Tereza (42 let): Z táty se stal starý bručoun a rodina neví, co dělat
Ilustrační foto: Pexels

Tereza (42 let): Z táty se stal starý bručoun a rodina neví, co dělat

14. 12. 2023

Táta má sedmdesát tři let a poslední roky s ním není k vydržení. Co zemřela máma, přestal se zajímat o život, stárne před očima a je den ode dne protivnější. Nejhorší je, že jakoukoli pomoc odmítá. Rodina mi začala vyčítat, že problém dělám ještě horší, než je. Že mu prý moc mluvím do života.

Rozhodla jsem se své trápení popsat, protože jsem si zde četla několik příspěvků lidí, kteří ovdověli. Možná sem moje zkušenost nepatří, protože nejsem vdovou (naštěstí), ale zajímalo by mě, jestli někdo řešil podobný problém. Zda se někdo tak uzavřel před světem po ztrátě partnera či partnerky, zda to samo přešlo nebo zda je v takových případech lepší hledat odbornou pomoc. Jenže táta by si stejně pomoct nenechal.

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké bylo manželství mých rodičů. Připadalo mi, že je u nás doma vše takové normální. Vyrůstaly jsme se sestrou v malé obci, na baráčku, pak jsme obě odešly studovat do Prahy, tam jsme se vdaly a domů jsme už jen občas dojížděly. Nenapadlo mě, že táta byl na mámu hodně fixovaný, že ji tolik miloval. Když onemocněla, staral se o ni, stál při ní až do konce. Byl statečný. Jenže pak přišel zlom. Jako by pro něj máminým odchodem skončil život. V té době šel do penze. Přestal chodit ven, přestal zvedat telefon kamarádům. Já jsem nevěděla, že je to tak zlé, v té době jsem řešila své problémy, takže jsem tátu moc nenavštěvovala. Když jsem chtěla přijet, řekl, že se mu to nehodí. Až mi zavolala jeho sousedka a upozornila mě, jak hodně z kopce to s ním jde. Tam u nich se všichni znají, vidí si doslova do talíře, takže lidé sledovali, jak otec chátrá.

Když jsem přijela, šokovalo mě, jak během několika měsíců sešel. Nebyl oholený, bylo cítit, že se asi moc nemyje. O oblečení škoda mluvit. Doma binec, neumyté nádobí, zápach. Uklidila jsem, ale protestoval, takže jsme se pohádali.

Začaly jsme tam se sestrou jezdit, někdy spolu, někdy jsme se střídaly. Občas jsem vzala syna. Taky byl překvapený, když dědu viděl. Nabídl mu, že by společně jeli na chatu, na ryby. Táta odmítl. On, který vždy hledal jakoukoli příležitost si s vnukem někam vyrazit, odmítl.

Nechce k nám jezdit na Vánoce. Koupily jsme mu loni se sestrou poukaz do lázní, nechal ho propadnout. Manžel za ním přijel s tím, že mu pomůže na podzim poklidit zahradu a pak že by zašli na pivko. Táta se tvářil otráveně, tvrdil, že nic nepotřebuje, že zahradu zvládne sám, na pivo nešel. Zahradu už připomíná džungli, nedělá tam nic. Když jsem se ho zeptala, jestli by se třeba nechtěl přestěhovat do menšího bytu, blíže k nám, začít nový život, řekl, že jeho život je fajn a jediné, co ho trápí je, že mu do něj stále mluvím. Neodpovídá na maily, nebere telefon, nereaguje na esemesky.

Nakonec mi i můj manžel řekl, že se o tátu starám až příliš, že třeba jen potřebuje delší dobu truchlit. Jenže od máminy smrti uběhly už čtyři roky a táta schází čím dál více. Je z něj mrzutý starý děda. Jeho sousedka říkala, že už začíná mít v obci pověst podivína, že nikomu neodpovídá na pozdrav, tváří se jak kakabus a když jednou sousedovic děti měly venku táborák a pokřikovaly dlouho do noci, zavolal na ně policii, že prý ruší noční klid. Na všem vidí jen to špatné, pokud tedy vůbec někdy promluví.

Nevím co dělat. Na jedné straně cítím povinnost se o něj postarat, pomoct mu. Na straně druhé se nechci vnucovat a je mi líto, že mou snahu neocení. Nikdo z rodiny ji neocení. Nedávno mi už i sestra řekla, že se na tátu vykašle, že není zvědavá jet za ním šedesát kilometrů a pořád tam pak poslouchat, ať mu dá pokoj.

„Tak mu dejte pokoj,“ řekl nedávno švagr. No to se řekne. To se mám dívat, jak táta žije ve špíně, hubne a chátrá? Co když trpí nějakou duševní nemocí? Co když si něco udělá nebo něco provede? Začíná být takový nenávistný, až zlý.

Když jsem ho pozvala k nám na Vánoce, řekl, že Vánoce nesnáší. Kdykoli tam jedu, něco mu upeču. Sladké měl rád. Ani se toho nedotkne, říká, že to nechce. Sousedka říkala, že pak našla bábovku v popelnici, kterou mají společnou v ulici. Sousedka mi hlásí, jak to s tátou vypadá. On mi řekl, že jsem ji na něj nasadila a nazývá jí starou estébačkou. Přitom je to moc hodná paní.

Možná někomu budu připadat jako semetrika, která otci příliš mluví do života. Ale pro mě je hrozné sledovat, jak se trápí, jak chátrá, jak odmítá žít. Vždyť sedmdesát let přece není nijak moc, v tom věku ještě lidé prožívají pěkné věci. Má rodinu, má nás, mohli bychom společně někam vyrazit. On místo toho marní poslední léta, která má. Vím, že mámu by to hodně štvalo, kdyby viděla, jak dopadl. Vlastně vůbec nevím, co tam celé dny sám v baráku dělá.

