Tu populární trojici tvořila spolu s Irenou Kačírkovou a rodilým Francouzem Paulem Leclérem. „Byl to asi jediný televizní kurz, který byl hraný. Každý díl měl konverzační téma a to mělo svůj malý příběh. Od diváků slyším dodnes, že se na něj dívali jako na malé inscenace, i když se francouzsky neučili,“ říká. A dodává: „Irenka francouzsky mluvila, já uměla jen bon jour.“
Když se řekne její jméno, dříve narození si vybaví nejen francouzštinu, ale především její krásnou tvář, elegantní modely, noblesní vystupování. V rozhovoru pro Novinky před časem poznamenala: „Velmi často potkám ženu na ulici, která mi řekne: Paní Drahokoupilová, můj muž vás velmi miloval. Rozumíte tomu? Mně nic neřekli, a doma se svěřili.“
Narodila se v roce 1941 a herecký svět ji přitahoval už od dětství. Chodila do divadelního kroužku, ale když doma řekla, že by herectví chtěla studovat, rodiče nadšení nebyli. Otec, stavební inženýr si pro dcerku představoval poněkud jistější povolání. Nakonec ale DAMU stejně vystudovala a po začátcích v divadlech se čím dál více objevovala ve filmech v televizních inscenacích.
Jenže doba zrovna nepřála elegantním, chladně působících kráskám. A tak dostávala především role vypočítavých paniček či vražedkyň. Na kladné hrdinky budující socialismus se opravdu nehodila.
První velkou roli dostala ve snímku Flirt se slečnou Stříbrnou. Byl natočen v roce 1969 a komunisté ho krátce poté zakázali vysílat, takže se zařadil mezi takzvaně trezorové filmy. To tedy pro začínající herečku v době normalizace rozhodně moc dobrá pozice nebyla. Role, které pak dostávala, byly většinou negativní, ale to jí nevadilo, naopak. Často totiž šlo o detektivní příběhy a ty v normalizační šedi patřily v televizi k těm oblíbeným, sledovaným.
A tak nakonec měla práce dost, protože režiséři velmi dobře věděli, že v jejím případě není hlavní devizou jen krása, ale především talent. Dodnes v rozhovorech říká, že měla v profesi velké štěstí, protože hned na počátku kariéry začala spolupracovat s tehdejšími kvalitními autory i herci. Mezi její herecké partnery patřil Miroslav Horníček, Jan Kačer, Jiří Sovák, Marie Rosůlková a další velká jména té doby.
Marie Drahokoupilová s Janem Kačerem ve filmu Flirt se slečnou stříbrnou. FOTO: Jan Kuděla, ČTK
Její život byl naplněn zkoušením v divadle, natáčením pro rozhlas a televizi, večerními představeními, tak nakonec nějak rychle utekl a bylo jí téměř čtyřicet. Byla svobodná, bezdětná.
Seznámila se s Rakušanem a provdala se za něho. Zpětně v několika rozhovorech naznačila, že to bylo možná poněkud neuvážené, že se příliš neznali. Mělo to pozitiva – dostala se do Vídně, poznala nový život. Mělo to i negativa – vystěhovat se za socialismu legálně na Západ u mnoha lidí vzbuzovalo závist. V té době si mnozí mysleli, že každý, kdo žije v cizině je automaticky bohatý. Do Prahy často jezdila, myslela si, že bude pokračovat v práci, jenže role najednou nebyly. Říkalo se, že je takzvaně za vodou, že přece nepotřebuje práci, peníze, když žije ve Vídni, že její muž je bohatý hoteliér, milionář. Byl úředník. Manželství trvalo jen třináct let. Pak se do Prahy vrátila.
Šarmantní krásnou blondýnku lidé dodnes poznávají na ulici, bývá hostem různých pořadů. Přestože se už neobjevuje ve filmech a v televizi, její generace na ni nezapomněla a dodnes je pro ni jedním ze symbolů šedesátých a sedmdesátých let. Často dostává otázky, jak je možné, že je stále půvabná, usměvavá, dobře naladěná. Odpovídá takto: „Nemyslete si, že je každý den veselo. Není, nemůže být. Ani to není tak, že bych se každý den na něco těšila a radovala se. Ale člověk by se měl snažit svoje rozpoložení zvládnout. Nikdo nechce trpět za to, že někoho jiného bolí hlava nebo se pohádal s manželkou, a proto je takzvaně nenaložen. Odnášejí to pak lidi, kteří za nic z toho nemůžou.“
(S využitím zdrojů: časopis Vital, Česká filmová a televizí databáze, Novinky.cz)
Byly krásné, talentované, úspěšné. Všichni je obdivovali. Přesto se však jejich životy nedají označit za bezstarostné a zábavné. Mnohdy spíše naopak. Seriál „Ty, které jsme milovali“ popisuje příběhy idolů, o nichž se už v mladé generaci moc neví.