Posledních pět let jsem na Velikonoční pondělí nebývala doma. Až na covidový rok začínala totiž od dubna sezóna a otevírala se expozice lidového bydlení a architektury na Vísecké rychtě, kam jsem chodila na brigádu. A v pracovní smlouvě na sezónu jsem měla průvodcovskou službu o sobotách, nedělích a státních svátcích. Tedy i na Velikonoční pondělí, které obvykle vycházelo na začátek dubna.
Lidé ten den obvykle moc nechodili, každý si svátek radši užíval doma, ale co naplat, smlouva je smlouva a nebudu přece hned na začátku sezóny dělat nějaké problémy. Navíc přiznám, že jsem se tam vždycky po zimě těšila a měla jsem tu práci vážně ráda.
Letos ale bude všechno jinak. Rychta se po zimě neotevře, prý se bude asi dva roky opravovat, hlavně je potřeba opravit střechu a po opravě také dojde i ke změně expozice. Jak, to zatím netuším. A tak si teď budu dva roky jenom vzpomínat, jak jsem to tam měla ráda a jak jsem se vždycky na soboty a neděle těšila. Prý s námi za ty dva roky pan ředitel počítá, ale kdoví co bude za dva roky...
Vzpomínání je to někdy nejenom hezké, ale i úsměvné. Třeba ty předloňské Velikonoce, kdy kolegyně Iva ještě marodila po operaci kolene a mně pan vedoucí sehnal na duben na zástup mladou holčinu a povídal mi, že si spolu budeme určitě rozumět.
No což o to, já nejsem konfliktní a myslím, že vyjdu s každým. Za těch 43 let, co jsem chodila do práce, si nepamatuju, že bych se s někým nedohodla a to bývá občas, v převážně ženském kolektivu, dost náročné. Často si některé kolegyně "nesedly" a pak se dožadovaly toho, aby jejich spory řešil vedoucí. Mně se to opravdu nikdy nestalo, takže z toho jsem obavy neměla. Ovšem netušila jsem, co mě čeká...
Tu první dubnovou sobotu se mi ráno povedlo odkódovat rychtu bez houkání, ne jako rok před tím, kdy jsem zahájila špatně zadaným kódem, chalupa houkala a já musela obvolat policajty, bezpečnostní agenturu a toho kdo měl v muzeu pohotovost, abych jim všem řekla, že se nic neděje, že jsem jenom po zimě úplně blbá a špatně jsem zadala kód. Všichni se tomu tenkrát zasmáli a sezóna byla zahájena. Tentokrát to bylo naštěstí bez muziky.
Na rychtě byla po zimě zima, jak v Charkově na nádraží. A nová paní byla zvláštní - asi se tomu říká alternativní. Řekla mi, že má čtyři děti, některé si snad dokonce porodila doma sama, učí je taky doma. Ty malé pak chodí asi dva dny v týdnu do "lesní školky" a velké vozí do nějaké soukromé školy. Ptala jsem se, jak dlouho ta škola funguje a jestli už z ní nějaké děti odešly na střední školy, ale to prý asi ještě ne. Ale povídala o Duškovi, že on je taky zastáncem takového života a učení a jeho děti snad bez problémů studují. No nevím, měla bych z toho trochu strach...
Velikonoce byly ten rok až 18.dubna, a tak jsme se se Silvou, tak se mladá paní jmenovala, stačily od začátku měsíce už trošku oťukat. Problém byl ale v tom, že s sebou brávala do práce ty dvě nejmenší děti, dvaapůlletou Žanetku a asi pětiletého Eliáše Cypriána. Ty dva starší chlapci bývali většinou doma s tatínkem, občas ale také za mamkou přišli... A děti se u nás pochopitelně nudily, nejsme žádný dětský koutek a moc nepomohlo ani to, že jim sebou Silva nosila hračky. Jak to tak děti dělávají, různě se pošťuchovaly, honily po expozici a sahaly na všechno, na co by se sahat nemělo. Silvu to nechávalo v úplném klidu. Eliáše bavilo ubližovat Žanetce a ta se vztekala a válela po zemi. Přitom mívala neskutečně ušmudlanou pusu a odmítala si jí nechat otřít. Proboha, ještě si někdo z návštěvníků bude myslet, že je to moje vnučka! Jednou jsem jí tedy odchytla a pusu jí vlhčeným ubrouskem utřela. To jí rozzuřilo tak, že přede mnou, vřískající jako siréna, utekla do kanceláře a zabouchla za sebou dveře, na tak malé dítě obdivuhodnou silou. Až chalupa zaduněla. Občas jsem myslela, že mi z toho hrábne.
To Velikonoční pondělí se mi přestalo líbit hned od rána, protože už ti první dva návštěvníci, co přišli, když jsem v devět otevřela, "hrozně spěchali", protože toho prý "mají naplánováno hodně" a můj výklad je naprosto nezajímal. Vážně jsem si připadala, že je obtěžuju a zdržuju. Tak proč k nám chodili? Zřejmě jen aby si mohli zapsat do turistického deníku, že tady taky byli. Po nich přišli další dva a ti naštěstí nespěchali a všechno si hezky v klidu prohlédli. Dopoledne na mě poslala Iva koledníky - syna s vnukama, takže mě taky trochu vyšupali, abych do příštího roku "neuschla" a já jsem jim za to dala perníková vajíčka.
Silvini kluci přišli koledovat až asi ve tři hodiny odpoledne a ačkoliv bylo všude sucho, měli všichni tři holiny, ve kterých zřejmě vlezli před rychtou do potoka, protože dělali v síni mokré ťápoty, hledali mámu a ona se jim schovávala v hlavní světnici a tak tam lítali v těch mokrejch holinách kolem dokola přes černou kuchyň, probíhali mezi návštěvníky a hulákali.
Když si pak jeden z nich dovolil vyběhnout s pomlázkou i na mně, řekla jsem mu, že koleduje se jenom od rána do oběda a po dvanácté hodině už ty, co ještě chodili s pomlázkou polévali vodou, tak aby si na mě dal pozor, abych si nedošla pro kbelík. Povídal, že to ale byli u babičky a já mu na to řekla, že to teda má smůlu a že asi vyšupal babičku a dostal koledu od ní. Ode mně nedostali nic, když přišli až po poledni a to jsem i pro ně vajíčka připravená měla. Bylo to ale taky proto, že když tam byli Ivini vnuci, tak se od nich Silva taky nechala vyšupat a nic jim nejenom za to, ale ani za odříkanou koledu, nedala. Když jsem se pak ptala proč, když si sebou nějaká vajíčka ráno přinesla, tak mi řekla, že ty má ale pro svoje děti.
Ach, jak jsem byla ráda, když Iva už od května nastoupila... A divil byste se mi někdo?
