Po vyučení a absolvování SPŠ potravinářské dumám, co dál. Vysokou si jistě dám, ale až po splnění své vojenské povinnosti. To mi šeptal rozum. Ani jsem neměl prázdniny. Jsem mlynář a byl o mě zájem. Hlavně v době dovolených. Do nástupu základní vojenské služby budu pracovat jako dělník a poté budu budovat kariéru. Jedná se o pouhé dva měsíce. Bohužel jsem se v té době zamiloval. To není dobré si namlouvat, že něco takového může dva roky vydržet. Jenže láska je láska, jak o tom zpívá Lucie Bílá s Ilonou Csákovou.
Je sobota. Scházíme se v našem hlavním stanu. Je to restaurace „U Hrochů“ vedle hlavního přerovského náměstí. Je po obědě a domlouváme se, kam večer vyrazit za zábavou. Vyhrála to nedaleká Horní Moštěnice. Hraje tam námi oblíbená roková kapela „Blue Dreams“. Pouhý rok byly ještě trpěny anglické názvy tuzemských skupin. Potom to normalizace zakázala. Venkovní zábava má své kouzlo. Je vlahá horká noc a dívky toho mají, co nabídnout. Také erotické hrátky se mohou odehrávat venku, v přírodě.
Na záchodě v hospodě je nějaký hluk. Přiletěl tam kamarád. „Tomu klukovi, co sedí tam v rohu, se udělalo špatně. Zvracel u mušle a ten kripl, pomocník VB ho napadl“. Vidím, jak se rozlétly dveře, a udavač spěchá k telefonu a oznamuje incident. Samozřejmě svou verzi. Je to známý místní práskač. Byl malý, tlustý a pracoval jako kominík. Byl zakomplexovaný. Jak vstoupil do hospody, tak se šeptalo: "Bacha, kominík". Někdy nás s páskou na rukávě buzeruje na silnici, když se projíždíme na motorkách. Kluci mizí. Nechtějí svědčit u soudu. Já ne. Nic jsem přece neudělal. Do lokálu vlítnou příslušníci. Drapnou kluka za dlouhé vlasy a vlečou ho přes celý lokál do auta, kde mu nasadí pouta. Jeden jde zpět. „Občanský průkaz," osloví mě. Ověří si mou totožnost a klade mi otázky. „Je pravda, že ten mladík chtěl židlí uvedeného soudruha praštit se slovy - Ty kurvo udavačská, já tě zabiju.“ “Víte, já sedím na opačné straně a určitě něco nadával, ale co, to nevím. Viděl jsem židli pouze do pasu. Nevím, co zamýšlel. Možná ji chtěl jen přemístit," odpovídám. Dali mi pokoj, protože se jim má slova nehodila. Přece nebudu tu nespravedlnost podporovat. Za několik měsíců čtu oblíbený sloupek v Rudém Právu „Na štíru s paragrafy“. Stojí tam, že ve známé přerovské restauraci napadl mladík ze závadné protisocialisticky zaměřené skupiny pomocníka VB. Bylo to opačně. Oba byli opilí.
Scházíme se s kamarády u hřbitova, jdeme pěšky asi 2 km do vesnice, kde je hudební produkce na otevřeném parketu. Přelezli jsme plot, abychom jako studenti ušetřili za vstupné a zbylo nám víc na pivo. Dvanáct se nás usadilo u velkého stolu. Rozhlížím se kolem dokola. Jsem mladý, silný a chtíč se mnou cloumá. Přes dva stoly sedí dívky. Blondýna, jemná zrzka a nádherná brunetka. Dlouhé vlasy, velké řasy a čokoládové oči. Ty miluji. Jako zmámený hledím tím směrem. Naše oči se setkaly. Zachvěl jsem se, hlavně od pasu dolů. „Je moc krásná, mám na ni? Neodmítne mě?" projelo mi hlavou. „Jsi sportovec, umíš bojovat, zkus to!" Nikdy se nevzdávám. Do uší se mi line ploužák od Elánů: „Láska moja“. Vstávám a ocitám se před dívkami. „Smím prosit,“ říkám pevným hlasem. „Ano“ vydechla. Přitiskla se, na prsou cítím hroty jejích vztyčených bradavek. Mé tělo je pevné a mezi nohama ještě pevnější. Cítím naše splynutí. „Jmenuji se Naďa,“ špitla mi horkým dechem do ucha. Její jméno mě neuchvátilo, ale dostaly mě její oříškové oči. Pozval jsem ji na zmrzlinu, na procházku, a poprvé jsme se milovali. Chemie nás ovládla. To zařídila, matka příroda.
