočkovité a její hrozivé mručení. Kryštof vypadal jak miniatura tygra. Za výkřiku KVŮLI TOBĚ NEBUDU BEZ OBĚDA jsem mu vyrvala řízek z tlamy. Velmi jsem ho tím urazila a dlouho se mnou pak nemluvil. Jen kočkař ví, jaké je to trauma. Na obou stranách.
Náš Kryštof byl zdatný ve všech směrech. Kdybych nebyla taková puťka (tehdy), mohla jsem být průkopnicí punku v Čechách. Pižďuch (jak jsme ho něžně nazývali) míval v noci časté záchvaty hygienické údržby, při nichž přecházel plynule ze svého kožichu na mou hlavu. Bránit se nemělo smysl a navíc mám odjakživa tvrdé spaní. A tak jsem skoro každé ráno zoufale likvidovala kvalitní číro, které mi jazykem umně vytvořil a vytužil. Viděli jste Tanec s vlky? Pak znáte model Kopající Pták…
Svůj jídelníček si Kryštof zpestřoval ledasčím. Nejenže miloval kyselé okurky a meruňkový džus, který nám občas upíjel přímo ze sklenic, ale zbožňoval i syrovou zeleninu. Párkrát skoro přišel k úrazu, když se na prkénku mezi právě krájeným květákem či kapustou, objevila jeho šmátravá mourovatá pacička.
Občas jsme mu říkali Trepifajksl. To proto, že žral mouchy. Vypracoval si na ně systém lovu u okna, což realizoval zpravidla v době oběda či večeře na chalupě, kdy celá naše rodina seděla u stolu. Dodnes slyším to odporné chroustání a cítím pohupování v oblasti kufru. Kryštof byl bohužel i na ostatní hmyz. Pavouky křižáky se dokonce přiotrávil, když jsme ho jednou omylem zavřeli v kadibudce na chatě. Můry mu moc nejely, po těch blinkal. Asi ho lechtaly v krku...
Byl lovec. Až nimrod. Nosil nám domů vše, co se hýbalo. Myši byly standard. S výrazem naprostého hnusu nosil i žáby. Na první pohled bylo vidět, jak se mu eklují. Obzvlášť ropuchy, po kterých pak slintal. Ptáčky raději nekomentuji. To bylo mnohdy až smutné…
Ale velké veselí jsme zažili, když jednou dorazil se živým krtkem. Zrovna jsme večeřeli, táta si nevšiml jeho nákladu a nabídl mu olejovku. Kryštof nadšeně zaslinil a krtka pustil. Zvířátko (t. č. bez kalhotek) tryskovým úprkem zmizelo pod skříní. Za pomoci pohrabáče jsem ho zachránila nejen před spáry krvelačného Pižďucha, ale i naší mámy, která měla na krtky velmi spadeno. Soustavně jí ryli v zahradě jako Olgoj Chorchoj...
Kryštof nás naučil i skvěle uklízet. Na stole, na židlích, na sporáku, nikde nesmělo nic zůstat. Poté, co náš domácí mazlík rozcupoval stovku, vypáral půlku z mámina rozpleteného svetru, kdy z vlny vytvořil gigantickou pavučinu po celé ploše našeho rozlehlého dvoupokojového bytu (klubko umně protáčel mezi nohama židlí, stolu a postelí) a sežral půlku placky sušícího se těsta na nudle, jsme byli připraveni už na vše.
Jeho absolutním majstrštykem byla likvidace převážné části vánočního cukroví, které bylo v papírových krabicích na kredenci zatíženo železňáky a hmoždířem. Tehdy jsem se málem stala kočkovrahem.
Jednou se mu ta jeho nenažranost a kradařství málem vymstily. Zapomněli jsme na plotně kastrol s dušeným telecím na hrášku. Po návratu z kina jsme nevěřili svým očím. Hrnec na zemi a téměř celý jeho obsah v Kryštofovi. Ten vypadal jak luftbalón a taky tak ucházel. Ležel na svém polštáři na gramorádiu a úpěl. Tenkrát veterináři v noci neordinovali, tak jsme se u něj do rána střídali a masírovali mu bříško. Přežil to, jako ostatně další a mnohá protivenství, která ho v životě ještě čekala.
Byl s námi oněch krásných osmnáct let. Po něm jsme měli ještě Matěje a Romea, které jsme taky milovali, ale Kryštof byl prostě osobnost.
Asi jediný srpnový zázrak zrozený z ruské okupace.
