Adrenalin za dvacku
FOTO: Věra Vaňková

Adrenalin za dvacku

25. 2. 2024

Adrenalinové zážitky již několik let drží primát v prodeji dárkových poukazů a rovněž zaujímají přední pozice v nabídce všemožných slevoprodejců.

Výběr je opravdu bohatý: Můžete se tisknout tělo na tělo při tandemovém seskoku padákem, viset na gumě, zpívat si „já si létám, já se vznáším“ ve větrném tunelu – tedy pokud vám to síla proudění vzduchu dovolí anebo si třeba vyzkoušet několikanásobnou tíhu a výdrž vašeho žaludku v kokpitu stíhačky. Posledně jmenovaný zážitek mne láká, ovšem stav bankovního konta stejné nadšení nesdílí.

Přesto jsem včera jeden vpravdě adrenalinový zážitek absolvovala, za pouhých dvacet korun a zůstala při tom nohama na zemi. Ale nepředbíhejme, hezky popořádku.

Potřebuji zajet do naší krajské metropole, co kdybych opět po létech okusila naši MHD, tedy jízdu trolejbusem? Tato myšlenka zdála se býti naprosto geniální neb hromadnou dopravou jsem cestovala naposledy kdysi dávno ještě v době předcovidové. Alespoň zjistím, kam pokročila. Zkoumám jízdní řád na webu dopravního podniku a vybírám si vhodnější z pouhých dvou spojů za hodinu. Volím čas mimo dopravní špičku, neboť takový příval adrenalinu bych nemusela unést a vyrážím na zastávku. Před domem potkám zvídavou sousedku. „Kampak paní?“ okamžitě mě osloví. Na trolejbus. „Já taky“, sdělí mi v rychlosti a peláší, až ji jiskry od podpatků létají. Křiknu na ni, že nemusí tak spěchat, jede nám to až za dvacet minut, v domnění, že si spletla čas. „Běžím na konečnou, abych si sedla“, ozve se v dáli přede mnou. Myšlenka, že půjdu téměř dva kilometry pěšky, abych posléze jela dopravou, se mi zdá poněkud iracionální, tak neměním tempo, kochám se podzimně zbarvenou přírodou a rozvážně kráčím dál. Paráda, na zastávce čekají pouze tři potencionální pasažéři, tak kam bych se hnala…

Trolejbus přijíždí a v tom zjišťuji, že sousedka měla pravdu. Asi všichni chodí na konečnou, přesněji řečeno začáteční. S vypětím sil se mi podařilo dostat do vozu, ovšem přichází ještě náročnější manévr a sice zaplacení jízdného, neboť u tyče, na níž je připevněn daný přístroj, tančí asi deset cestujících. Po několikerém zopakování kouzelné formule „s dovolením“, se mi podaří prostrčit ruku s mobilem k jízdenkovému automatu a koupit si jízdní doklad. Paráda, teď už v pohodě stojím na noze  - čí, to nevím. Pravda, tato forma cestování má nespornou výhodu: nemusím se držet umatlané tyče, neboť nemám kam spadnout. Kdyby se na mne mačkal alespoň pořádnej chlap, pomyslím si. Bohužel kolem mě  samá baba, což mi jakožto heterosexuálovi začíná vadit stejně jako vydýchaný vzduch ve vozidle.

Asi po deseti minutách nám dá šofér pár sekund na nadechnutí, jelikož přijíždíme na první zastávku. Sláva, hlouček pasažérů vystupuje! Omyl, raduji se předčasně, vystoupil pouze jeden z hloubi vozu, ostatní se sunou zpět. Tempem šneka maratónce pokračujeme dál. Ve vozidle je neobvyklé ticho, kdo má volnou ruku, zírá na magickou obrazovku svého komunikátoru, ostatní mlčí, jelikož kyslík stačí sotva k dýchání, tak s ním nebudeme plýtvat. V tom se do ticha ozve: „Mami, já chci čůrat!“ „To musíš vydržet“. „Nevydržím“, nenechá se odbýt asi čtyřletý capart. A jako na potvoru se trolejbus minimálně pět minut neposunul ani o píď. Před námi kolona a v protisměru ani živáčka. Dalších pět minut a stále nic. Dál už to nepočítám. Připadá mi to jako věčnost a vžívám se do pocitů chlapečka, který ze všech sil svírá pěstičky a kroutí se jak had. Konečně jsme se hnuli a stylem skákající blechy ujeli asi pět set metrů k zastávce. Mamince s chlapečkem se podařilo včas vystoupit a my jedeme dál. Tedy jestli se pohybu rychlejšího chodce dá říkat jízda. Á, už vidím příčinu kolony: značka práce na silnici a opodál sedm dělníků. Jeden maká po krk ve výkopu, ostatní opřeni o lopaty, ho pozorují. Po další čtvrthodině posunu následuje další zastávka. A podívejme se, kdo na ní nastupuje! Maminka s chlapečkem, který potřeboval čůrat.

