Proč tady vlastně jsme? O tom, jak se žije důchodcům na samotě v Sudetech
Všechny fotografie: Dana Straková

Proč tady vlastně jsme? O tom, jak se žije důchodcům na samotě v Sudetech

15. 1. 2024

Nečekejte nějakou hlubokomyslnou úvahu o smyslu života. K tomu, abych si tuhle otázku položila, mě přimělo něco úplně jiného. Myslím tím, proč jsme opustili, jak kdysi kdosi řekl, "krásný třípokojový byt" v Praze - Podolí a rozhodli se žít tady.

V severních Čechách, v Sudetech, ve staré roubené chalupě ve vsi, kde není ani hospoda, ani žádná prodejna, ani obecní voda nebo kanalizace, nejezdí sem autobus a nevede poblíž trať, takže bez auta se tu moc fungovat nedá a jedinou vymožeností moderní doby je zde elektřina. A pak pochopitelně ještě signál mobilního operátora a internet přes wifinu. Ovšem zdaleka ne na takové úrovni, která je v dnešní době na 99% území obvyklá. U nás tyto vymoženosti fungují, jenom když se jim zrovna chce a jelikož jim nedělá dobře třeba hustá mlha, která u nás v horách bývá poměrně často, býváme čas od času bez možnosti se kamkoli dovolat nebo si něco vyhledat na internetu. A světe div se, ono nám to, protože už jsme důchodci, zas až tak moc nevadí.

Když jsme chalupu, původně jako místo, kde budeme trávit víkendy a dovolené, před skoro čtyřiceti lety kupovali, zamilovali jsme si to místo právě pro jeho opuštěnost a klid. Ze stejného důvodu si zde, již o dvacet let dříve, kupovali staré, rozpadající se chalupy po Němcích, i jiní a nebo si na starých základech po domech nebo stodolách stavěli chaty.

 

Bylo nás tady pár, co jsme jezdili pravidelně každý víkend a byli nadšení z nedotčené přírody v každém ročním období.

Chaťáci většinou jezdili jenom od jara do podzimu, ale my ve starých chalupách jsme právě tu zimu tady měli nejradši. A to ti, co tu byli o pár let dříve, vždycky říkali, že sněhu tady bývalo mnohem a mnohem víc a protahování silnice se ve vesnici většinou nekonalo. Takže pro auta si odházeli místo u křižovatky s hlavní protaženou silnicí a zásoby, co si na víkend přivezli, včetně nepostradatelné basy piv, si museli do chalup těch pár set metrů odvézt na sáňkách.
A jelikož se, ani o těch dvacet let později, když už jsme tady byli my, po cestě mezi domy z kopce ani do kopce nikdo ve sněhu jezdit neodvažoval, užívali jsme si zimních radovánek s dětmi v té spoustě sněhu, která tady pravidelně celou zimu bývala.

Jezdilo se na sáňkách nebo bobech po silnici od nás ze shora až dolů na konec vesnice a potom se hezky vesele šlapalo zpátky.

Nyní, po téměř čtyřiceti letech, už se osazenstvo vsi z větší části vyměnilo. Některé chaty a chalupy zdědily po rodičích jejich děti, a tak jako to bývá, s majetkem po rodičích, většina z nich se rozhodla nemovitosti prodat.

A tak se ve vsi začali objevovat další lidé, ale někteří se toho, co si vlastně pořídili, brzy zalekli a znovu chaty a chalupy prodávali.

 
Tuhle jsem se odpoledne byla trochu projít, sníh už skoro roztál a všude je plno vody a bláta, ale to je přece normální, že "voda hučí po lučinách", ne?

Celou procházku jsem pak přemýšlela o tom, co nám četl syn ze zpráv skupiny, kterou si udělali ti noví mladí lidé z naší vsi a docela mi to jejich chování a myšlení vadí. My jsme spolu dříve mluvili, oni si dnes píší. A řeší to, že cesty jsou rozježděné, z luk po velkém tání teče voda a požadují po obecním úřadě, aby to dal do pořádku.

