Neznám nikoho, kdo by o tomto svátku mluvil kalendářovou mluvou, jednoduše máme „dušičky“. Je s nimi spojen i výraz dušičkové počasí a ten opravdu není o sluncem zalité krajině. Právě naopak, na dušičky bývá chmurno, šedivo s mrholením, vichr shazuje poslední listy ze stromů a sychravé počasí zalézá za nehty. Rozhodly jsme se s kamarádkou vyjet na dušičkový výlet. Cílem se stal tak trochu tajemný a ve středohorských lesích ukrytý hrad Kostomlaty pod Milešovkou. Byla jsem tam už několikrát, avšak toto byla dušičková premiéra.
Hrad Kostomlaty, přesněji řečeno to, co z něho zbylo, stojí ve svahu ve stoupání na horu Kloč nad obcí Kostomlaty pod Milešovkou. Gotický hrad patřil rodu Kostomlatských z Vřesovic a opuštěný je už od 16. století, kdy panstvo dalo přednost zámku dole v městečku. V polovině devatenáctého století tu byla vystavěna hospoda, která zanikla až v padesátých letech století dvacátého. O ruiny hradu pečuje Občanské sdružení pro záchranu hradu Kostomlaty a jeho péče mu svědčí. Zříceninu zabezpečili a v sezóně tu panuje čilý ruch. V provozu je kiosek s občerstvením a vystoupat můžete i na hradní věž, ze které je krásný výhled na České středohoří včetně Milešovky i Krušné hory na západě. Hrad si zahrál v pohádce režiséra Zdeňka Trošky Nejkrásnější hádanka.
Ve druhý listopadový den jsme zaparkovaly auto na parkovišti U rybníčků a dušičkově laděnou přírodou se vydaly cestou zapadanou listím ke hradu. Sluníčko jen odhrnulo peřinu a zvědavě nakouklo a rychle se zase schovalo. Nám to vlastně ani nevadilo. Měly jsme s sebou kamarádčinu fenku a v jejím doprovodu jsme za chvíli byly na hradním nádvoří. Vršek Kloče měl na hlavě šedivou čepičku a my jsme vzaly zavděk závětřím se stolem a lavicemi. Nalily jsme si kávu z termosky a pochutnávaly si na oříškové bábovce. Vedly řeči a pomalu se pustily zpátky. V dušičkovém dni jsme nepotkaly živou duši. Duší těch, kteří už s námi na hrad ani jinam jít nemohou, jsme vzpomínaly a povídaly si o nich. Svíčky jsme jim rozsvítily a postály u míst jejich odpočinku za soumraku.