Předkládám střípky duše, na kterou už fouká ze strnišť.
23. 1. 2023
V noci se mi zdál zvláštní sen. Stádo koní běží krajinou. Krásných černých koní. Jen ten poslední je bílý. Oddělí se od stáda a jde k domu, ve kterém přebývám. Bílá koňská hlava nakukuje oknem, kopyty strká do dveří. Ustupuji pořád dozadu, protože se koní bojím. Budím se hrůzou. Sen byl jako živý. Až se uklidním, pomyslím si. Ty koni, kde máš prince?
20. 3. 2023
Oteklo mi koleno. Mohla bych vystupovat v cirkuse jako žena se sloní nohou. Je téměř nehybné. Otevírám internet a chci se objednat na ortopedii. Termín za dva dny, poplatek pět set korun. Co je to za blbost. Vytočím telefon a dožaduji se na sestřičce objednání. Termín za měsíc. Aha, pochopila jsme strategii. Pokorně se vracím k objednání on-line. Dva dny poté dopajdám do ordinace.
„Tomu kolenu se něco nelíbí,“ praví pan doktor.
Nechci být přidrzlá a říct, že tu diagnózu jsme si stanovila sama. „Co něco?“ ptám se. „No to já nevím.“ V tramvaji medituji na téma co vše lékaři dokážou. Transplantovat orgány, vyspravit popáleniny, léčit rakovinu. Rýma a koleno jsou problémem. Dostala jsme pilule na klouby a termín kontroly. Doma pro jistotu mažu slivovicí. Vzpomenu babičky, která vše léčila bylinami a zmíněným mokem. Přihnu si s flašky. Babi to je i za tebe. Snídala hrst ořechů, lžičku medu a panáka slivovice. Ještě v osmdesáti chodila na pole s motyčkou. V kapse křížaly a suchý chleba. Babi, to bys koukala. My máme fitka a ketodiety a oteklá kolena.
6. 4. 2023
Volala mi Káťa z Košíku. No ne, že bych s ním měla důvěrný vztah, ale tak se představila. Prý, proč jsme tak dlouho nenakupovala a byl-li poslední nákup v pořádku. „Co se stalo?“ ptala se Káťa. Trochu jsme se rozlítila. Co mi má co nějaká káča jakási volat a nabádat k nákupům a obžerství. Chvíli jsme krotila zlost. Do nastálého ticha Káťa znovu pronesla: „Co se stalo?“
„Umřela jsme hlady.“ Odvětila jsme a nezdvořile hovor ukončila. Pak jsem se – stařena poťouchlá – chvilku bavila na téma, kterak Káťa v marketingovém průzkumu ohodnotí nákupní zvyklosti 65+.
8. 5. 2023
Den na draka. Je mi tma a smutno a marně hledám smysl své existence. Vykopu se z postele, udělám si snídani a ke kávě otevřu internet. Vyskočí na mě horoskop. Mám jíst víc čočky. To mne fakt vylepšilo a zvedlo náladu. Čočka. Chvilku listuji programem TV. Film pro pamětníky Kamarád do deště. Fešáci, mladší než já, Sagvan Tofi a Lukáš Vaculík jsou v kategorii filmů pro pamětníky. Tam vždycky patřil Oldřich Nový a Adina Mandlová. A on už i Lukáš se Sagvanem jsou fosílie. Jdu vrátit své pamětnické tělo do postele, přetahuji polštář přes hlavu a oddávám se pláči. Upřímně? Moc mi to nepomohlo. Cítím se osamělá. Fénixe hledám ve zbytcích popela.
16. 6. 2023
Suším si v koupelně před zrcadlem vlasy. Velkým zrcadlem. V županu je mi horko, tak ho sundám. Jednou se zase odhodlám, podívat se na své tělo. Taju jako sněhulák. Pozoruji kriticky své nedostatky, snažím se zaujmout jinou pózu, no nic platné. Popozdvihuji, popotahuji, jizvu na břiše pohladím. A pak mi to dojde. Proč já vlastně nejsem ke svému tělo vlídnější, laskavější. Mé tělo chodí, peče buchty, sází kytky, plave, zvládlo porod, několik operací, umí bolet i milovat se… A pak… zahlédnu své oči… Pořád jsme to já.
31. 10 . 2023
Dnes naposledy hraje fontána v Mariánských Lázních. Užívám si hlas A.Bocceliho, výbornou kávičku a přes secesní okno kavárny pozoruji barvy podzimu. Courám se parkem, strkám do kapes kaštany a pak se vrátím na Hlavní třídu. V jednom butiku spatřím krásné bílé šaty. Zavinovací. Ty si musím vyzkoušet.
„Ty jsou tak krásné, že bych se v nich mohla vdávat.“ Vzdychla jsme před paní prodavačkou. A ta mi krásnou slovenštinou odpověděla.
„Jaj, moja, kvôli pěkným šatom nerobte taků somarinu. Keby ste to chcela urobiť, ja bych Vám aj zlavu dala abyste sa nevydávala.“
Šaty jsem si nekoupila. Potřebovala bych o číslo větší. Odstávala mi látka u kapes. Škoda. Byly nádherné. Zavinovací. Jako od Diane von Fürnstenberg.
13. 11. 2023
Dnešek je všední a obyčejný. Dělám domácenku šedou. A pak mi volá máma a pěkně mě naštve. Ale jsme velká holka, mlčím. Je jí přece jenom 89. Nevyřčená slova pálí v puse jako afty. Venku vytrvale prší.