Je pro mě zarážející, že i ti, co chalupy zdědili po rodičích a jako děti sem jezdili, už asi zapomněli, proč si právě tohle místo jejich rodiče vybrali a čím pro ně ten "útěk z města" byl. Že právě to, co tady bylo jiné, než na sídlišti, se jim tolik líbilo. Nechápu ty, co si zde, v místě odlehlém a obtížně přístupném, nemovitost koupili a nyní jim vadí, že je to tady takové, jaké to je. Vždyť si snad mohli předem ujasnit, co ke spokojenosti potřebují a mohli si raději koupit něco jiného, třeba v obci s veškerým vybavením, s vyasfaltovanými cestičkami v parku a dětským hřištěm s prolézačkami, s lavičkami a zámkovou dlažbou na chodnících a zastávkou autobusu přes ulici.

Já myslím, že když se někdo rozhodne žít na samotě, je to jeho rozhodnutí, já ho respektuju, ale potom nechápu, že si připadá v právu domáhat se toho, aby původní lesní cesta byla vyasfaltována, protože kdyby prý u nich náhodou hořelo, tak by se k nim nedostali hasiči... Ta cesta včetně louky kolem je ale rozježděná jejich čtyřkolkama, bez kterých by se po vesnici asi jinak ani pohybovat neuměli a mezi oblíbené zábavy mládeže patří si dokazovat, co ještě dokážu v blátě nebo sněhu projet.

Na tu procházku jsem radši šla lesem a loukami okolo vsi, protože jít přes vesnici se mi poslední dobou už vůbec nelíbí. Místo původních kouzelných, jakoby "perníkových chaloupek", se tam už objevují domky stejné, jako v satelitních městečkách.

Nevyžádané rady samozřejmě nikomu nedávám, každý je totiž dnes "internetově vyučen" a přesvědčen, že ví všechno nejlíp a o žádné rady vůbec nestojí. Jenom nevím, proč se místo vyhledávání zaručených rad na internetu radši nezamyslí nad tím, proč se třeba zadní kamenná stěna u chalupy nikdy nenahazovala, střecha zespoda neuzavírala, aby mohly krovy "dýchat", proč u chalup stávaly vzrostlé stromy, které táhly vodu a cesty vedly alejemi a v místech, která nezafoukávala sněhem. Lidé, kteří zde žili, dobře věděli, proč nad vesnicí byly rybníčky "nebesáky", tedy přes rok suché plochy s hrází, které sloužily k zadržení vody při jarním tání, nebo při velkých deštích. A vodu do chalup měli vedenou dřevěnými korýtky z kopce, z pramenů, které ani při velkém suchu nevysychaly.

Dnes lidi chtějí žít na vesnici, ale první, co udělají je, že vymění v roubené chaloupce okna za plastová, laťkový plot za pletivo v umělé hmotě a k tomu je samozřejmě nezbytné vydláždit dvůr zámkovou dlažbou a vodu, která původně tekla ze střechy do trávníku a na dvoře se vsakovala, odvést do septiku. Do toho septiku, co je u chalupy ještě po Němcích. A z něj se pak po větším dešti přeplaví trativodem nejenom ta voda...

My asi víme, proč tady jsme, ale proč jsou tady ti, co jim vymoženosti města chybí, kohouti kokrhající po ránu vadí a koně, pasoucí se na loukách smrdí?

 

 

Všechny fotografie: Dana Straková 

 

 

 

 

 

