Jsem čerstvá vdova a rodinu zajímá jen můj majetek, říká Ilona (75 let)
Ilustrační foto: Unsplash

Jsem čerstvá vdova a rodinu zajímá jen můj majetek, říká Ilona (75 let)

31. 8. 2023

Zjistila jsem, že mé příbuzné zajímá jediné: kdo po mě bude dědit. Připadá mi to, že by byli rádi, kdybych už následovala mého muže. Co jsem ovdověla, neskutečně se mi věnují, jenže já jsem, bohužel, pochopila proč.

Nebo možná bych měla použít slovo bohudík. Opravdu jsem přesvědčená, že zájem rodiny o mou osobu je motivován jedním jediným – mým majetkem. Takže, bohudík, že mně to došlo, že jsem je odhalila.

Ne, že bych byla miliardářka. Mám vlastní pěkný byt, krásnou chatu na super místě, něco málo rodinných šperků, nějaké to umění, které má údajně slušnou cenu. Zatím zvládám jezdit autem, takže na chatě trávím většinu času, jen když je velká zima, přesouvám se do bytu ve městě.

Manžel zemřel začátkem roku po těžké nemoci, věděli jsme, že to nedopadne, byli jsme s tím oba smíření. Nebudu se rozepisovat, co jsem po smrti prožívala, myslím, že to každá vdova zná a stejně se s tím každá musíme vypořádat sama.

Jenže já sama nebyla. Byla jsem šťastná, že mám dvě dcery, vnoučata, sestru, bratra. Všichni se semkli, jezdili za mnou, byli mi oporou. Vlastně jsem na chatě od jara vůbec nebyla sama, pořád tam někdo byl, tvrdili, že by mi samota dobře nedělala. No jak se to vezme, zpětně si říkám, že by mi možná samota po smrti manžela byla prospěšnější, taky jsem si potřebovala utřídit myšlenky, více si poplakat. Nedali mi k tomu prostor, od jara pořád grilujeme, scházíme se, berou mě na výlety.

Nejdříve se zeptala dcera. Co prý míním dělat s chatou, s bytem. Já nevěděla na co se ptá. Vždy jsem si myslela, že když člověk umře, dědí pak potomci podle zákona. A já s nikým neměla žádné neshody, nechtěla jsem nikoho upřednostňovat. Dcera přišla s tím, že kdybych na ni chatu napsala, bude mi platit jakousi rentu, dva tisíce měsíčně, na přilepšenou k penzi, ať si prý užiju život.

Přišlo mi to divné. Přece takto neodstavím druhou dceru, přece se musejí podělit.

Jenže za týden přišla druhá dcera se zetěm. Vím, že to byla jeho iniciativa, je takový podnikavý, je dost na peníze. Že prý kdybych chatu zastavila bance, oni by si vzali úvěr, z něho ji celou zrekonstruovali, přestavěli, aby se do ní vešlo víc lidí, celá rodina. Aha, takže já budu pár let, co mi možná zbývá, sedět na staveništi? Děkuji, nechci. Řekla jsem jim, že až tady nebudu, musejí se domluvit mezi sebou a že mi to už bude úplně fuk, jak chatu přestaví, změní. Ale  teď si chci užít klidu, místa a věcí, které jsme s manželem vytvořili a měli moc rádi.

Dost mě zklamali, to přiznávám. Sestra najednou na jaře taky byla pořád. Dříve tam téměř nejezdila. Podotýkám, že chatu jsme koupili jsme s manželem, takže sestra s ní nemá nic společného. Ale od jara až dosud tam byla neustále, nakupovala, organizovala mi život, prý že nemůžu být sama. Pak z ní vylezlo, že by její syn měl o chatu vážný zájem, že by ji ode mě koupil. Ze zajímavosti jsme se pak ptala za kolik. Nabídli směšně malou částku. Když jsem se pousmála, sestra řekla, že mezi příbuznými se přece neplatí tržní ceny, že rodina si má vycházet vstříc.

Co mi udělalo radost, je, že vnučka přišla, že nám koupila zájezd k moři. Nám dvěma samotným. Byly jsme v červenci v pěkném malém hotýlku v Řecku, bylo to moc fajn. Vnučka vzala babičku k moři, to je pěkné ne? I když, přiznávám, že teď čekám, zda za to něco nebude chtít. Ale co ji tak znám, u ní to nehrozí. Mám pocit, že generace našich vnoučat méně lpí na penězích než generace našich dětí. Čtyřicátníci a starší jsou rozhodně víc na prachy, než dvacetiletí, kteří touží po zážitcích, vzdělávání, cestování. Dříve jsem říkala, že mladí jsou nezodpovědní, ale teď je začínám chápat a jsou mi sympatičtí.

Zeť nedávno posekal zahradu, opravil plot, shodil polámaný strom, nasekal ho na dříví na topení. A pak řekl: no nevím, co by sis bez nás počala, sama tu chatu nezvládneš.

Asi mi tím chtěl znovu naznačit, že mu ji mám napsat.