 

Psáno pro neziskový projekt Vdovy vdovám (www.vdovyvdovam.cz), autorka si nepřála uvést celé jméno, fotografie je ilustrační.

 

 

ovdovění rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Radmila Coufalová
Také se obávám, že Váš tatínek trpí depresí. I v odborných publikacích se uvádí, že těžký zármutek po ztrátě blízké osoby, který trvá déle než rok, je potřeba začít léčit. Otázkou je, zda bude tatínek ochoten vyhledat pomoc ( bojím se,že nikoliv) či zda je možné někoho přizvat k němu domů. Ale myslím, že bez medikace se to nezmění. Nevyčítejte si, že neděláte dost. Tohle chování už je bohužel za hranou.
Elena Valeriánová
Terezo, chápu, že je to pro Vás těžké, bolí Vás vidět otce v takovém psychickém i fyzickém stavu. Vůbec se Vám nedivím a máte můj obdiv, že to nechcete vzdát. Táta si nezaslouží, aby zůstal sám. Myslím si, že opravdu potřebuje odbornou pomoc. A pokud existuje nějaká organizace s terénním psychologem, vyhledejte jejich pomoc. Moje maminka zemřela tři týdny po mozkové mrtvici. Po pohřbu otec nechtěl jít k jejímu hrobu, když jsme pro něho přijeli, vždy říkal a co tam budeme dělat, nikam nejdu. Nechápala jsem to. Až jednou na mě vykřičel, že se na ní zlobí, že ho tady nechala a klidně si umřela. Bolelo mě to. Časem se z toho vzpamatoval, ale už nikdy nebyl jako dřív. Jeho elán byl pryč. Maminku přežil o dlouhých dvacet let. Nestyďte se vyhledat pro tatínka odbornou pomoc, pokud si nevíte rady, obraťte se na jeho praktika. Držím Vám pěsti.
Dušan Brabec
Také jsem ovdověl v dubnu 2021, bylo to dost nečekaně a dokonce den nato jsem měl nástup do lázní kvůli špatné kyčli. První dva měsíce jsem byl hodně rozhozený a smutný, pomáhala mně dcera, ale ten neuspokojivý psychický stav se podepsal na výrazném zhoršení stavu kyčle, bolest byla nesnesitelná a přitom pořadník na operaci se díky covidu stále protahoval. Nakonec jsem se na "divokou kartu" na operaci dostal, ale pak co dále jako sám vdovec s berlemi?!? No a když jsem měl po rehabilitaci nastoupit do "křížkových" lázní, chtěli test na covid a ejhle - byl pozitivní. Tak zase nic. Z covidu jsem se dostal, ale před vánocemi 2021 mne skolil postcovid a skončil jsem v nemocnici. Zkrátka jsem se dostal až na úplné psychické dno. Ale zachránili mne a když jsem se z toho vzpamatoval, do roku 2022 jsem si dal vnitřní závazek začít nový život a najít si partnerku, protože ve dvou je to vždy radostnější. Sice to trvalo skoro celý rok 2022, ale když člově CHCE, tak má určitou pravděpodobnost, že se zadaří. A stalo se a jsem spokojený. Chce to, aby váš tatínek CHTĚL, aby vyvíjel nějakou aktivitu, byť třeba hloupou. Ale rozhodně bych mu jako mužskému nedoporučoval pořídit zvířátko. MUSÍ CHTÍT, to za něho nikdo neudělá! Držím palce.
Petr Dvořák
Paní Plhalová, jenom to ne!!!!!
Marie Faldynová
Podle mne se může jednat o depresi. Zkuste organizaci FOKUS mívá terénního psychiatra který může přijet na návštěvu. Také já bych měla obavy, že takový stav může skončit sebevraždou.
O. P.
A co takhle mu pořídit nějaké zvířátko, aby zase cítil teplo domova.
Danka Rotyková
Dobře jste udělala, alespoň jste svěřila svůj problém ostatním, což může být i úleva. Ale tady je každá rada drahá. Myslím si, že Vàš otec stále truchlí, i když to vyjadřuje dost nepříjemně. Vy můžete jedinè čekat, že se to změní a občas mu pomoci jako dosud. Nic víc. Lidé totiž nejsou stejní, hodně vdovců má potíže se se ztrátou partnera vyrovnat, jsou prostě uvnitř křečí.
Miloslava Richterová
Pomoci můžeme jen tomu, kdo o to stojí. Stačí uklidit, uvařit, popovídat, nehrotit.
Dana Divišová
Článek mne zaujal. Trochu mi připomněl období, kdy zemřela moje maminka a táta zůstal sám. Sedm let. V tomto věku těžko člověka přesvědčíte, aby dělal, co vy chcete. Tak jsme každý víkend jezdili společně na mamičin hrob. Na to se táta těšil. Trochu jsem mu doma uklidila, i když to nesnášel. A paní doktorka mu doporučila procházky. Vzal si tedy hůlku a poctivě ušel asi 2000 kroků, jak říkal. Bohužel, jeho kamarádi už byli na pravdě boží. Taky jsem viděla, jak po osmdesátce chřadne, ale bylo mu nejlíp samotnému. Později už ani na Vánooce k nám nechtěl, zapálil svíčku a vzpomínal na mamku.
Olga Škopánová
Myslím, že je na místě konzultace s psychologem či psychiatrem i když přimět svéprávného člověka k léčbě je těžké.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.