Mám pocit, že kamarádům, dětem a dalším mým blízkým by se líbilo žít v minulých stoletích, kdy bylo striktně dáno, jak dlouho vdova musí nosit černý oděv a neúčastnit se společenských akcí. Doslechla jsem se, že prý dostatečně netruchlím. Povídá se to v našem středně velkém okresním městě, kde každý každého zná. Můj muž byl po roce 1989 nějaký čas místostarostou, ještě donedávna se angažoval v komunální politice, takže nás každý zná. Měla jsem radost, když na pohřeb přišlo hodně lidí, brala jsem to jako důkaz toho, že nepracoval nadarmo, že něco pro lidi udělal, že si ho váží.
Týdny bezprostředně po pohřbu pro mě byly úlevou. Hodně jsme se s manželovou nemocí natrápili, on sám často říkal, že se těší, až odejde, až si vydechnu. Nabádal mě, ať začnu nový život. Doslova říkal: „Nechci, abys byla fňukající vdova, která se nechá litovat. Hned jak zmizím, vyraž na dovolenou k moři.“ Byl silný a já ho za to dodnes obdivuju.
Smuteční hostinu jsem pojala tak, jak by se mu to líbilo. Pouštěly se svižné rockové písničky, které měl rád, žádné plačtivé songy. Kamarádka mi pak řekla, že jsem se chovala příliš vesele. Dcera podotkla, že to byla párty, ne smuteční setkání. Nevidím na tom nic špatného, záměrně jsem chtěla, aby se vyprávěly vtipy, vzpomínalo se na to, co jsme prožili zábavného. Manžel měl rád ironii, humor, rád chodil na rockové koncerty, jezdil na motorce, já vím, že by se mu takové rozloučení líbilo.
Asi dva měsíce po pohřbu mi syn řekl, že mě viděl, jak se s kamarádkou směju v kavárně na náměstí. Že prý je to nevhodné a vypadá to, jako bych byla ráda, že tady táta není. Byla jsem z toho hodně špatná. Tak já jsem doma brečela v noci do polštáře, snažila se svým žalem neobtěžovat okolí, nedělat to nikomu z mých blízkých těžší a syn mě za to zkritizoval.
Dcera mi také řekla, že má pocit, jako bych si oddechla, že už tady táta není. No ano, já si oddechla, že už ho nic netrápí, že mu není stydno, když mu pomáhám s intimní hygienou, že už nemá bolesti. Já si oddechla kvůli něho, protože jsem věděla, jak těžké jeho poslední měsíce byly a jak statečně je zvládal. To ale víme jen my dva.
Povídala jsem si na to téma s kamarádkou, která je také vdova. Má podobnou zkušenost. Říkala, že jí tchyně a matka vyčetly, že takzvaně málo truchlí.
Nechápu, jak si někdo může přivlastnit právo určovat, jaké truchlení je moc a jaké málo, ale vím, že každý, kdo ztratil partnera, tu zkušenost prožívá jinak. Někdo se uzavře, někdo chce pocity naopak sdílet. Někdo žije vzpomínkami, někdo naopak chce co nejrychleji zapomenout. Ale to je přece přirozené, vždyť jsme každý jiný, každému pomáhá něco jiného.
Hrozně mě mrzí, pokud si lidé myslí, že mě ztráta manžela nemrzí, že mi nechybí, že jsem snad ráda, že už tady není. Nenapadlo mě, že by si lidé něco takového mohli myslet. Na straně druhé, přece nebudu na veřejnosti plakat a nosit černý šátek na hlavě jen proto, aby si báby ze sousedství spokojeně řekly, že truchlím dostatečně moc. Netušila jsem, že v této době ještě někdo řeší, jak by se takzvaně správná vdova měla chovat.
Proto jsem se rozhodla tuto svou zkušenost popsat. Proto, aby si lidé uvědomili, že každý prožíváme různé situace jinak a každý dáváme své emoce jinak najevo. Někdo je nedává najevo vůbec, někdo se je snaží zastírat. Já smutek zastírám veselím, smíchem. Je snad ale na tom něco špatného?
Psáno pro neziskový projekt Vdovy vdovám (vdovyvdovam.cz.), autorka si nepřála uvést celé jméno
