Zmínka o jeho založení pochází z roku 1352 a jeho poslední soukromý majitel Karel Harant tady mlel mouku, i když jen pro vlastní potřebu, ještě v roce 1982.
V půvabném údolí se rozkládá stavení mlýna, stodola a zděná stáj s roubeným chlévem. V terénu nad mlýnem je rybníček s vrchním vodním náhonem na dřevěné kolo, které potom uvádí do pohybu celé zařízení v mlýnici.
Zatímco mlýn prosperoval po celá staletí a byl vítaným pomocníkem obyvatel v širokém okolí, osud jeho posledních majitelů byl chmurný. Ve mlýně v padesátých letech minulého století hospodařili tři sourozenci Harantovi – Anna, František a Karel. Rodina odmítla vstoupit do vznikajícího jednotného zemědělského družstva a bratři byli na dva roky umístěni v táboře pomocných technických praporů. Když i v roce 1955 trvali na svém odmítavém postoji k družstvu, byli zatčeni a zbaveni svéprávnosti. Uzavřeli se před veřejností a život ve mlýně běžel bez technických vymožeností tak jako v minulosti. Tím se podařilo uchovat vybavení a zařízení jako v muzeu.
Poslední z Harantů Karel umírá v roce 2004 a mlýn od dědiců kupuje jihočeský kraj, který zaplatil rozsáhlou rekonstrukci včetně zavedení elektřiny. Vše je provedeno citlivě a jsou tu zachovány předměty osobní potřeby stejně tak dobový nábytek a zařízení mlýnice.
Ve vstupním objektu je v prvním patře velmi erudovaná výstava náčiní a předmětů potřebných pro každodenní všední život v šumavském Podlesí začátkem dvacátého století. Stojí za to se sem podívat.