Je to takové divné. Začala jsem být podezíravá a za každým jejich slovem teď něco hledám. Což je špatné. Ale už se s nimi nebavím tak bezstarostně, radostně. Říkám si: přijeli jste kvůli mně nebo se ke mně chováte hezky, protože čekáte, že za to něco dostanete?

Třeba jsem je špatně vychovala. Může být. Rodiče vždy mohou za to jaké děti jsou. Nestěžuju si, jen jsem se chtěla zkusit svěřit. Být vdovou je totiž už tak hodně těžké a když se pak člověk ještě setká se zklamáním, je to těžké mnohonásobně víc.

 

(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno, fotografie je ilustrační)

 

 

Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.7 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Božena Benešová
Tak jájsem také vdova a mám to jednoduché .Nemám žádný majetek, takže nebude co zdědit. Žasnu, jaké starosti se svým majetkem lidé zažívají.
Marie Měchurová
Veškerý majetek jsme darovali dětem, o nic už se nemusíme starat. Pracujeme na něm jen pro vlastní potěšení. Chovají se k nám pořád stejně hezky.
Lenka Kočandrlová
Neřekla bych,že rodina pí.Ilony zas až tak dychtí jen po jejím majetku. Aby se to dozvěděla,mohla by si je svolat všechny jakože na nějakou oslavu a tam jim sdělit novinu,že všechen majetek věnovala nadaci na péči o zvířata ...No a pak by viděla a slyšela,co oni na to.Pokud by byli šlechetní a nezištní a blahopřáli jí k tomu,tak by jim mohla teprve říct pravdu,že to byla zkouška na jejich dobré mravy. Já osobně v naší rodině jsem nepoznala nějaké hamižné bažení po majetku,konec konců ono nebylo ani co dědit.Když bylo,tak jsme se v pohodě domluvili.
Jitka Caklová
Líbí se mi láskyplný příspěvek paní Marie Martschini ♥♥♥
Michal Ficus
Podobně "vymočeného" mám pana bratra. Bez skrupulí šel pouze po majetku rodičů. Otcem byl byl však odhalen, a ten s majetkem naložil po svém. Doporučuji prodat s následným dožitím, a peníze si užít a mít hotovost na důstojný pobyt v pečovatelským domě, až se paní dejme tomu o sebe sama nepostará, první nabídku klidně dát do potomků, a pak to dát realitce. Lačnost po majetku je nevyléčitelná nemoc. Uplně je člověku trapně, jak se nejbližší příbuzní přetvařujou, aby utrhli kus žvance. Natřásají se, pitvořej a panáčkujou, pro zisk z divadla. Důvod pro prodej či věnování opravdovému kamaràdu.
Marie Martschini
Dobrý den, je mi 75 let, vdova již 14 let, Před chvílí jsem posekala zahradu (cca 420 m2). Ráno jsem si dojela na kole k benzinové pumpě s kanystrem, dělám to tak stále. Vím, že by stačilo zavolat synům, kteří by to jistě rádi pro mne udělali. Ale pro mne je to radost a výzva. Když se pak dívám na posečený trávník v zapadajícím slunci, jsem šťastná. Mám ještě jednu zahradu, cca 16 km od ČB, jezdím tam busem. Tam mám ještě jednu sekačku, kterou jsem si nedávno obstarala, když se stará rozbila. Tuto zahradu jsem nechala po smrti manžela napsat na mladšího syna, ale jezdím tam teď spíš já. Dřív tam také jezdil a pomáhal. Ale má náročnou práci a dvě děti, tak už to teď tolik nejde. Udělala jsem tam z ničeho malou botanickou zahradu, jen okrasnou, protože tam nic jiného neroste. Všechno jsem si nastudovala. Nevýhoda je, že Je to pod hrází a na ní jsou 4 velké duby. Listí padá rovnou na ni. Hrabu a odvážím listí od konce října do května. Někdy mi pomůže soused, mám se všemi dobré vztahy. Ty zahrady jsou můj život, ale vím, že kdykoli bych potřebovala pomoc, můžu se na syny spolehnout. Vlastně na mně nikdy nic nechtěli. Jsou pracovití, postarali se sami o bydlení pro své rodiny (i když za cenu hypoték). Rozdělila jsem jim napůl peníze za prodej bytu po mé mamince, vnučce (21) a vnukovi (13) přispívám pravidelným kapesným 500 měs. Na studia jsem vnučce i vnukovi přispěla každému 50.000,- Kč, za dobré výsledky v I. ročníku vysoké jsem letos vnučce dala 10.000,- na dovolenou. Nezapomínám ani na své snachy, ale ony jsou na mne také hodné, mám od nich vždycky pěkné dárky, pohostí mne. Nevídáme se tak často, ale vždy na svátky, narozeniny a vánoce. Myslím, že se na sebe můžeme spolehnout. Když mi na jaře začala na ulici ve městě téct krev z nosu, syn se snachou mne odvezli do nemocnice, snacha přivezla ručník abych nebyla celá od krve, naložili i kolo, které mi syn odvezl domů. Ještě k těm financím, pracovala jsem do svých 67let, našetřila jsem manželovi na malé