„Normálně piji urologický čaj, ale dnes připíjím vínem našim hokejistům, protože jde o vítězství nejen sportovní, ale i morální.“ Tato věta pro ni byla osudová. Vyslovila ji v televizi poté, co českoslovenští hokejisté v roce 1969 na mistrovství světa porazili mužstvo Sovětského svazu. Národ jásal, většina lidí vítězství považovala za jakousi symbolickou odvetu okupantům. Československým hokejistům tehdy fandila i většina ostatních účastníků mistrovství, Češi slavili v ulicích.
Mnoho veřejně známých osobností se tehdy ještě nebálo vyjádřit veřejně své názory, protože přituhovat teprve začínalo. Ale zanedlouho nastala doba takzvané normalizace, komunisté si začali vyřizovat účty a zbavovat se lidí, kteří je nepodporovali. Milena dostala zákaz objevit se na obrazovce.
Dnešní mladí lidé si mnohdy nedovedou představit, co takový zákaz znamenal, že se proti němu nešlo bránit, že existovala jen jedna jediná televize a že takový člověk prakticky přišel o možnost živit se tím, co uměl. Navíc, pozice televizní hlasatelky, tehdy byla značně „celebritní“ záležitost. Hlasatelky uváděly jednotlivé pořady, měly prestižní postavení, po takové práci toužila nejedna dáma. Takže přijít o takovou práci a navíc mít zakázáno veřejně vystupovat, byl velký problém.
Navíc, v době, kdy mocní rozhodli o tom, že Milena přijde o práci, zemřel její manžel, s nímž měla dceru. Věděla o jeho nemoci už delší dobu, stála po jeho boku, tajila ji před dcerkou a blízkými, protože jim nechtěla přidělávat starosti.
„Nejsem stěžovací typ. Když mám nějaké hoře, schovám se, aby to nikdo neviděl. Nesnáším, aby měl někdo litoval. A taky nechci obtěžovat okolí,“ řekla o mnoho let později tvůrcům televizního pořadu Třináctá komnata.
Tato slova ji vystihují. Po manželově smrti a vyhazovu zůstala sama s dcerkou, ale nestěžovala si, nezahořkla, stále zůstala krásná, upravená, noblesní, taková, jakou si ji lidé pamatovali z televizní obrazovky, přestože se ji mocní pokusili ponížit a nabídli ji jen práci asistentky scény. Takže vařila kávu, dělala v televizi něco jako holku pro všechno a mnozí z umělců, kteří se s ní dříve kamarádili, najednou odvraceli tváře, dělali, že ji neznají.
Život si pro ni však přichystal ještě další trápení. Když vezla dcerku v autě, měly autonehodu. V pořadu Třináctá komnata popsala, jak skončily v řece, jak se z auta dostaly ven. Je téměř k neuvěření, že přežila i další vážnou autonehodu, tentokrát boural kolega, který ji vezl. Byla těžce zraněná, dlouho nemohla chodit.
Když časem bylo její jméno téměř zapomenuto a už režimu tolik nevadila, zpěvák Milan Chladil si ji vzal jako konferenciérku svého pořadu. Provdala se za scénáristu Jiřího Blažka. Bylo jí už téměř padesát a začala žít nový pěkný život. Pár let poté přišel listopad 1989. Využila změn ve společnosti naplno. Vrátila se na obrazovku jako hlasatelka, začala pracovat v rozhlase, moderovala různé společenské události, stala se jednou z moderátorek televizního pořadu Sama doma, práce měla najednou až až.
Kde kdo se jí vyptával, jak je možné, že stále tak dobře vypadá. Zdálo, že ji všechny ty útrapy vůbec nepoznamenaly, ale jen ona sama a její nejbližší věděli, že její úsměv a milé chování zastírají hodně těžkých chvil, které měla za sebou.
„Proti narození a smrti člověk nic neudělá, jedině si v tom mezidobí může zachovat radost,“ řekla v rozhovoru pro Českou televizi.
I když byl o ni velký zájem, sama uměla odejít s noblesou. „Odešla jsem sama. Říkala jsem si, že je spousta mladých hlasatelek a nebudu čekat, až mi někdo řekne děkujeme, odejděte,“ vysvětlila v rozhovoru v pořadu České televize Všechnopárty.
Pak se zapojila do akcí určených dříve narozeným, moderovala společenské události pro seniory, velmi ji bavila práce s internetem, chodila do internetových kurzů pro seniory společnosti Elpida.
Zemřela, když jí bylo 77 let. Pro její blízké to byl šok, protože odešla po krátké těžké nemoci.
Kolegyně televizní hlasatelky na ni nedají dodnes dopustit a říkají, že šlo o mimořádně silnou dámu, která se nenechala zlomit nepřízní osudu. Hlasatelka Marie Retková o ní pro Českou televizi řekla: „Podle data narození mohla být naše matka, ale vypadala jako naše vrstevnice. Stejně tak mladá byla uvnitř. Aktivní, optimistická, akční, přitom to neměla v životě jednoduché.“
Byly krásné, talentované, úspěšné. Všichni je obdivovali. Přesto se však jejich životy nedají označit za bezstarostné a zábavné. Mnohdy spíše naopak. Seriál Ty, které jsme milovali popisuje příběhy idolů, o nichž se už v mladé generaci moc neví.
