Fotopovídání rozdělím na několik místních částí a začnu v centru na náměstí, které tradičně soutěží o nejdelší podloubí u nás. Jestli je u nás v Litomyšli nebo Telči.
A tak se přeměřuje a přeměřuje.
Extra slavnými rodáky se moc chlubit nemůžeme, ale občas nás někdo navštívil
nebo přespal a
nakonec, vlastně i narodil.
V Brně mají Vaňkovku, my máme Venkovku, aneb venkovní galerie obrazů místních malířů.
Park Jana Palacha.
je známý a řekl bych i proslavený velkou rodinou azalek a rododendronů, česky pěnišníků.
socha Mateřství zde našla svoje nové místo. Na původním by dnes překážela obchvatu náměstí.
Park patriotů s nejvyšším bodem na území města, 543 metrů nad mořem
s galerii šutrů.
a v létě trpícími tučňáky.
Pohled z nejvyššího místa na dva způsoby.
Rybník Rosnička, nebo-li Rosna, vyhledávaná rekreační oblast nejen domorodců.
Chata Rosnička. Společně s Plechárnou oblíbené občerstvovny.
Lesem kolem Rosny vedou naučný stezky a trasy jak pro cyklisty, tak i pro vozíčkáře. Jedna z nich míří k pomníku včelích matek.
Zvláštností lesa je evropské rozvodí. Pokud zde má někdo nutkání...může si vybrat moře.
Vodárenský les nebo spíš řízený prales
s velkou kolonií Caltha palustris. Teda Blatouchů bahenních, kdyby někdo nevěděl.
Kostel Navštívení Panny Marie. Na tomto místě stál původně románský už roku 1250. Poslední z mnoha úprav byla ukončena v roce 1996. V době obav před mírumilovnými husity se do města přestěhoval biskupský ouřad z Litomyšle.
Kostel svatého Josefa. První cihla byla založena v roce 1894 a že jich tam je. Stavěl se i přilehlý klášter Redemptoristů, což je řád, kladoucí si za cíl hlásat slovo Boží mezi chudými a v chudobě také žít. Jednoho dne, v jisté době, přijela v noci auta a mnichy odvezla neznámo kam. Protože bydlíme naproti, rodiče celou scénu viděli na vlastní oči.
Římskokatolický kostel svatého Jiljí. Nejstarší kostel ve městě. Anály říkají, že byl založen roku 1170 na levém břehu řeky Svitavy. A stojí tam dodnes.
Vevnitř na vás dýchnou staletí a varhany.
Naopak nejmladší je u nás kostel pravoslavný.
Samostatnou disciplínou jsou svitavské vily. Langerova byla postavena v letech 1888–1891 pro majitele pily Julia Langera. Po finančním bankrotu se stala majetkem spořitelny, která ji od roku 1933 pronajala městu pro zřízení radnice.
Tak je tomu dodnes.
V 19. století ve městě vyrostly textilní továrny. Jednou z nich byla tkalcovna Ferdinand Sigmund. Takto si v sousedství fabriky bydlel. V nové době tu dětem prohlížela a vrtala zuby svérázná pani doktorka Šefrnová. Nyní je vila soukromým majetkem.
Budigova vila, postavená v letech 1891–1892 průmyslníkem Johannem Budigem pro jeho syna Maxe. Za války byla správním sídlem okupačních orgánů. Od roku 1946 zde sídlí soud.
Albrechtova vila, továrníka podnikajícího v kožedělném průmyslu.. Dnes se v ní vrtají zuby.
Rezidenční vila Johanna Budiga, mecenáše a starosty města. Po válce byla konfiskována. Dnes je to městské muzeum a v něm stálá expozice Oskara Schindlera a
.
Sponerova-Ettlova vila. Postavena byla v letech 1886–1887 pro rodinu Sponerů. Od roku 1945 je ve vlastnictví státu.
Každé město mělo dříve opevnění a bašty. Svitavy nevyjímaje.
Otendorferův dům, podle svitavského mecenáše, domorodcům známý pod názvem Červená knihovna.
Uvnitř ukrývá báječný sál.
Sportujeme na stadeci a sportovním areálu v jeho sousedství, což společně nabízí široké sportovní vyžití. Například dráhu pro in-line brusle, tenis, petanque, posilovnu...včetně dvou dětských hřišť a restaurací. Pro halové sportování máme halu, kde se ještě nedávno hrála nejvyšší basketbalová liga.
Městem protéká řeka Svitava. Pravda, žádný veletok, vždyť za městem teprve pramení, a to hned sedmkrát,
ale za Blanskem už je to regulérní řekou, místy obrovnanou chatami Brňáků. Podél řeky vede báječná cyklostezka od pramene až k soutoku se Svratkou.
No a když pestobarevné, tak tedy pestrobarevné.
Nežijeme si špatně i
minipivovar máme, tak se aspoň na jedno stavte. Nejlépe v létě na Svitavské pivní slavnosti.
Tak se někdy stavte.
Pokud jste došli až sem, možná by se hodilo ještě dodat. Ano Svitavy byly převážně německé a dokumentace z této doby je pro nás až strašidelná, ale
život šel dál...obě fotky zveřejněny s lasavým souhlasem svitavského muzea.