autíčko, radoval se z něj bohužel pouze dva roky. Když odešel, darovala jsem ho snaše, já jsem jezdit nechtěla. O maminku jsem se postarala až do konce, bylo jí 92 let, když odešla. Bydlela jsem u ní dva roky, péče to nebyla jednoduchá protože ležela. Dojížděla jsem na kole od ní za manželem na druhý konec města. Vážně stonal se srdcem, záchranky, nemocnice, oba dva. Nakonec v září 2009 zemřel a v prosinci pak i maminka. Bylo to hrozné, pohřby, byty, úřady. Trvalo to dlouho než jsem se zmátořila. Strašně je postrádám. Ale jsem ráda, že to zatím zvládám. Mladší syn za mnou jezdí skoro každou neděli, uvařím, povídáme si. Kdyby bylo třeba jsem připravena jim pomoci, žiju poměrně skromně, ale na druhé straně se nijak zvlášť neomezuji, hlavně co se týče jídla a jeho kvality. Snažím se to vybalancovat, abych někoho moc nešidila a věřím, že až bude můj čas, nebudou mít mezi sebou žádné větší neshody. Dopředu jsem žádnému z nich nic neodkázala, to bývá častá chyba. Podle zákona se doufám rozdělí vše napolovic.
Eva Kopecká
Pro autorku článku nad diskusí bych měla poznámku, že si skutečně neumím představit 75 letou paní, která běhá po zahradě se sekačkou, štípe dřevo, poráží stromek, vykope brambory a nanosí do sklepa.... člověku to zdraví slouží čím dál míň. A něco přijde a na chatu se sama nedostane. Já bych v té snaze o pomoc nehledala žádnou levotu. Kdykoli je přece možnost říct, děkuji vám za nabídku,já nic nepotřebuju a chci tu chatu užívat úplně sama. Mezi námi....já jsem opravdu šťastná, že se mnou dospělé děti tráví léto na chalupě. Já bych tady sama opravdu být nechtěla. Máme vždycky radost, když tady něco uděláme a líp to tady vypadá...
Eva Kopecká
Paní Dano Straková, Vaše snacha s Vaším synem by koupili polovinu domu a Vy jste mohli mít peníze na přilepšenou. Vy byste vlastnili půlku a Vaší mladí společně půlku. Na tom přece nic špatného není. Předpokládám, že ten byt mladí společnými silami z vlastních peněz vylepšují. V případě rozvodu za stávajících okolností, že dům je celý váš, Váš a Vašeho muže, snacha odejde bez peněz a bez ničeho. Na přístupu mladých nevidím nic, co by Vás ohrožovalo. Pokud například bude potřeba nějaká větší oprava, střecha, zateplení atd, kdo to celé bude platit? Vy s mužem sami jako vlastníci a nebo řekněte mladým, přidejte nám, bydlíte tu taky? Proč by snacha měla přidávat na opravy domu, kde není nic její? Kdyby mladí chtěli, abyste jim oběma darovali celý dům, co byste takové situaci řekla? Já Vám popíšu něco jiného. Známých syn se oženil a než postavil dům, se ženou bydlel u jeho rodičů. Chvíli v novém domě bydleli a mladá paní se rozhodla pro rozvod. Po rozvodu ji museli vyplatit z poloviny domu. Tu stavbu samozřejmě financovali hlavně jeho rodiče. Mladí by na to těžko měli , mladá sice do práce chodila, ale z těch dvou platů mladých by nebyl ani vlastní byt....Co byste řekla takové snaše?
Jana Jurečková
Bohužel paní má dobrý postřeh. Cítím to jako ona. Rodina se jí věnuje ne proto, že ji mají rádi, ale jenom proto, aby jim odkázala majetek. Z mého pohledu strašné. V tomto případě bych nechala rozhodnutí na notáři.
Jaroslava Kubínová
Paní je mi líto. Nedovedu si představit, jaké by to bylo, kdyby manžel zemřel dříve než já. Ale o smutku její příspěvek není, je hlavně o majetku, proto mu nerozumím. Vycházím z předpokladu, že s manželem měli byt a chatu ve společném jmění manželů, že si ho pořídili za trvání manželství, že nejde o chatu a byt, které by jen ona zdědila po rodičích a že nenastaly skutečnosti, kvůli kterým by byly dcery oprávněně vyděděny. V takovém případě ale paní není jedinou dědičkou, tedy jediným vlastníkem bývalého společného majetku. Její je jedna polovina a o druhou polovinu se dělí stejným dílem se svými dcerami, tedy každá z dcer má nárok na jednu šestinu majetku. Paní nepíše, že by dcerám poskytla částku, která jejich zákonnému podílu odpovídá, takže hamižně na mě působí spíš ona než její dcery. Když manželovi zemřel otec, rozhodla se jeho matka, že si ponechá svoji polovinu a druhou polovinu si rozdělily jejich děti. A tak máti spoluvlastnila byt se synem a chatu s dcerou. A dohodli se, že po její smrti bude byt synův a chata dceřina. Peníze obě děti nechaly máti. Takto to udělala většina mých známých.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.