Můj příběh vesnice životní styl
Hodnocení:
(4.9 b. / 42 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Straková
Děkuji všem za vaše komentáře, jenom pro objasnění bych chtěla uvést, že název článku si o tu druhou větu upravila redakce a tím z něj trochu ubrala původně zamýšlené vysvětlení. A k tomu úplně prvnímu komentáři od pana Dostala si dovolím malou poznámku: Připomenutí textu písně Greenhornů je milé, já ale mám radši "Andělů chór" v podání Pavla Landovského. A protože vím, že Vaše znalosti jsou obdivuhodné, nevíte náhodou, kdo pro pana Landovského tuto píseň , z originálu "Knockin' on Heaven's Door" Boba Dyana otextoval? Na Youtube je uveden Michael Dejvický a já nevím, který ze znamých Michalů to mohl být? Můj tip je Horáček, nebo Kocáb, ale třeba to byl úplně někdo jiný. Paní Kolinové bych jenom chtěla říct, že možná to z článku není zřejmé, ale trvale zde žijeme již od roku 2002. Manžel se svým podnikáním neměl oroblém se přestěhovat do "Zatloukalova", já ještě třináct let do Prahy denně dojížděla. Homeoffice tehdy ještě nefungoval :-)
Zuzana Pivcová
Ano, Dano, venkov má svůj půvab, ale jen pro toho, kdo ho dokáže vnímat. Právě tak někdo jiný obdivuje a miluje Prahu pro její starobylou architekturu a celkový magický vzhled. Každému, co jeho jest. Dřív mě to neskutečně táhlo do Prahy, a teď nastal opak.
Jitka Caklová
Buďme tvůrci svého života v souladu s Matkou Zemí a chraňme ji, ne pro pohodlí, ale pro budoucnost dětí našich dětí, jejich dětí ............. https://www.youtube.com/watch?v=KUqk9RGxTYA
Jana Kollinová
Líbí se mi forma sdílení pocitů, které ve Vás ukotvila místa, která jste si vybrali zjevně srdcem, jako místa po další etapu života. Dospěli jste k potřebě trvalého návratu k přírodě po čtyřiceti letech krátkodobých pobytů, dříve lufťáci, dnes usedlíci. Čas nelze zastavit, zakonzervovat vesnici v podobě jako z Ladových obrázků. Dnešní lufťáci mají svoji představu života na venkově a nic s tím nenaděláme. Stejné pocity jsem prožívala, když vnuk, kterému jsem darovala domek po rodičích, začal rekonstruovat podle svých představ a později pobyt mimo město vyměnil za prvorepublikovou republiku v památkově chráněné části lázeňského města. Dlouho měl obavy, jak prodej domku přijmu, ale když mi řekl důvody, pochopila jsem. Dostupnost pouze autem, v zimě po neudržované cestě, malá pravnučka neměla žádné kamarádky, vozit chlapce do školy nebo různých kroužků při práci na směny bylo komplikované, často musel zaskočit někdo z příbuzenstva a mnoho dalších nevýhod místa, které podle mě bylo ideální, avšak spíše pro důchodce. Možná bude ve zralém věku znovu lufťák. Přejme mladým plnění jejich představ o vlastním životě a věřme, že pouto k přírodě, zděděné po předcích, jim nedovolí zničit budoucnost jejich dětí.
Alena Velková
Vystihla jste to přesně a přidané fotky jsou moc pěkné.
Soňa Prachfeldová
Moc se mi líbí váš popis života na malé vesnici. Je to tak. Dříve vesnice žila jiným stylem, skromnějším, dělaly se brigády. Dnes s jinými majiteli, už vše vypadá jinak, nehledě na to, že tato doba zrušila hospůdky, malé krámky, majitelé to neutáhli a lidé jezdí do supermarketů. A noví majitelé chtějí vše jinak, což na jednu stranu chápu, na druhou, přece by měli vědět, kam se stěhují a podle toho se rozhodnout. Tipuji Dano, že jste někde na Mostecku.
František Matoušek
Také jsem měl v minulosti takové touhy. Později jsme si to rozmysleli. Už jsme příliš zhýčkaní. Obchod nedaleko, doktora rovněž, teplá voda, dálkové topení atd.,atd. . Holt , tak snad až v příštím životě.
Blanka Lazarová
Souhlasím. Jen nevím, zda bych tam dokázala v dnešní době žít trvale. To asi ne. Ale chalupaření alá život v přírodě se mi líbí. Jen musí být člověk při síle a pokud možno zdravý a ne sám ve vysokém věku. Tak trochu závidím lidem, kterým to jde a jsou spokojeni s tím, jak to je. ?
Květuše Pinkasová
Praha a Sudety nádhera ♥ V pracovním poměru s dětmi ne a na stáří už trvale také ne. Jste jedničky ♥
Jiří Dostal
:-) "Jako by andělů chór/ tam z půlnoční strany hor/ píseň divnou začal hrát,/ vím, proč vítr teď přestal vát./ Good bye, Joe./ Šest bílejch koní mě veze tmou... /" Ať žije Leicastyl focením pamětí :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.