Letos 15. února je tomu sto let, co se Jiří Šlitr narodil v Zálesní Lhotě u Jilemnice. Vystudoval práva, ale svět umění ho přitahoval mnohem víc. Hrál na klavír, kreslil, skládal hudbu, psal texty, bavilo ho všechno ostatní než nudné paragrafy. Zlomem v jeho životě bylo seznámení s Jiřím Suchým. Začali společně tvořit i vystupovat a okamžitě si našli spoustu fanoušků. Jiří Šlitr upoutal mimo jiné tím, že působil poněkud nemotorně, prkenně, lidé nevěděli, zda plachého ňoumu trošku hraje nebo skutečně takový je. Sám o sobě říkal, že je geniální univerzální diletant. A tahle jeho póza perfektně fungovala i na ženy. Měl spoustu obdivovatelek a jejich přízně si užíval.
Na jedné straně se o něm říká, že se choval nenápadně, neprovokoval, ve společnosti moc nemluvil, nebyl středem pozornosti. Na straně druhé si ale život uměl užívat. Měl hodně známostí, nicméně se k dámám vždy choval diskrétně. A dopřával si luxus, ať už šlo o auta, bydlení, oblečení či cestování, což v padesátých a šedesátých letech zrovna nebylo úplně běžné.
„Říkali jsme mu doktor Klavír. Neboť byl obdařen doktorátem, byl lékařem práv, ale jeho soudní stolicí byl klavír, jeho zákoníkem harmonie,“ napsal o něm Miroslav Horníček, jeho kolega a kamarád.
Dvojice Suchý a Šlitr se stala fenoménem, svými písničkami a představeními se stali jedněmi z nejvýraznějších osobností kultury v šedesátých letech, odstartovali dobu popularity takzvaných malých divadel. Lidé byli nadšeni z jejich chytrých textů, neotřelého inteligentního humoru a už zmíněného vystupování Jiřího Šlitra, který se stylizoval do role lehce jednoduchého trouby, přestože ve skutečnosti byl vzdělaný a chytrý.
V prosinci roku 1969 ho znal snad každý. A proto se téměř každého obyvatele Československa tehdy dotkla neuvěřitelná zpráva, že zemřel. V poledne poobědval s rodinou, pak řekl, že si musí něco zařídit a odešel. Později ho příbuzní hledali, protože se neozýval. Našli ho v jeho ateliéru. Ležel v posteli se svou mladou přítelkyní. Oba byli mrtví.
Závěr vyšetřování byl, že se otrávili svítiplynem.
Tehdy se snad nemluvilo o ničem jiném. Kdekdo spekuloval, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo sebevraždu. Nicméně vyšetřovatelé tvrdili, že šlo o nehodu náhodu způsobenou starým plynovým topidlem, na kterém byla závada. Podobné případy nebyly výjimečné. Svítiplynem se dříve topilo, vařilo se na něm a protože byl velmi jedovatý, poměrně často docházelo k neštěstím. Stačilo, aby voda při vaření přetekla z hrnce, uhasila plamen a hned unikal značně nebezpečný plyn, který nebyl cítit. Jak už to u úmrtí známých osobností bývá, dodnes se ale objevují spekulace, zda šlo o nehodu či společnou sebevraždu.
Jiří Šlitr se zpěvačkou Evou Pilarovou. FOTO: Jovan Dezort, ČTK
Jiří Šlitr se zpěvačkou Evou Pilarovou a Jiřím Suchým. FOTO: Jovan Dezort, ČTK
Po Jiřím Šlitrovi zůstala spousta písniček a dvě děti, každé z jiného vztahu, přičemž o jednom z nich veřejnost dlouho neměla ani tušení. I o tom, že Šlitr byl mimořádné nadaný, ale zároveň složitá osobnost, se kterou nebylo vždy snadné vyjít, pojednává kniha, která nyní vychází ke stému výročí jeho narození. Napsal ji Lukáš Berný, který řadu let zkoumal materiály, Šlitrovu pozůstalost, jeho dopisy, povídal si s jeho rodinnými příslušníky, kolegy a kamarády a shromáždil spoustu jeho fotek, kreseb, rukopisů. Dal jí název Jiří Šlitr. Doktor Klavír. „I když jeho osud předčasně ukončil tragický skon, zůstal po něm nesmírně bohatý odkaz nejen skladatele, komika, zpěváka a výtvarníka, ale zejména jeho osobnosti,“ říká Lukáš Berný.
Vzpomínce na Jiřího Šlitra je věnována také menší výstava v Národním muzeu v Praze, která je otevřena do 4. března. Do 23. února je k vidění v Galerii Vltavín v Praze výstav kreseb Jiřího Šlitra, která má název Poutník.
No a kdo by si na něj chtěl zavzpomínat o samotě, jeho hrob najde snadno. Je na Vinohradském hřbitově a na náhrobku má noty ze své písně Jó to jsem ještě žil.