V obdobném duchu se nese zbytek cesty. Můj původní záměr jet až na konečnou vzal za své, neboť jsem vyvržena davem o několik zastávek dříve a nemám nejmenší chuť splynout s tím novým.

Podtrženo, sečteno: 11 kilometrů, 1 hodina 10 minut a adrenalinu na několik let dopředu, takže zpátky jedu taxíkem. Ale považte, kde vás tak dlouho povozí za dvacku?

 

 

 

 

města a obce Můj příběh Soutěž - zima 2024
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Elena Valeriánová
Tvrdá realita popsaná s humorem. Já vím cestující se asi tou jízdou moc nebaví, ale já jsem se pobavila královsky. A to jen díky Vašemu krásně napsanému článku. Je to jako čerstvý vítr.
Soňa Prachfeldová
Tak to bych z takového cestování byla vyřízená. Zlaté naše autobusy, které jezdí někdy poloprázdné, lze v pohodě i dýchat.
Zdenka Soukupová
Opravdu adrenalinový zážitek. A veselý! Tedy pro mě, když jsem ho četla. Pro Vás, Věro, asi moc ne... Ale krásně jste ho popsala. :-)
Jarmila Fialová
Jezdím jen autobusem nebo vlakem a takové zážitky nemám. Většinou sedím sama na dvojsedadle, jen z Prahy bývá autobus plnější.
Jana Šenbergerová
Ještě teď se chechtám, i když by se víc slušelo plakat. Podobný adrenalin jsme zažili před pár lety ve vlaku na Slovensku zadarmo. Bez vlastního snažení jsem dojela až do Tater přitisknuta k mladému muži, který mi strastiplnou cestu vestoje zpříjemnil spoustou zajímavých a užitečných informací. Ve vláčku mezi "Lomnicemi a Plesy" jsem sice seděla, ale s nějakou, naštěstí moc hodnou, holčičkou na klíně, jindy mi do ucha "cvrlikal" mírně podroušený starší pán, jak v mládí pracoval u nás na Moravě. Atd. ...
Alena Velková
Trolejbus u nás nemáme, ale zato máme tramvaj č. 22 a tou jezdí davy turistů na Hrad, takže dojet bez úhony z centra domů bývá také pěkný zážitek, v zimě umocněný cestujícími bezdomovci :-)
Dana Straková
Život je boj a v MHD obzvlášť. Když jsem dojížděla do práce, ráno jsem většinou seděla, ale odpoledne to býval boj a kolikrát jsem celých šedesát kilometrů zpátky domů visela na tyči nebo seděla s puberťáky jedoucími ze školy na schodech u prostředních dveří. Ale dneska už mi to přijde docela jako legrace, přežila jsem to a to je důležité, i když jsem občas měla pocit, že bych po vystoupení měla, jako v té povídce od Šimka a Grossmana, pokleknout a políbit s díky zem.
Jarmila Komberec Jakubcová
Už jsem dlouho MHD nejela, po přečtení článku uvažuji o změně a zkusím si jak u nás v Plzni trolejbusy fungují. Pěkné povídání a inspirace.
Jiří Dostal
:-) Adrenalinové spění k pointě, při vás šlahne... :-)
ivana kosťunová
Chvíli jsem si myslela, že popisujete cestování za minulého režimu. Já už teď takovéhle zážitky nemám, ale to bude asi tím, že necestuji trolejbusem. Pobavila jsem se.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

19%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

20%

Mezi 6 000-10 000 Kč

18%

Přes 10 000 Kč

22%

Nevím, neumím to odhadnout

21%