Občas se trochu opozdí, ale jen trochu, aby pak udeřilo, o to větší silou, a vynahradilo lidem trápení s kabáty, červenými nosy a mrazivými slovy.
Dříve jaro přicházelo docela pravidelně. Přicházelo s barevnými, hliněnými kuličkami, uchovávanými v odřených, hadrových sáčcích, s klukovskými partami a vyhloubenými důlky. Taky jsem hloubil. A cvrnkal. Hlavně pod zámkem za hasičskou zbrojnicí. Jenže, barevné kuličky postupem času zmizely, objevily se počítače a po nich i chytré telefony a všechna hračkářství musela měnit sortiment, tak, jak šla doba.
Lidé s příchodem jara nebývale ožívají, svlékají teplé kabáty a zimní bundy a začínají korzovat po ulicích, osazovat předzahrádky kaváren a odívat se do optimismu. A děvčata bez kabátů vypadají hned lépe. Na venkově, kde jsem dříve žil, místo předzahrádek kaváren, lidé většinou obsazují s motyčkami a hráběmi své zahrádky, i docela velké zahrady a dávají jim nový kabát. Proto je takový venkov daleko barevnější než městské ulice. A to se mi moc líbí. A také se mi líbí, že se dnes venkov rozrůstá na úkor měst.
Pokud ale takový venkovan zatouží po posezení ve sluncem ozářené kavárenské předzahrádce, musí se svátečně obléknout a sednout si na vlak, nebo autobus. A vyrazit do města. Pokud tyto lidi nazývám venkovany, nehledejte v tom žádný pejorativní úmysl. Mně se na venkově moc líbilo, protože tam byli kamarádi a také příroda, byla tam i řeka a jedna příjemná venkovská hospůdka. A já byl docela spokojený venkovan.
Říká se, že na jaře se zapalují lýtka. Ten vliv nového ročního období působí na každého. Na někoho, pravda, méně a na druhého více, nebo dokonce až moc. Na mne příchod jara působil vždy neobyčejně pozitivně, i když jsem byl ještě malý a na děvčata jsem se díval spíše s nedůvěrou a jen po očku. Od malička jsem totiž neměl rád zimu. A pořád ji nemám rád.
Je zajímavé, že mně, i kamarádu Jirkovi, se zapalovala lýtka po celý rok. Nejvíce kupodivu na podzim, kdy nastal čas tanečních. Přes zimu jsme sice měli také nejasné touhy se k někomu přitulit, ale tyto touhy se rozvinuly a realizovaly až na jaře, kdy se do žil vlévala jakási životodárná míza.
V těchto dnech, kdy opožděné jaro konečně uplatnilo své právo na existenci, bedlivě sleduji, jestli se mi ta moje stará lýtka také nezačínají náhodou zapalovat. Bohužel, kde nic, tu nic. Hergot holky, kde jste zůstaly?
