Mám rodinu mého partnera ráda. Syn i snacha jsou milí, sympatičtí, mají dva kluky. Hodně živé kluky, pořád řeší, zda mají ADHD, zda jsou hyperaktivní, chodí s nimi k psychologům. Jsou to prostě dva živly, ale je s nimi legrace, jsou to chytří kluci. Několikrát jsem je všechny pozvala ke mně na chatu. Partner tam se mnou jezdí často, docela ho chataření chytlo, hodně mi tam pomáhá. Přišlo mi přirozené pozvat občas jeho rodinu, dvakrát tam byli i v létě na týden, zatímco my jsme letěli k moři. Potíž je v tom, že Kája, tedy syn mého přítele, si usmyslel, že tam bude posílat své kluky. „Jsem tak rád, že máš chatu, kluci aspoň mají kam jezdit, můžou být v přírodě, na vzduchu, užijou si dědy,“ říká.
Tak na rovinu. Pokaždé, když tam jsou, je obskakuju já, zatímco děda kouká do mobilu nebo dělá něco na zahradě. On totiž není typ, který by si uměl s vnoučaty hrát, vymýšlel pro ně zábavu. Miluje je, samozřejmě, jen prostě není typ aktivního dědy, neumí to a navíc už taky má určité zdravotní potíže, čeká na výměnu kloubu, takže na nějaké běhání, výlety či hry to není.
Klukům je pět a sedm. Jsou opravdu hodně divocí. Takže, když jsou u nás, stále chystám nějaké jídlo, peru jejich zašpiněné oblečení a jedním okem dozírám, jestli něco nerozbili nebo si neublížili. Nedávno jeden druhého tak praštil větví do hlavy, až jsme šli za sousedem, který je doktor, aby se na to raději podíval.
Živím se psaním, dělám editorku, korektorku, spolupracuju na scénářích k seriálům. Potřebuji na práci klid, jsem zvyklá hodně psát na chatě, ráda jsem pracovala o víkendech. Když jsou tam kluci, opravdu to nejde, je tam pořád ruch, chaos. Zpočátku jsem to naznačovala, pak jsem si o tom s partnerem promluvila. „Vždyť oni si tu jen tak běhají, nemusíš se o ně starat,“ řekl.
Nedávno je mladý Kája přivezl a když vylezli z auta, řekl: „Tak kluci, hezky se vyběhejte.“ Pak mě objal a řekl: „Užij si je.“ A odjel. On má pocit, že jeho děti musí každý milovat a být z nich paf. Nedávno si stěžoval na jednu příbuznou, že prý u nich byla na návštěvě a vůbec si jeho kluků nevšímala, že prý je neobjala, nedala jim pusy.
Je mi jasné, že když spolu začnou lidé žít, přijímají do svých životů i rodiny toho druhého. Čím jsou starší, tím je to jasnější, protože každý má za sebou nějaké vztahy, z nich děti. Sama jsem stála o to, abychom se poznali, abychom všichni dobře vycházeli, zvala jsem je proto na chatu, pořádala společné oslavy narozenin. Ale nejsem hlídací babička. Jistě, kdyby bylo nutno pomoct, samozřejmě s dětmi pomohu. Ale je pro mě únavné pracovat a do toho ještě dávat pozor na dva divoké ukřičené kluky. Oni jsou opravdu hluční, křičí, řádí, běhají.
Nedávno jsem o tom mluvila se snachou. Byla překvapená a myslím, že i trochu uražená. „To mě nenapadlo, že ti kluci vadí,“ řekla. Vysvětlila jsem jí, že nevadí, jen že bych přivítala nějaká pravidla, že mi nevyhovuje, když Kája ve čtvrtek oznámí, že nám je v pátek přiveze a v neděli si pro ně přijede.
Partner mi nedávno v jedné lehké hádce řekl, že nemám ráda jeho rodinu. To mě dost naštvalo. Naopak, já děti nemám, tak jsem si říkala, že jsem ráda, že on má syna, vnuky, opravdu s nimi chci být v kontaktu, vím, že je důležité mít rodinu, dobré vztahy.
V poslední době mě to hodně trápí. Často nad tím přemýšlím. Nerada bych naše vztahy pokazila. Radila jsem se o tom s kamarádkami, ty mi říkají, že mám myslet především na sebe a nenechat se manipulovat. Chtěla bych najít kompromis, ale mám pocit, že jsem využívaná, až zneužívaná. K svěření se, k napsání mého příběhu mě vedlo, že před chvíli volal Kája, že v sobotu přiveze kluky. Když jsem odpověděla, že mohou jet na chatu jen dědou, že já nejedu, divil se. Pak volal svému otci a ten se divil ještě víc. „To mám být s klukama sám?“ ptal se mě partner. „No a proč ne? Zajedete si na pizzu, těstoviny jim udělat zvládneš. Já budu doma pracovat, na chatu nejedu.“
Byl uražený. Nakonec s nimi nejel. Seděl se mnou doma, nemluvil, koukal na televizi.
Zajímalo by mě, jestli podobné problémy řeší více žen. Zda existuje více takových nedobrovolných babiček jako jsem já.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
