Hned jsem začala "gůglit" a ejhle, další štěstí - poslední tři vstupenky do lóže na představení hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti. Vzali jsme s sebou i dvanáctiletého vnuka Andreje, který by chtěl být režisérem a hercem. A jde si odhodlaně za svým cílem - už byl s rodiči ve filmovém muzeu, kde si jeden film zkusil natočit. Je sice introvert a samotář, ale říkal, že ho to přejde. Nejraději je u nás v domečku. Kdo ví? Třeba mu posloužíme jako postavy do nějaké veselohry.
Byla sobota 4. listopadu, sluníčko hřálo už od rána, a vlak na "Hlavák" přijel přesně podle jízdního řádu. Metro, které praskalo ve švech, nás dopravilo doprostřed našeho hlavního města. Vzali jsme to přes Staroměstské náměstí a zamířili jsme na Karlův most, když už měl jeho zakladatel ten den svátek. Nějak nás ale davy turistů svedly z cesty, a on nikde. Tak jsem se obracela o pomoc na kolemjdoucí. "I dont no", " Italien" ... Asiatů jsem se raději neptala. Až jeden vrchní z kavárničky nás navedl do správného podloubí. Měl sice cizí přizvuk, ale pomohl.
Přechod přes starobylý most byl taky náročný, spíš strkanice. Výhledy ale stály za to. Na Kampě už byl docela klid a posezení na lavičce přišlo vhod. Blížila se čtrnáctá hodina, tak jsme se přesunuli do naší "Zlaté kapličky". Prošli jsme si její labyrinty a nasáli slavnostní atmosféru. Byl čas usednout do naší zlacené lóže.
Už jednou jsme s manželem Národní divadlo navštívili, tehdy hráli Cyrana z Bergeracu v hlavní roli s Davidem Prachařem. Seděli jsme daleko od jeviště. Já jsem tenkrát nechala brýle v šatně, a manžel zase špatně slyší. Tentokrát bylo všechno, jak má být. Viděli jsme naživo nám známé herce z TV: Františka Němce, Taťjanu Medveckou, Davida Matáska, Ladislava Beneše, Pavlu Beretovou... Moc se nám líbil výkon Igora Ozoroviče a Ondřeje Malého. Naše Furianty jsme kdysi dávno viděli v TV s Janou Hlaváčovou a Luďkem Munzarem, na ně se nedá zapomenout.
Když jsme vyšli z divadla, už se stmívalo. Vydali jsme se po Národní třídě na Václavské náměstí, kde to zase žilo. Rozloučili jsme se sv. Václavem na koni a zamířili jsme k nádraží. Čekání na náš Zlínský expres jsme si zpříjemnili posezením ve Fantově kavárně v historické budově nádraží. Na zpáteční cestě domů se nic zvláštního nepřihodilo. Před 23. hodinou už jsme si ten náš prima den promítali v hlavě v našich vyhřátých postelích.
Íčko, děkujeme!
