Večeře začínala výbornou rybí polévkou, po které následoval smažený kapr s bramborovým salátem. Vánoční klasika. A atmosféra byla ten celý den moc a moc sváteční.
Svá přání jsem sděloval rodičům ústně, protože jsem ještě neuměl psát. Pozorně jsem ale vždy kontroloval, jestli je večer otevřené okno, aby měl Ježíšek možnost donést dárky až do pokoje pod stromek. A protože jsem každým rokem pod stromkem vždy nějaké dárky našel, nabyl jsem přesvědčení, že Ježíšek se nefláká a svou práci vykonává řádně. Nenapadlo mne ale, jak může Ježíšek uspokojit celou vesnici najednou, a k tomu ještě vedlejší Kralupy. Že by to všechno nepobral. Ne, ne, ten Ježíšek přece letí jen ke mně! Tak jo.
A potom se ozvaly z pokoje housle a známá melodie Nesem´ vám noviny. A po ní zacinkal zvonek. A to už jsme se oba se sestrou řítili do pokoje a rovnou ke stromku. Otec i s houslemi taktně zacouval do ložnice a z ložnice druhými dveřmi do kuchyně a my jsme dychtivě rozbalovali.
Vánoční klasika. A rádio hrálo koledy a známí herci tam vyprávěli zajímavé příběhy. A pak se to stalo.
„Ty troubo,“ řekla mi sestra, když už jsem chodil krátce do školy, „žádný Ježíšek neexistuje. To všechno připravují a dárky kupují táta s mámou!“
Dítě je v tomto věku impulzivní a rádo se směje a rádo i pláče. Já prožil chvíli to druhé. Obrečel jsem to. Sestra dostala vynadáno a já přišel o iluzi Vánoc. Ukradla mi moje vánoční dětství.
Já se ve svých knihách rád občas vracím zpátky do minulosti, až do svého útlého dětství. A říkám si, že bych rád něco z toho dětství chtěl ještě znovu prožít. Ale pak si uvědomím, že bych se pak musel vrátit zpět do reálné současnosti, která není rozhodně tak idylická, jako to moje vánoční dětství. A nejen to vánoční. A byla by to velká psychická rána.
Sestra už není několik let mezi námi. Dávno jsem jí ale odpustil všechny naše dětské neshody i občasné pranice. A hlavně to, že mi kdysi ukradla mé vánoční dětství.
