Brzy se nám narodily děti, víkendy jsme trávili společně na chatě za městem nebo nékde v přírodě. Ve všední dny to byla nikdy nekončící jízda na kolotoči. Jesle, školka, škola, náročné zaměstnání, něco nakoupit, všechny nasytit, vyprat, vyžehlit, uklidit. A tak stále dokola. Dostat se ze sídliště do centra se dvěma malými dětmi bylo tehdy pro mě docela dobrodružství.
Situace se trochu zlepšila, když se nám podaŕilo vyměnit náš malý byt na sídlišti za rozměrný byt ve staré zástavbě blízko centra města. Rekonstrukce bytu nám tehdy dala zabrat, ale výsledkem bylo bydlení v pŕíjemném místě. Beton sídliště jsme ochotně vyměnili za procházky ve starých parcích a na loukách kolem Labe. Brzy jsem si také koupila jeden z prvních digitálních fotoaparátů, které se tehdy objevily na trhu Jeho možnosi mě docela pohltily, pustila jsem se intenzivně do fotografování.Fotografie se daly stáhnout do počítače, upravit a zveřejňovat. V té době jsem se začala toulat po městě a všímat si, jak se staré a oprýskané domy postupně opravují, prokoukly i parky a řada veřejných prostranství. Objevovala jsem nová místa, která jsem dosud neznala a sledovala, jak se v každé roční době proměňují.
Moje poznávání města bylo kupodivu pozitivně poznamenáno obdobím covidu. S cílem zachovat si zdravý rozum a aspoň minimální fyzickou kondici jsem pravidelně pěšky navštěvovala nejrůznější zákoutí města. V centru, na starém městě, na sídlištích i v okrajových čtvrtích. Lidí bývalo venku velmi málo, a tak se nejen dobře fotilo, ale měla jsem možnost se dostat i na řadu obtížněji přístupných míst. A tehdy jsem si začala intenzivně vnímat, jak je vlastně to místo, kde žiju, krásné a příjemné pro život.
V průběhu let jsem udělala spoustu fotografií, z nichž ty nejlepší dostaly čestné místo v mém rozsáhlém archivu. Občas se jimi probírám a sleduji, co se všechno změnilo. A hodnotím, zda k lepšímu. Změnila jsem se i já. Stejná místa fotografuji opakovaně z různých pozic a za různých podmínek. A mám mnoho oblíbených míst, ke kterým se každý rok mnohokrát vracím. I v letošní mírné zimě, občas protkané slunečními dny jsem se věnovala procházkám po Hradci. Z těchto zimních procházek jsem pro vás vybrala pár fotografií.
Známý jez Hučák na Labi kousek před soutokem Labe s Orlicí. V této chvíli dostává zabrat, protože každou chvíli prší a na horách taje sníh. V korytě řeky zběsile proudí voda čokoládové barvy. Napravo stojí budova malé vodní elektrárny se třemi turbínami. Po více než sto letech je stále funkční. Turbíny však v tomto okamžiku nepracují - voda pod třemi výpustěmi z turbín na pravé straně není zčeřená. Pozorování vody pod jezem se nikdy neomrzí. Je to takový ukazatel stavu vody na českých tocích. Jez přežil i ty stoleté povodně a stále si uprostřed města spokojeně hučí...
Přes starý kamenný most na jezu Hučák se dostáváme do Jiráskových sadů na soutoku Labe a Orlice. Dříve to býval park důstojnický, uzavřený, ale časem byl zpřístupněn veřejnosti. Toto je jeden ze symbolů parku - dřevěný kostelík sv. Mikuláše. Vznikl v roce 1605 ve východoslovenské obci Habura, v roce 1740 byl prodán a přestěhován do nedaleké vsi Malá Polana.V roce 1935 ho odkoupilo město Hradec Králové, převezlo rozložený po železnici a kostelík byl znovu postaven již na tomto místě v Jiráskových sadech. Před několika lety tato dřevěná stavba prošla kompletní rekonstrukcí včetně dřevěného oplocení. Toto místo je v celém parku to nejklidnější, vhodné k rozjímání. Chodívám na toto místo, když jsem na procházce sama. Moje vnoučata preferují dobře vybavené dětské hřiště v jiné části parku,kterému vévodí dřevěná pirátská loď a mohou si tam užít i řadu dalších atrakcí. Od jara probíhají v romantickém dřevěném altánu ve středu parku romantické svatby, během léta i pravidelné odpolední nedělní koncerty a řada dalších akcí. I milovníci ticha zde mají svá oblíbená místa, je to především růžová zahrada se stovkami růží, které kvetou dlouho do podzimu. Zrekonstruované břehy u Labe lidé využívají mladé rodiny během léta k piknikům.