Bylo to v době doznívání módy dlouhých vlasů v druhé polovině sedmdesátých let. Před nástupem na vojnu mě pozvala ještě do Opavy. Studovala tam střední ekonomickou školu zaměřenou na poštovní provoz. Seznámila mě s historií tohoto krásného města. Také s lokály. Boží Koutek, Dukla, Monika a další, kam s dívkami chodily. Večer jsme se pomilovali na jejím privátě v rodinném domku. Spolubydlící vykázala vedle ke kamarádkám. Vášnivá noc a přísahání, že naše milování bude trvat věčně. Teď tu v Opavě ve svém bytě sedím a vzpomínám na mládí, kdy jsem ruku v ruce s ní brouzdal tímto městem. Osud tomu tak chtěl. Nyní tu žiji již spokojeně 40 let. Nakonec jsem se do tohoto města přiženil.
„Naděnko, dostal jsem povolávací rozkaz do Hranic," šeptám radostí. Dívce se zalily oči štěstím. Je to z našeho města krátká vzdálenost. Asi kolem 25 km. „Pokud budu sekat latinu, tak každý týden mohu svou lásku vidět. Dostanu určitě vycházku. Od starších vím, že měsíc ji neuvidím. Až do slavnostní přísahy je zákaz vycházek. Přišel čas. Na sobě nezbytné rifle, riflovou bundu, černé triko a botasky. Jiná uniforma než, která mě čeká. Žmoulám na nádraží rozkaz v ruce, který sloužil také jako bezplatná jízdenka. Na peroně je plno podnapilých kluků, kteří se loučí se svými blízkými. Objímají se svými láskami, které si po pár měsících najdou jiného. Nejlépe toho, kdo to má již za sebou.
Vlak plný hulákajících branců přijíždí na místo určení. Před budovou nádraží stojí vojenské nákladní vozy Praga V3S. Hlídky adepty vojenského řemesla osloví a usazují na korby vstříc armádě. „Jdeš k nám na vojnu?" křičí na mě poddůstojník. „To určitě. Ty zelená hlavo.“ Potřesu svou hřívou. Ještě mám vlasy až do půl zad. Dopoledne mě ještě neulovíte. Zamířím si to do nejbližší hospody. Musím svůj splín zapít. Silně podnapilý kolem půlnoci se ptám na cestu do kasáren. Svou vlasteneckou povinnost si neumím představit. Ťuk, ťuk klepu na bránu. Vykoukne dozorčí. „Je tady zase jedno ožralé hovado." hlásí důstojníkovi. „Odveď ho do basy," nařizuje mu velitel. To bylo mé první seznámení s mým vojenským životem. Probouzím se v cele. Na kavalci. S hlavou jako střep. „Vstávej holube. Marš se vykoupat a k holiči.“ Sedím na židli a mladý muž mi neobratně pižlá mou chloubu. Mé pěstěné „háro“. Spolu s vlasy mi padá i můj dosavadní bezstarostný život, kde byly jen slasti a skoro žádné povinnosti.
Není tu maminka, která by časně ráno sbírala mé špinavé svršky rozházené po pokoji, když jsem se připotácel k ránu z nějaké hudební produkce nebo mejdanu. „Uděláme z tebe chlapa," sdělují mi mí budoucí instruktoři. Mají pravdu. Konečně musím zatnout zuby a dělat věci, které nechci. Mé ego je ponížené a choulí se koutě, ale vrátí se zocelené a připravené na život. Jako mladý muž jsem konečně si uvědomil, že nejsou pouze radosti, ale i starosti, povinnosti a odpovědnost. Je tu radost, ale i žal. Nejen smích, ale i slzy. To vše k životu patří. Vojna nás na to nemilosrdně připravovala. Nejsou to kecy, ani nostalgie spíše to byla má terapie. Nenapsal jsem to proto, jak si mnozí myslí, pro bezbřehé vzpomínání na vojnu. Je to pro poučení.