Vzpomínám si na jednoho svého prastrýce, strejdu Petříčka, který sice nebyl žádným velkým znalcem hub, ale zato je sbíral s velkou vášní. Jednou odešel do lesa už brzy ráno a stále se nevracel. Bohužel nebyl už nejmladší a neměl ani příliš vyvinutý orientační smysl. Mobily nebyly, nedalo se zjistit kde je a jestli se mu něco nestalo. Můj děda Prokop se ho vydal hledat, ale po několika hodinách bezvýsledného pátrání se vrátil domů sám. Nezbývalo nám než čekat a doufat, že se nakonec vrátí. Bylo léto, takže dny byly naštěstí dlouhé. Kolem deváté večer se prastrýc znenadání objevil. Hladový, vysílený, ale šťastný nad tou úrodou, kterou dovlekl v potu tváře kopcovitou krajinou domů. Měl plné dva velké koše a z teplákové bundy a z košile udělal provizorní batohy. Jeden si pověsil na břicho a druhý na záda. Vyšlo najevo, že skutečně zabloudil. Místo aby všechny houby vyhodil a ulehčil si, sbíral stále další a další a ty už si strkal za tílko. Byl na sebe opravdu hrdý. Čekal pochvalu, ale místo toho přišlo nepříjemné překvapení. Kromě pár kousků suchohřibů dovlekl domů jen samé hořčáky. A co si navíc vyslechl od pratety o bláznivém dědkovi…
Protože všichni víme, že houby jsou jedlé všechny, ale některé bohužel jen jednou, sbíráme v naší rodině pouze notoricky známé druhy, které jsou osvědčené, u nichž jsme si stoprocentně jistí, že nemůžeme udělat chybu. Syn se ale jednoho dne rozhodl, že zkusí vybočit ze zajetých kolejí a sebere i něco neobvyklého, abychom vyzkoušeli i nějakou tu jinou houbu. A přinesl domů muchomůrku růžovou neboli masáka. První, co udělal, bylo, že houbu porovnal s obrázky v atlasech hub, kterých máme na chalupě několik. Pak zašel za mojí maminkou, pak za strýcem, pak za sousedem, a ještě si houbu vygooglil na internetu. Všichni byli zajedno a všechno nasvědčovalo tomu, že utrhl houbu správnou, a že nemůže dojít k žádné záměně. Leč můj tatínek Jindra jeho počínání pozoroval s nedůvěrou. Evidentně Matějův záměr masáka pozřít neschvaloval. Poprosil ho, aby ho nedával mezi ostatní houby, které byly určeny ke konzumaci nebo na sušení. Aby ho položil stranou. Syn mu vyhověl.
Mezitím moje maminka dodělala bramboračku a sezvala všechny ke stolu. Po jídle se hovor stočil na synův houbařský experiment. Jindra se vnuka zeptal, kam houbu odložil.
„Na kraj stolu v kuchyni.“
„Ale tady nic neleží,“ hlásil tatínek.
„Já to tam opravdu dal,“ oponoval syn.
Najednou se ozvala maminka: „Nic nehledejte, já jí dala do polívky.“
V tu chvíli tatínek zbledl. Krve by se v něm nedořezal. Nepomohlo, že mu všichni říkali, že první by se otrava z hub projevila na malých dětech, které polévku také jedly. Tatínek nevěřil a naprosto vynervovaný ulehl do postele. Přestal komunikovat a čekal, až si pro něj přijde zubatá. Když se smrti nedočkal a ráno se navzdory svému očekávání probudil živ a zdráv, čiperně vstal, dal si k snídani bramboračku, zatopil v kamnech a šel sušit houby.
P.S. Pozor, prý teď konečně porostou. A jestli kromě klasiky nasbíráme i dost těch, co jsou na úvodním obrázku, tak si i v seniorském věku konečně užijeme spoustu radostí. Musíme přeci zase vyzkoušet nějakou tu novou houbu.