Z Jiráskových sadů je to co by kamenem dohodil k jižním hradbám starého města. Jistě uznáte, že i uprostřed zimy se umí tvářit parádně. A co teprve v jiných ročních obdobích! Na jaře rozkvétá malý meruňkový sad na hradbách, na podzim hrají hradby všemi barvami a dozrávají viinné hrozny. I ty schody na levé straně fotografie mám ráda, dostanu se jimi do srdce starého města. Když bylo schodiště nově zrekonstruované, hrávala na něm něžná hudba, která se ztrácela ve větru. A za tmy bývají stromy kolem schodistě elegantně barevně osvětlené.
Musela jsem vložit i jeden pohled z červeného schodiště, a to na masivní blok bývalých Tereziánských kasáren. Z neznámého důvodu mě fascinují ty střešní vikýře. Tento pohled mám nafocený mnohokrát v každém ročním období.
Když statečně vyšlápneme schodiště, dostaneme se na náměstí tzv. Nového pivovaru. Jak název napovídá, původně tu stávala opravdu pivovar. A jak to bývá, když v něm výroba piva skončila, nějakou dobu objekt chátral. Po mnoha letech zde vyrostla řada nákladně zrekonstruovaných objektů, kde sídlí různé instituce. Podle mých zkušeností tu moc živo nebývá, ale zrekonstruované objekty jsou přímo parádní. Atypické větrací komíny na střechách jsou dobře vidět z celého centra města.
Voda mě na mých procházkách přitahuje. Labe i Orlice protékají městem až ke svému soutoku, tak skoro při každé cestě na nějakou tu řeku narazím. Labe má ve městě vysoké regulované břehy a prakticky nikde není sevřené zástavbou. Procházky po nábřeží jsou příjemné v každém ročním období. Před několika lety byly zrekonstruovány i náplavky na jedné straně řeky, které jsou jen malý kousek nad běžnou výší hladiny. V horkém létě je to jedno z nejpříjemnějsích míst ve městě.
Jsme stále u Labe, jen o kousek dál a na jiném břehu. Vpravo nedávno vyrostla nová moderní budova ČSOB. Pro mě zajímavá hlavně tím, že v přízemí je jídelna, kam chodívám z práce na obědy. Při takovéto příležitosti vznikla i tento snímek.
Současně s bankou byla postavena tato moderní lávka pro pěší a cyklisty přes Labe. Náklady na její stavbu však byly nehorázné a o jejím významu se vedly dlouhé veřejné diskuse. Já ji však docela ráda využívám.
Z centra Hradce Králové jsme se přesunuli na Slezské předměstí. Mezi původní vilkovou zástavbou v této oblasti vyrostlo v poválečném období velké sídliště. A zůstal zachován i tento kostel, u kterého se pokaždé stavím, když se vypravím tímto směrem. Dá dost práce ho vyfotit tak, aby nebyly vidět ty okolní paneláky.
Toto už je řeka Orlice, která příchází do Hradce na Slezském předměstí. I ona má vysoké břehy, které byly zpevněny po povodních na začátku tisíciletí. Přesto se občas rozlévá na záplavové louky, kde voda vytváří velká jezera. Tato fotografie je z letošního ledna, ale moc to na leden nevypadá.
Na břehu Orlice nedaleko Staré nemocnice stojí několik zajímavých a pro mě trochu tajemných vil. V nedávné době byly rekonstruovány. Přemýšlím, k čemu asi teď slouží. K běžnému bydlení asi těžko, žádné stopy života jsem kolem nich neviděla. Možná sídlo nějaké firmy? Takhle přes vodu Orlice jsou vily vidět jen v zimě, kdy není na stromech žádné listí.
A podél řeky Orlice se bezpečně dostáváme k soutoku s Labem. Orlice je vpravo, nad ní vykukuje Bílá věž a věže Chrámu sv. Ducha. Pro mě je to magické místo. Kdykoliv jdu kolem, zastavím se. Voda obou splyvajících řek bývá často odlišně barevná. V poslední době si často na tomto místě kladu otázku: Jak to tady bude vypadat třeba za sto let?
